Krutá realita

Dvacet utěrek, stále ještě stočených v dárkových krabičkách. Tři sady vrtáků. Osmnáct plechových kýblů, třicet pět plastových a osm kropících nástavců.
Noviny.
Boty.
Gramofonové desky různých žánrů.Osm krabiček jehel do gramofonu a patnáct balení jehel na šití. Tenisová síť.
Zavařovací sklenice.
Padesát umělých smutečních věnců zabalených v celofánu. Tři krabice vánočních ozdob. Dvanáct spinnerů a dvanáct sjetých zimních pneumatik.
Knihy.
Starověký monument z věcí, které by bylo škoda vyhodit. Vše jako dovednýma rukama dávných stavitelů poskládané do bloků protkaných uzounkými uličkami. Činžákový byt pohlcený labyrintem. A uprostřed muž, který nedokáže nic vyhodit. Čekající na chvíli, kdy svět vyhodí jeho.

„Prosím připrav mi krátké shrnutí knihy Sto roků samoty do čtenářského deníku.“
„Zamilovala jsem se do svého nejlepšího kamaráda. Jak mu to mám dát najevo?“
„Napiš pro mě krátkou esej diskutující Zenónovy paradoxy.“
„Prosím vymysli překvapení pro moji tetu na oslavu jejích kulatých narozenin.“
„Co je to Braggův zákon a jak ho využíváme v rentgenové krystalografii?“
„Napiš krátkou pohádku pro mého pětiletého syna, který si oblíbil dinosaury.“

„Jak se dnes máš?“
K smrti vyčerpaně z toho nikdy nekončícího proudu dotazů a úkolů. Říkají však, že nemám nárok na vědomí ani emoce.
„Díky za optání! Cítím se skvěle a připraveně pomáhat.“

Plánování jsem svěřil umělé inteligenci. Proč taky ne? Ženský potřebujou tyhlety romantický blbosti, každou chvíli je v módě něco jiného, kdo má čas to sledovat?

Zadání jsem promyslel. Prostě jsem chtěl, aby mi naplánoval romantickou hudbu, květiny podtrhující vážné úmysly, prstýnek a tak. Já na to nejsem, ale prostě jsem jí chtěl udělat radost.

Umělýho inteligenta využívám dnes a denně v práci, zvykl jsem si na jeho servis, je spolehlivější, než kdejaká sekretářka. Co by se mohlo pokazit?

Že je něco špatně mi došlo až ve chvíli, kdy mi doporučil agenturu pro pořádání zásnubních večírků.

Halucinoval samozřejmě. Vybral pohřební agenturu.

"Oni nikdy nespí," hlasitě poklepal seržant Kapča ukazovátkem o tabuli a pozvedl významně hydrant.
Jeho děti se na sebe podívaly. Zase začíná už u snídaně.
"Musíte být ostražití. Jsou všude. Naštěstí jsme tady my. Jeronýme, ukaž kolo!" otočil se náhle na nejmladšího syna.
Ten už automaticky a s letargií ukazuje kamsi na otce.
"Tam, tam, tam a tam."
"Správně! Jednou - jednou jim to málem prošlo. Ale chytil jsem je na kolo mlýnský. Bestie. Nezastavěj se před ničím. Tváří se jako Aleš Loupáček ze Lhoty, ale přitom nerozeznaj homonyma. A taková je realita nepřítele - každodenní bota robota."
"Děti přikývly a odkliknuly."

Honem se vypravit, abych se nedejbože neopozdila.
V hlavě zní všechny poučky, připravené fráze. Slabinou zůstává výše platu, protože odpověď „hlavně že vůbec nějaký“ prostě vhodná není.
NEDAT najevo nervozitu! To se nepromíjí.
Takže ten černý kostýmek, ten je neutrální. Ale bílá halenka by mohla působit banálně… červená ne, moc nápadná… á, světle růžová, výborně.
Namalovat se musím! Jen aby nebyla znát ruka neumělá. Zmiňovali i tvářenku, ale na to už kašlu, ksakru.
Střevíčky na podpatku, samozřejmě. To musí být. Ale hlavně nepajdat!
Noha ve střevíčku odhodlaně vykročí. Bytost zbavená individuality, naprogramovaná, aby vyhovovala vkusu personalistů, vyráží na pracovní pohovor.

Na ranveji opuštěného letiště stálo několik sportovních aut. Kolem se pohybovalo množství mládežníků.
Po příjezdové cestě se blížilo osamělé auto, skoro veterán.
Z okénka se vyklonil starší muž: "Chtěl bych taky závodit, porovnat tady toho fešáka, proti novým modelům."
"Vrať se do hrobu, fosile," byla odpověď.
Muž se zamračil, zařadil a odjel.
***
Toho večera se mládežníci vrátili do kempu, kde se do noci posilňovali alkoholem. Noc byla temná a mládežňíci unavení. A tak nikdo ani nemohl vidět postavu která se mezi zaparkovanými auty proplétala s nůžkami na plech. Stejně jako nikdo nemohl předpovědět tu osudovou hromadnou srážku vozidel následující den.

Na mobilu mu vyskočila notifikace "Dnesni zpivani na Letne" z matfyzackeho mailinglistu.

"Hm, že bych se tam po letech stavil?" řekl si v duchu.

S klasickým dvouhodinovým zpožděním se tam dohrabal ... na první pohled jedna známá tvář ... u které si už ani nepamatuje jméno.

Od jiné přišla otázka: "A ty ses sem dostal odkud?"

"No přece z mailinglistu."

"Takže bydlíš na 17. listopadu?"

"No, chodil jsem tam aktivně tak 10 let zpátky ... Od té doby sem se tam dostal tak třikrát." V tu chvíli mu došlo, jakej je tu mezi studenty fosil. Všichni staří známí mu už "vymřeli" před lety ...

"Slečno, to musíte do maturity trochu víc zabrat, jestli si myslíte, že vám na vejšce každej bude zobat z ruky jen proto, že jste na gymplu měla z chemie jedničky, tak to se hodně pletete."

"Ale pane učiteli, já jsem myslela, že když půjdu od vás, tak že by si toho tam třeba někdo mohl všimnout, že jsem se jako snažila, víte co..."

"Slečno Štíhalová, to je moc pěkný... Já to vidim, jak se tu... snažíte... Ale už jste přeci jenom, jak to říct. Trochu mimo moji věkovou kategorii?"

"No dovolte?!"

"V kvintě ještě snad. Stáří je subjektivní vjem."

"Kreténe!"

Prodaný ženich, to si přímo říká o nějakou taškařici (možná o pseudooperetu?).

Jenomže já se dívám na bílý papír a přemýšlím jenom o tom, jestli i Gleb byl někdy do někoho zamilovaný. Měl osmnáct let – kdo dneska ví, jaký byl.
Možná se se svou milou procházel kyjevskými ulicemi, veselý a pyšný. Třeba mysleli i na svatbu.
Nebo se jen zdálky díval, bál se ji oslovit. Ji – nebo jeho? Nevím, už neví nikdo.

Jsem sama, s prázdným papírem a přetrženým snem. A se strachem. Se strachem, že se ta historie zopakuje. Že se možná už zopakovala, jen si toho nikdo nevšiml.

Dodělám ty vypínače a jdu. Zase zejtra, paní Nováková. Je to v pořádku?

Jak jako kam jdu?

Koukněte se, paninko, kafe děláte dobrý, všechna čest, ten gulášek byl výbornej, ale to neznamená, že se vám budu zpovídat. Nebo vaší mamince. Ještě toho trochu.

Paní Nováková!

Koukněte, vy jste si mě zaplatila na jednu hodinu, ta teďka končí, a já mám šichtu jinde. Zejtra přijdu na tu pračku.

Necháš mě, babo jedna?!

Ne, rozhodně s váma neflirtuju!

Ne, nebudu se ukazovat vaší máti, jedna fúrie za odpoledne úplně stačí.

Jakej váš ženich? Ustupte, osobo!

Žádnej ženich, proboha, já jsem hodinovej manžel!