Krutá realita

"Moje balení", jak jsem během cesty začal nazývat svou existenci, se podezřele blížilo ke zvuku, který nápadně připomínal cirgulu. Loučil jsem se. Nadával si.

Ale abych vše vysvětlil.

***

Přišla mi smska od Kájina kamaráda. Ten kluk mě vždycky nesnášel už jen z podstaty existence, ale když chtěl udělat svatební srandu, nebránil jsem se a souhlasil.

Dodávka doopravdy přijela a já do ní vlezl. Zpětně, když si ten pohled vybavuju, asi měla albánskou spztku. Ale teď už bylo pozdě.

Dva borci v kuklách mě svázali do kozelce. Neumíte si tu bolest představit.

V puse roubík. Jeli jsme dlouho. Zbytek už znáte.

Kapitán policejního sboru nervózně přešlapoval před shromážděným mužstvem.
“Za několik minut k nám dorazí ministr vnitra na inspekci. Bude se chtít podívat jak vypadá naše práce! Na tohle jsme trénovali. Strážmistr Vomáčka ho vezme autem na “rutinní hlídku”. Ale už v devět hodin mu přijde hlášení o kapsářích v elektrice. Kapsáře máme?”
Skupina policistů v dlouhých kabátech zamručela.”
“Výborně. Následuje v deset přepadení banky. Vy!”
“Jasný šéfe.” Skupina strážníků natáhla kukly.
“Po obědě máme ještě úchyla v parku.”
“Tady!”
“A podvečer hvězdný bod programu - vražda. Do role oběti byl dobrovolně obsazen rotný Havelka.”
“Hele kapitáne, mně to přijde jako blbost.”

Když se sem stěhoval, tak byl upozorněn, že tím, že je byt družstevní, tak mu trvalý pobyt nezapíšou, tak tam ani nemá smysl chodit.

Jen si tehda neuvědomil, o kolik bude postupné stěhování svých věcí na byt a kamarádových věcí z bytu stát navíc času (a paliva).

Místo aby jeden den přijel a vyložil věci, druhý den naložil jiné a odjel, tak musí vžzdycky přijet, rychle vyložit, odjet do jiné části Prahy zaparkovat, další den přijet, naložit a odjet.

Evidentně někdo na městě přemýšlel ... chybí nám jen cedule jak v tramvaji, aby bylo vidět, kolik nás tu jezdí zbytečně naprázdno.

Den otevřených dveří v pekle se vydařil výborně. Marketingoví poradci si dali záležet, však jich peklo mělo k dispozici nepočítaně.
Nejdřív adrenalinový zážitek, sešup po skluzavkách a důlních vozíčcích. Dole potom zábavné exkurze pořádané zasloužilými pekelníky. K tomu bohaté doprovodné programy. Soutěže o klenoty z pekelných pokladů (švindlování povoleno). Setkávání se slavnými hříšníky s možností autogramů. U ohňů jela divoká diskotéka. Alkohol všeho druhu tekl proudem, k tomu různé ďábelské tousty, guláše, omeletky a bifteky, propečené i krvavé. A pro osvěžení teplá koupel v kotlích.
Návštěvníci čerty poznali zblízka, už nedali na nějaké pomluvy a provždy odmítali nějaký laciný antisatanismus.

“Miláčku, já už to nevydržím,” muž šeptal manželce, zatímco tchyně si odskočila do kuchyni pro další sklenici vína. “Přivede mě k šílenství.”
Manželka si dobře všimla varovných znaků, zejména manželova klepání nohou o podlahu.
“Dobře, ale buď prosím tebe taktní.”
***
“Maminko, velice si vážíme vaší návštěvy, ale nebylo by příhodné, kdybyste překročila mezi tolerance naší snášenlivosti vaší excentričnosti.
“Ale Petře? Co to povídáte? Vůbec vám nerozumím…” tchyně neskrývala překvapení.
Muž zrudl ve tváři.
“Tak vy mi nerozumíte? Mám vám to přeložit do vašeho jazyka? Tak tedy - táhněte zpátky do jam pekelných a neukazujte se tu dřív než na Vánoce! Raus!”

Poslední do houfu byla bráchova tchýně. Osobně jsem to štěstí ještě neměla, ale brácha o ní vždycky mluvil v reverzních superlativech.

"Ale né, Boženka píše, že nedorazí," naoko sklesle se brácha otočil k jeho paní.

"Je jí zle?" Optala se starostlivě.

"Zamotala se jí hlava, bude v pohodě. Každopádně bude chybět," brácha vykouzlil ten nejsoucitnější úsměv.

Slavnostně jsme si připili.

"Dámy a pánové, roastbeef ze speciálního druhu hovězího. Schválně, jesli uhodnete, z jaké části."

Jazyk nikdo nehádal, ale pochutnali si všichni.

"Následuje tataráček. Okurky, česnek, berte."

Taky nebyl špatný. Taktně jsem mlčela, když jsem v něm našla starou amalgámovou plombu.

Tremp vykoukl z lesíka a opatrně se rozhlédl. Před ním se prostírala náhorní planina posetá mělkými krátery, porostlá nízkou stepní trávou a zakrslými zbytky borovic. Nikde nikdo, vzduch je čistý.
Opatrně se vydal přes planinku k zdaleka viditelné mohyle kamenů značící místní vrchol. Shodil ze zad usárnu, ještě jednou se rozhlédl a zpod kamenů v mohyle vytáhl ohmatanou knihu. Když do ní svoji návštěvu zapsal, pečlivě ji schoval.
Ležel na trávě a kochal se výhledem na okolní kraj, když zaslechl hlasy a štěkot psa.
Minul ceduli s nápisem “Vojenský újezd Brdy - dopadová plocha Tok” a opět zmizel v řídkém lese.

Oklepal jsem cigáro a přitom vyfoukl kouř.

Nespouštěl jsem z něj pohled. V očích měl soucit a strach.

"Viděl jste to z dálky. Náhodou."

Horečnatě přikyvoval.

"Sledoval jste ji."

Zaváhal.

"Chtěl jsem ji poznat, nestihl jsem to."

"Mluvil jste s ní. Máme kamerový záznam."

Přimhouřil oči.

"Oslovil jsem ji. Otočila se, ale nezastavila."

"Pád byl nešťastná náhoda."

"Ano, tragédie."

"Našli jsme zakrvácený kámen. S otisky.

Jako obří cibule. Navenek čerstvá, ale s každou vrstvou prohnilejší.

"Vyprovokovala mě!"

"Zabil jste ji zezadu."

Mlčel.

"A pak jste ji brutálně znásilnil. Klackem."

Prošpikoval mě žraločím pohledem. Soucit byl ten tam.

"To teda jo."

Chtěla jsem si pořádně uvařit. Chodit furt do menzy stojí prachy, které nemám, a už dlouho mám koupenou rýži. Udělám si ve středu smaženou rýži, řekla jsem si. Tak jsem nakoupila ingredience. Mezi nimi byla cibule.

Kéž by šla koupit půlka cibule. Co s celou budu dělat?

Koupila jsem tortily. Udělám ještě nějakou rádoby quesadillu, a dám tam i cibuli. Nevypočítala jsem to. Obojí hotovo, a pořád mám půlku cibule.

Co má jeden student, co půl týdne jí v menze, dělat s celou cibulí?!

Další týden jsem vařila jednou. Palačinky. Ta cibule tam furt je. … Musím ji v pondělí vyhodit.

"No a co se teda přesně stalo?" policista se probíral spouští.
"Říkám vám, strážníku. Nějaký váš kolega to byl," vysvětloval nebohý majitel stánku. "Nejdříve přišel a vyptával se na podivné věci. Jestli vařím sám, potom kdo je můj dodavatel, nebo kdo ode mě kupuje. Jestli jsem každý den tady."
"A potom?"
"Potom... dnes ráno přišel a byl takový - jiný. Asi se něčím posilnil. Začal křičet, že vyhlašuje válku drogám a že všechen perník vymýtí. Potom vytáhl obušek a začal kolem sebe mlátit dokud všechno zboží nerozlámal. Prostě magor!"
Policista nohou šťouchl do půlky perníkového srdce na které se skvělo: "BABI"