Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Když Vanda dostala do zácviku Vendu, měla chuť přetáhnout ho tágem a pak mu ho vrazit – no, zkrátka si o něm nemyslela nic dobrého.
K předpisům se stavěl dosti lehkovážně, jeho motto ,Když nejde o život, jde o prd.‘ ji silně dráždilo a vtípky, které mu odletovaly od úst, byly jemně řečeno dětinské.
„Já z tebe fakt vykvetu!“ plácla se do čela poté, co vykolejil, zatímco mu na dvoře házela výhybky.
Když jí druhý den před výjezdem zaťukal na kabinu, v rukou držel stovku rudých růží.
„Já bych se těch květů nebál.“
Vanda s Vendou zašli po šichtě na kafe.
Všichni tři pozorovali vojáky z poza křoví.
"Jestli se otočí, tak nás uvidí. To křoví není dvakrát husté," sýčkoval polohlasem Jiří.
"Co kdyby ten keř rozkvetl?" spekuloval Adam. "Keříčku, neboj se rozkvést, budeš krásnější!"
"Teď na podzim těžko!" zpražila ho Anežka.
"Za pokus to stálo. Teď se musíme vypořádat se strážemi!" odpověděl Adam.
"Nějak je zneškodnit. Položili si sem lano!" vymýšlel Jiří.
"A co s ním?" pochybovala Anežka.
" Udělám na něm smyčku. Prohodím ho křovím, strážím přímo přes hlavu. Pak smyčku utáhnu, oni spadnou a praští se do hlavy!" vymýšlel trik Jiří.
Pak ho okamžitě bez souhlasu ostatních provedl. Fungoval.
Bylo by lepší být přízrak, který nepřemýšlí. Celý život se jí dokola omílal před očima. Pořád se ptala, kde udělala chybu. Vždycky byla tichá, poslušná, skromná. Teď dodala: „A co z toho?“
Vražda člověka změní.
Ve vsi se jí podařilo vyvolat všeobecný psotník, ovšem psi se jí vyhýbali. Překvapilo ji, jak se nasmála, když hlavní podezřelý spadl ze srázu a vtipně přitom křupal.
U skupiny pronásledovatelů s vidlemi stačilo jednoho strategicky kousnout a vesničané začali nahánět jeho.
Stejně jí z toho bylo stále smutno. Nebylo to spravedlivé. Ale pak si všimla, jak jí z děravého břicha vyrůstají stonky s pupeny.
Pro dnešek skončili.
Dorian čekal, až si malíř očistí ruce, aby ho mohl vyprovodit. Vyšel tedy do zahrady. Zastavil se u rozkvetlého šeříku a přivoněl. Bříšky prstů se zlehka dotkl prchavě krásných kvítků.
„Květy vám sluší, Doriane,” ozvalo se za ním. Basil si utíral ruce do kousku plátna a sledoval jej. „Měl byste je nosit častěji.”
Mladíkovi zrůžověly tváře. „Jste příliš laskav, Basile.”
„Myslím to vážně.” Starší muž natáhl ruku a utrhl snítku kvetoucího hlohu. Došel k Dorianovi a kvítek mu zasunul za ucho. Pak mu z čela jemně odhrnul neposlušný pramen vlasů.
„Dokonalé,” prohlásil se zasněným pohledem v očích.
Neboj se být. Svět můžeš jenom obohatit. Zvlášť ten můj.
Neboj se růst. Čím jiným by ses stala tou, kterou máš být?
Neboj se kvést. Krása je možná zranitelná, ale je tím, co Tě odlišuje od kamene, který ostatně také není věčný.
Neboj se... snažil se jí říkat každým projevem pozornosti, protože cítil její strach po celé planetě.
Nakonec to bylo teprve, když odcházel, kdy svolila, aby odložil poklop a nechal ji náhle tak nezvykle obnaženou, teprve, když odcházel, kdy začaly její květy vonět, teprve, když odcházel, kdy přijala jeho planetu také za svou vlastní a stala se mu růží.
DVOUDRABBLE mimo soutěž, bez nároku na body, na cokoli. Navazuje na předchozí. Sorry, bylo to silnější než já.:D
Palubu drtil onen druh ticha, charakteristický pro poslední minuty před vyhlášením výsledku voleb. Všichni se snažili vyplnit čas tradičním zevlováním, ale nebylo v tom srdce.
První to nevydržel Pete.
"Já nevim, hele. Jsou v pohodě? Nevylezli už druhej den," řekl ustaraně a všechny pohledy se jako na povel obrátily ke kajutám.
Izzyho smích byl skrznaskrz zlý.
"Vsadím se, že už můžete jít a sebrat si dole jeho mrtvolu."
Lucius vyskočil na nohy. Tvářil se tak zavile, jak se jen může tvářit člověk, co strávil tři dny šlapáním vody v oceánu, z nějž ho kamarádi vylovili pouhou náhodou. Na rukou měl pořád ještě varhánky. I na nohou. VŠUDE! Možná nikdy nezmizí! A navíc ztratil Petův prst, což ho naštvalo zdaleka nejvíc.
Měl chuť Izzymu podržet hlavu pod vodou.
"Tak jo, sralbotko," zasyčel. "JÁ se vsadím, že Stede to zvládne."
"Beru. Když prohraješ, jdeš přes palubu, slečinko."
"Když prohraješ ty," zaťukal Lucius pobaveně na desky skicáku, "zapózuješ mi."
Izzyho pohled naznačoval, že si představuje, jak by mu slušela šála z Luciových střev. Pak pokrčil rameny, perfektně si jistý sám sebou.
A přesně v tu chvíli se otevřely dveře. Lucius se andělsky usmál.
"Klid, Izzy. To zvládneš. Budu decentní. Jenom se neboj rozkvést."
A modlím se: Ať Bůh Tvé kroky chrání,
až sama rozeběhneš se za štěstím.
Ať na tvou cestu jasnou od svítání
nepadne z hříchů našich ani stín.
(Jan Zahradníček, Dceři)
Nebudeš to mít snadné. Nikdo z nás v životě nemá. Ale Ty budeš pykat za svého otce. Ty budeš vždy srovnávaná se svými staršími sestrami, které jsi neměla šanci poznat. Díky jejichž smrti tady jsi. Jak bolestné dědictví.
Nevzdávej se! Rosť, rozkvétej, raduj se z každého paprsku slunce. Nenech se pohltit leviatanem této doby. Nedovol, aby Tě Tvá předminulost spoutala řetězy smutku. Tancuj životem, i když budeš mít na nohou koule s pískem. Odpusť mi, nám, druhým.
Nemohu Ti teď být nablízku, ačkoli si nic nepřeji více. A až přijdu, bude to jen nakrátko - necelých pět měsíců. Nestačíš si zvyknout.
Píše Jan Zahradníček své dceři Marii (*1957). Když roku 1956 zemřely na následky otravy houbami Zahradníčkovy dcery Klára a Zdislava a on sám byl propuštěn na jejich pohřeb, všechno nasvědčovalo tomu, že do vězení už se nebude muset vrátit a zbytek trestu mu bude prominut. Nicméně do věznice znovu nastoupil a seděl ještě další čtyři roky. Z dvoutýdenního pobytu doma se o tři čtvrtě roku později narodila dcera Marie, kterou Zahradníček poznal až po svém propuštění v květnu roku 1960, necelých pět měsíců před svou smrtí.
Šel na hřbitov.
Stýskalo se mu po mamce.
Když došel k jejímu hrobu, už z dálky viděl, že ho vítá nerozkvetlá růže. Nevěděl, proč zrovna tam začala růst, ale uchytila se. Teď byla strážcem hrobu.
Dlouze se podíval na květinu. Neotevřený květ působil dojmem, jakoby se styděl ukázat světu svoji krásu.
A ačkoli se vždy smál lidem, kteří si povídají na hlas s hroby, začal ke kytce mluvit. Představoval si, že je to zase jeho mamka živá a zdravá.
A květina mu tiše naslouchala.
Po rozloučení se otočil k odchodu a růže jakoby ho poznala, se přestala stydět a rozkvetla.
Nacházíme se na začátku Minervina působení jako ředitelky Bradavic. Jak si možná vybavujete (nebo víte z prezentace ;)), neměla to právě lehké...
„Neboj se!“ ozývalo se ze skleníku. „Podívej se na sourostence, jaké mají květy.“
Minerva se pousmála a vešla. „Mluvíte ke květinám?“
Profesorka Prýtová květomluvu ukončila a zamračila se. „Je na tom něco špatného?“
„Vůbec ne. Slyšela jsem, že jim to prospívá,“ pokoušela se udržet příjemnou konverzaci. Pomonu znala ze školy. Doufala, že to s ní bude jednodušší.
„To já vím nejlíp,“ zabručela bylinkářka. „Co potřebujete?“
„Přišla jsem vám nabídnout pozici zástupkyně.“ Záměrně vypustila slovo „své“.
„Proč mně? Filius...“
„Mě odmítl. Jste stejně kompetentní,“ dodala. „On je jen služebně starší.“
„Zamyslím se. Nashle.“
Květy na záhoně se výmluvně sklonily k zemi.
Hlas rozechvělý jako struna, která hrozí každou chvíli prasknout. Káva prokládaná čajem na uklidnění. Hysterický smích při pohledu do kalendáře. Procházka po hraně panické ataky, kdykoli ve schránce přistane email od vedoucí.
Nádech, výdech.
Zastav se. Rozhlédni se. Jsi právě tam, kam ses chtěla dostat. Sedáváš v kanceláři profesorky, která je uznávanou odbornicí v oboru, a debatuješ s ní o fungování mozku. Máš kamarády, se kterými můžeš chodit na bouldering a sdílet programovací tríčky. Máš někoho, kdo na tebe doma čeká s otevřenou náručí a kytarou v ruce.
Prorazila sis cestu ven. I tady občas svítí slunce.
Neboj se rozkvést.
