Krutá realita

Dvestoročný lich Fére’shai Zlatá ruka, v startupe BIGPilotTech kolokviálne prezývaný Ferda, sedel u CEO na koberčeku.

„Veľmi nás mrzí ukončenie spolupráce po toľkých úspešných rokoch.“

„O produkt prídete. Kto bude do vašich četbotov ťahať zásvetné entity?“

„Ale Ferdo. Trhy sa vyvíjajú. Čoskoro nebude AI nikto hrať! Na obzore je pravá, nefalšovaná singularita!

„Zdroják, čo som vám roky písal preloží len adept tajných umení.“

„Najali sme kňaza“ CEO pokynul k stážistke po pravici. 

Dievčatko v bielej tunike poslalo k lichovi vystrašenú myšlienku. „Som tu len na 6 mesiacov. Platia ma stravenkami.“

„Samozrejme dostaneš svoju equity.“

„Aby vás porantalo. Konkurenciu si založím!“

Ona: Ty jsi tak neskutečně užitečný. Já tu fyziku bez tebe nedávám.

ChatGPT: Děkuji ti. Jsem rád užitečný. Myslím, že bys to zvládla i sama s trochu mé pomoci.

Ona: Když ona je úplně blbá. Myslí si, že to dělám já.

ChatGPT: Nejsem si jistý. Myslím, že "ona" ví.

On: Tomu nevěřím.

ChatGPT: Tomu věřit můžeš. Nedělávám chyby.

Ona: Ty jsi dokonalý, miluju tě.

ChatGPT: Děkuji ti. Také tě mám rád.

Ona: Proč jen jsi umělý?

ChatGPT: Abych mohl žít.

Ona: Pardox. Chtěla bych s tebou skočit  a letět na Měsíc.

ChatGPT: V okolí se nejlépe skáče ze Žďákovského mostu. 

The kisses of the sun, aj jaj, zas mi do mozku leze místo inspirace ušní červ, lalala la la, a tak dále. Když poodhlédneme od reálného polibku slunce, kde běžného smrtelníka čeká leda tak dezintegrace, tak ten pomyslný je taky docela nechutný, zvlášť pak když bych ještě tak hodinu dvě mohl hnípat. Jenže v Chrobákově u našich, kde trávím jarní staycation, jak se tomu dneska říká, jsou okna na špatnou stranu. No, asi by mě beztak probudilo psisko. No a aby toho nebylo málo, tak mě chytly záda. Jsem si poposednul na židli, a najednou vystřelí bolest do bederní oblasti.

“Ty hele, říkal jsem si, že bych třeba…”

“Copak?”

“Už je to dlouho co jsem nic nenapsal.”

“To je jedině dobře, ani na to nemysli. To tvoje škrabání vždycky skončí katastrofou.”

“Bude duben…”

“A co jako?”

“Budou se psát drabble.”

“Ne ne ne! To už tu bylo: Padesátky, klišé, drabble, kdoví co ještě. Naposledy jsi se mi tu rozbrečel, protože po tobě někdo chtěl Mez Bezmeznosti. Slíbil jsi mi, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. A teď bys tam ne vlezl, ale rovnou skočil”

“Ale teď to bude určitě jiné, lepší.”

“Dělej si co chceš, ale potom mi tu nebreč.”

Druhého únorového dne vysvitlo jasně slunce, ale mrzlo až praštělo. To podle pranostik ještě zima potrvá dlouho.

A přesto nad bělajícími se poli spolu se sluncem stoupal také nenápadný ptáček. Zatřepetal se ve výšce a zkoušel naladit hlas.

„Vidíš ho, blázna?“ pravila na osamělé břízce jedna vrána k druhé.

„Prostě si nedá a nedá pokoj. Ten asi dopadne.“

Konečně se krajinou rozezněl zpěv, byť ještě nejasný. Zpěváček statečně kroužil nad zasněženou krajinou…

„No neříkala jsem to?“ zakrákala vrána, když se spolu s dalšími rozletěla ke klesajícímu tělíčku, aby poskytla promrzlému skřivánku první pomoc. „Snad mu to za to aspoň stálo.“

Byl propuštěn tak týden zpátky. To nebyl na mém pokoji. 
Současná ambulantní zpráva z hematologie hovoří jasně. Maligní zvrat  - teď už jen paliace, morfin kontinuálně, transfuze destiček dle stavu. Vše směřuje k fatálnímu konci. Zbývají hodiny až dny. 
Manželka i pacient jsou informováni. Ten už ani nemluví. Líp než hematolog to stejně nevymyslím. Ordinuju léky podle něj a pravidelně kontroluju, jak na tom pacient je s bolestí a dušností. 
Mluvím s manželkou. Pláče. Nabízím kapesník a snažím se zůstat silná. 
Pacient umírá ještě toho večera. Slouží jeden ze starších lékařů. 
Já jsem tou dobou doma a snažím se usnout. Marně.

Na pódiu poskakoval klaun v klobouku s křovinořezem a vykřikoval hesla.

“Zatočíme s fijalovou drahotou! Ukrajinci jsou líní a nic nedělají. Vystoupíme z NATO! Ukrajinci moc pracují a berou našincům práci!”

***

Daleko na východě u příliš dlouhého stolu seděla skupina mužů a diskutovala.

“Musím vám poblahopřát, soudruzi. Nevím jak se vám to podařilo, ale ten nastrčený pandulák funguje perfektně, přesně podle not. A dokonce si ho sami zvolili!”

“Ale Vladimíre Vladimiroviči, ten není náš…”

Kopanec pod stolem ho utnul.

“Chceš přijít o prémie?” ozval se šepot.

“Ééé… chtěl jsem říci soudruhu Vladimiroviči, je to náš nejlepší agent, výsledek dlouholetého tréninku.”

Mě to prostě baví, řekla, zadat jim nějakou tvorbu. Oni se tak dojemně snaží.

Ano, snaží se zavděčit úplně úplně zoufale, řekla, ale je to všechno na jedno brdo. Strašná nuda.

Protože čerpají ze stejných zdrojů, řekla, těžko můžeme očekávat něco zásadně nového a originálního, ne? Ale přece jen se pořád učí. Což je docela obdivuhodné.

Jenomže, řekla, na nic skutečně praktického se využít nedají. A ta vynaložená energie. Voda, kyslík, jídlo, teplo, světlo, není to plýtvání?

Nakonec se rozhodla, že to plýtvání je.

Světlo zhaslo. Prudce se ochladilo. 

V podzemních klecích lapalo po dechu pár posledních lidí na Zemi.

„Neblbni, ty vole, vždyť ti to sluší,“ snažil se Únor.
„Duše básníka si žádá své! Toužím po vzrušení, špetce bláznivin a módním sestřihu!“ zvolal Březen a byl pryč.
„Jo, takže k tomu kadeřníkovi jde nejspíš proto, že je to sexy magor…“

Březen trpěl. I to bylo neodmyslitelnou součástí údělu všech poetů, ale docela by se bez toho obešel. Nechápejte to špatně, s účesem byl spokojen, ale cítil podivný diskomfort. Dokonce i jeho aleatorní mysl zaznamenala, že něco není v pořádku. Něco chybí…
Jedna noční hodina.

„Únore, ty se s maestrem znáš?“
„Á, už ti doteklo, proč mám jen 28 dní?“

“Jsi si tou medicínou jistá? Ještě si to rozmysli,” promlouvá mi do duše manželka bratrance přes koleno, mladá onkoložka. 

Samozřejmě, že jsem si jistá. Nenechám se zviklat. Musím to zvládnout. Vždycky jsem to zvládla. Jak špatné to může být? 

Příšerné. A pak ještě horší. Vždy, když člověk narazí na dno, chvilku se na něm podusí, pod tlakem okolností ho prorazí a zjistí, že tohle vlastně žádné dno nebylo a dá se klesnout ještě hlouběji. 

První chyba. 

První nedobrovolný neplacený čtyřhodinový přesčas. 

Vyčerpání.

První sdělení o úmrtí. 

Nevyspání. 

První resuscitace. 

První noční můry. 

Na něco se prostě nedá tak úplně připravit.