DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Rozhodně si nemyslel, že by ho jeho rodina neměla nade vše ráda. Měli však určitá očekávání, a ne vždy je dokázali podat tak, aby je v dětství pochopil, místo toho, aby se kvůli nim trápil. Nakonec se ale naučili milovat se bezpodmínečně, nehledě na chyby a prohřešky druhé strany.

Přesto si vzpomínal na palčivý pocit, že nebude dost dobrý. Pro babičku, pro památku rodičů, pro jméno rodiny. Dlouho hledal, jak se stát dobrým nejen pro ně, ale i pro sebe.

S první polo uvadlou květinou, která mu pookřála pod rukama, se ale rozkvetl i Neville sám. Tehdy objevil svoje kouzlo.

„Mami, nejsi přeci ještě tak stará! Vypadáš pořád ještě k světu a když trochu podtrhneš svoje přirozené půvaby, nejeden mužskej se za tebou otočí,“ hučela do ní dcera.
„Ale Jaruško,“ pýřila se, „copak já, na mně už nezáleží, já mám svoje odžito, táta je starej morous, jen aby měl teplou večeři a pívo, víc ho nezajímá, na koncert ho stejně nevytáhnu…“
„No právě! Musíš mu připomenout, proč se do tebe kdysi zamiloval! A když s tebou na koncert nepůjde on, půjdeš sama a budeš se cítit dobře. Trochu přistřihnout vlasy, jemnej melírek…“
Kdyby jen Jaruška byla tušila, co tím způsobí!

Tygřími kostmi si vykládáš svět
házíš je v žertu
k bohu i čertu
a osud snažíš se svést.

Bojíš se stále že zlomí ti vaz
že ublíží ti další zas
ale víš že běží ti čas
možná to tentokrát půjde už snáz.

Neboj se, tak neboj
neveď s touhou marný boj
může zase vášeň kvést…
Nech se jí jen zvolna vést.

Vcházíš jako Don Juan
oči v barvě temných vran.
Rád mě vidíš zas
jsem tvůj oblíbený ďas.

Moje světlo zas zahoří jen
neblouzníš, není to sen.
Beze slov dalších
natáhneš paži
Kdo mě pak zahojí
až nás osud rozpojí?

Těžko se píšou upřímné dopisy, když tajnost skrývá tajnost.
Osborne si povzdechl a zahodil další papír ke krbu. Básně mu zpravidla šly lépe.
Aimée ho pohladila po ramenou. Děťátko už o sobě dávalo vědět.
Musí to Molly říct. A ještě něco jiného. Znal bratrovo srdce.

Těžce zkroušená, avšak odhodlaná, přivedla Molly Osbornovu vdovu pod střechy Hamley Hall. Připravena na hněv, dostala z té nejméně očekávané strany vděčný úsměv a zalepenou obálku. Vzkaz opatrného přítele ze záhrobí.

Porovnání s růžolící Cynthií bodalo na úvod. Pak ale povzbuzení, pobídka k vlastnímu rozkvětu, chvála, úcta. Slzy změnily charakter. Četla do zapamatování. Hltala naději.

Xie Lian stál nad malým poupětem rostoucím před jeho chaloupkou. Našel jej už před několika dny. A stále tam byl, když dnes ráno přišel s konvičkou, aby jej zalil.

Byl okouzlen jeho nezdolností a tvrdohlavostí. Ještě nikdy neviděl, že by takto malý kvítek odolával všem živlům takto sveřepě.

Ale přesto tu stále byl. Ne o moc více než sotva se rozvíjející poupě. Byl krásný a Xie Lian doufal, že jej brzy uvidí v plném květu. V duchu poupě povzbuzoval.

Až konečně jednou ráno kvítek rozkvetl. Byl rudý a krásný. Jako San Lang. Kdy už se mu jeho démon konečně vrátí?

Edith pozvala Andyho do klubu na rock 'n' roll. Andy přesvědčil Nickyho, aby šel s ním. A Nicky, který nenáviděl tyhle zábavy pro nudné Američany, přesvědčil Adeline s Carmen.
Působili dost nesourodě - Nicky ve své jediné polokošili a velkém saku, Andy v černém roláku, Carmen v rudých šatech a s růžemi ve vlasech a elegantně oblečené Adeline a Edith.

Andy tančit neuměl a dost se styděl, ale přiopilý Nicky jej vytáhl na parket.
Uvolni se a nech se vést," pošeptal mu do ucha.
„Usmívali se od ucha k uchu a užívali si společný tanec. Ostatní tanečníci byli jejich číslem mírně řečeno konsternováni.

Když sem baronka Béatrice přišla, byl to jen pustý mys, holá skála, kde se sotva která rostlinka mohla uchytit.
Právě tady ale viděla své krásné sídlo, útočiště před životem v nepovedeném manželství.
Stálo to nejen nespočet peněz, ale také neskutečnou práci. Museli upravit skálu a ještě sem nanosit všechnu půdu.
Až tam vyrostla půvabná vila v italském slohu. A před ní okouzlující zahrada. Veliká francouzská s jezery a vodotrysky.
Pozdější majitelé ještě park rozšířili, vzniklo několik tematických zahrad. Jedna krásnější než druhá.
Tady už se daří nespočtu vzácných květin, mohou tu růst a rozvíjet se v nejkrásnější tvary a barvy.

"Jednou budeš kvést tím nejkrásnější
květem, jaký kdy svět spatřil." Chlácholila stará, obrovská Růže svou malou dceru, rozesmutnělou z toho, že je zatím plná listů.
"Musíš jen ještě chvilku počkat. Něco tak nádherného nemůže vyrůst hned." Přidal se i Zvonek, kterému už začalo být malé Růžičky taky líto.
"Ale co když žádné listy mít nebudu? Nebo nebudou tak krásné, jako ty vaše? Co když budou úplně ošklivé?" Naříkala dál Růžička.
"Jsem si jistá, že nebudou o nic horší, než naše. Ba budou o mnoho hezčí. Jen se neboj rozkvést." Pronesla moudře Růže a zdálo se, že to Růžičku trochu uklidnilo.

Pomaličku, polehoučku se sbližují. Oba vědí, jak ten druhý pije kafe, poznají, jakou mají náladu, rozumí si ve službě, jako by spolu dělali roky. Je to tím, že jsou oba pozorovatelé.
V pátek přijde Kopecký do práce celý opařený.
"Máma se ohlásila na návštěvu." Řekne, jakmile dosedne.
"Příbuzní jsou jako na drátkách, jak si tady vedu. Babičky, tety, dokonce i sestřenice. Já se střelím. To zase bude víkend."
Jako když strom vystrčí první pupeny, když ho polaská jarní slunce, něco se v ní otevře a zavane nostalgií a dávným štěstím, a tak řekne: "Buďte rád, Kopecký. Já už nemám nikoho."

“Jdi do toho, Angelo,” povzbuzoval se lehce korpulentní muž před zrcadlem. “Taková sympaťačka! Taky po tobě kouká!” Sjel svůj obraz od hlavy až k patě. Zarazil se. Něco by to chtělo. Hm. Zítra zaběhne k Nicolovi do barber shopu a nechá si upravit vlasy i vousy. Ta - Jindržiška? - eh, Enrichetta - vypadá moc pěkně, musí na ni udělat dojem. Zatím ho viděla jen v kuchařském, tak se vyfikne. Jenže to břicho! To neschová! Co teď?
Že by konečně přišel čas na vánoční dárek od sestry? Sice ho děsně urazil, ale...
Ponořil se do skříně a po chvíli vítězoslavně vytáhl… stahovací nátělník.