DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Možná není od věci mít pod čepicí (jak kdy, jak co), ale lidovomoudře vzato se jeví mnohem výhodněji rozumu moc nepobrat a navíc vás tento přístup bude stát mnohem méně práce. Sice vás občas místo nápovědy trknou, jinak vás ale čekají samé příjemné zážitky. Hloupost nadnáší, kvete v každém věku, nezná mezí, rozumnější vám ustoupí a ještě je pro vás každý hloupý (zejména ten, kdo nebere, což se vám samozřejmě stát nemůže). I to štěstí, muška jenom zlatá, má tendenci na vás sedat. Nebojte se tedy rozkvést, nikdy se nebudete cítít osaměle a štěstí si vás dřív či později najde.

Všichni říkali, jak září, jak po konci režimu, těch strašlivých hrůz, rozkvetla.
Vztah s Remusem jí svědčil. Mnohem méně plakala a mnohem více se usmívala. Dokonce čas od času propukla ve svůj jedinečný záchvat smíchu.
Užívali si každou minutu života, za nějž ostatní umírali, a věděli, že si zaslouží štěstí, protože oni taky trpěli. Svými osobními ztrátami možná víc než jiní svou smrtí.
„Čekám dítě,“ řekla Dora, pozorujíc jeho profil v paprscích letního slunce.
„A necháš si ho?“
Otočil k ní hlavu. V jeho očích četla pravdu, kterou mu sama nikdy nepřiznala.
„Jo. Teď už není důvod si ho nenechat.“

„A co ty, Jituško, jestlipak už myslíš na vdavky?“
„Kdepak, tetičko, jenom na kurník. Chci začít chovat slepice.“
„No jen se nedělej, však já vím, jak ti tam musí být samotné smutno. Zkusila sis to, ale málo platné, doma je doma. A kdybys tu pořád nelítala v kalhotách jako kluk, měla bys na každém prstě ženichů deset. Jen se holt nebát trochu namalovat, hezky se ustrojit a zaplést si vlasy... Však se podívej na Janinku, jak v manželství celá rozkvetla!“
„Já ale nepotřebuju ženicha, teta. Já potřebuju postavit ten kurník a k němu výběh. A sehnat pár nosnic a kohouta.“

"Tabito, už víš, jak se na to slavnostně oblečeš?"
"Ano, přesně. Ale nech se překvapit."
"A nalíčíš se?"
"Prosím tě, to ve svém mládí ještě nepotřebuji!"
"Do vlasů by sis mohla dát květinu. Nebo více květin."
"Zdirade, ty máš nápady..."
"Náhodou, to bys byla velmi šmrncovní slečna. Neboj se rozkvést."
"Já kvetu spíš z těch tvých řečí. Nechtěl by ses stát profesionálním vizážistou?"
"Možná."
"Víš co, Zdirade, starej se hlavně o svoji eleganci. Ať jsi sám hoch jako cukrdle!"
"To si piš, že budu maximálně vyšvihnutý."
A Zdirad se již v duchu těší, jak ohromí Tabitu dědečkovým oblekem a lakýrkami.

Neboj se rozkvést. Pro mě. Nikoho jiného přece nemáš.

Neboj se rozkvést. Vím, květináč není zrovna přátelské prostředí. Ale pod poklopem to nebývalo lepší, ne"?

Neboj se rozkvést. Už nikam neodletím, slibuju.

Tak kveť! Kveť už, duše má"!

Květináč s na troud seschlým růžovým keříkem letí na zem, třísk, hlína se šustivě sype a syčí.

Přiběhne sestřička, v patách jí je ošetřující lékař.

"Takový je poslední dobou pořád", podotkne ošetřovatelka, když zvedá ze země chovance s pískovými vlasy. "Zdá se být neškodný, zasněný podivín. Ale minulý týden jsme ho nechali na chvíli samotného v zookoutku a on tam zabil beránka".

Po spánku mu stékal pot a prsty nervózně ťukaly o klávesnici, nikoli však s dostatečnou razancí, aby něco napsaly.
Drabblistka seděla vedle něj a rytmicky třásla cheerleaderskými střapci.
“Bavíš se?” hodil po ní okem.
“Oh, náramně, jak jsi to poznal?” zeptala se a v očích se jí lesklo téměř manické nadšení.
“Jen hádám,” povzdechl si. “A seď tiše, soustředím se.
“Hlavně klid. Dej prostor svému básnickému a literárnímu střevu. Drabble je jako kytička, poupátko, co chce rozkvést, neboj se toho…”
“Obávám se, že moje literární střevo mi odoperovali s tím slepým,” poznamenal kysele, “a moje drabble je stoprocentně výtrusná rostlina.”

Jaroslav L. napínal zrak do temného tunelu a přemýšlel, jak je možné, že už zase následuje Vraspíra tunely času na nějaké pochybné misi. Nuž v kápi jim totiž mnoho neřekl. Sdělil jim pouze, že se cestou zahřejí. Jak Jaroslav Vraspíra znal, očekával čarodějnické procesy nebo období kolem Velkém třesku.
Jsi blízko, bratříčku, ozval se mu v hlavě Vraspír. K narušení přediva času došlo v době zhruba před čtyřmi miliardami let.
"Co chtěl kdo změnit na vznikající planetě?" podivil se Daniel von Drak nahlas.
Vraspír pokrčil rameny. "Jeho hloupost se zjevně nebála rozkvést. My teď jdeme otrhat květy," zasmál se pak.

Magie vyžaduje záměr. To je první pravidlo, které se kdy učíme. Nehledě na to, jestli používáme kontrolovanou runovou magii nebo její divokou verzi, je záměr klíčový.
Emoce dávají kouzlům sílu, to jistě, ale bez kontroly vám syrová moc jen vybuchne do tváře.
Proto je pro mě nemožné nechat rozkvést poupě. Nejjednodušší základ magie, sotva víc, než přesun energie - to by nebyl problém. Problém byl v tom, že jeden se nesměl bát toho, co se skrývá v jeho nitru, aby se pro něj květ rozvinul. Klíčovým záměrem je víra v sebe.
Samozřejmě, že někdo jako já nikdy nemohl podobné kouzlo zvládnout.

"Řekni, zloději... Jsem krásnější než ona?" Královna stála jak vytesaná z mramoru, její nádherná tvář chladná.
"Jsi krásnější. Ale ona je laskavější."
Krásná jako vistárie, se zářivými květy a plody, které nosí jed.
Krásná nevěsta, u stolu se svým ženichem. Jeho smích, její kamenná tvář. Druhý den ho našli mrtvého. Toužíš po stejném osudu, zloději? Pokoušíš bohy?
Mohla by vykvést, říkáš si v duchu. Utéct z klece, od které zahodila klíč. Mohla by najít opravdový úsměv, ten, kterému si nemůže pomoct, a který zní do dáli. Mohla by se přestat bát dýky ve stínech.
Jsi přece zloděj. Ukradni její srdce.

Ráno odvést kluky do školy a do školky, do práce, vyzvednout kluky, cestou nakoupit...
Pořád dokola i s plánováním, že musíš zajet za mámou.
Nejspíš v sobotu. Je to přece jen z ruky, tak daleko ji odvezli, po všech přeloženích.
Musíš, i když víš, že tě nepoznává.
Tři roky.
Přijedeš, hladíš ji po tvářích, povídáš hlouposti a víš, že ta strnulá tvář tě možná ani nevnímá.
zvonek
"Paní, tady mi to podepište."
Odlepuješ obálku a tušíš, víš...
Slzy se řinou do očí, prsty se rozechvěly...
A ty víš, že musíš.
Znovu se nadechnout, usmát.
Pro ty dva páry dětských očí.