DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Válečníci zachráněné dětí posadili na koně, ale Laola si Gerián vysadil za krk. Chlapec se ho pevně držel a dokonce se i opatrně zasmál. Esciel šla dva kroky za nimi a nespouštěla z nich oči.
Proč jsem ho tehdy odmítla?
Byla zaskočená situací i Geriánovou nabídkou, vyděšená ze ztráty svobody, kterou dítě znamenalo, a nechtěla z té svobody ještě ukrajovat manželstvím, navíc s knížecím synem.
Jenže díky ztrátě svobody měla teď Laola. Možná by za další ždibec mohla získat Geriána?
Vzpomněla si na vědmina slova: Něco v tobě klíčí, nech to vykvést, mladá niano.
Možná přišel čas přiznat si pravdu.

Přikrčený u klíčové dírky a za světla z pouliční lampy lomcoval zámkem. Pozorováním toho Rusa nic nezjistil, takže zbývala jen jediná možnost – prohledat jeho byt.
Zdola zaslechl, jak se otevřely vchodové dveře, zvuk kroků a tlumeného rozhovoru dvou mužů. Otec a Alexandr. Co tady dělají? Klid, stačí zůstat potichu...
Náraz kovu o dlážděnou podlahu rozdrnčel celý dům. Z kapsy mu vypadl jeden z potenciálně vhodných nástrojů, které sebral v Nořině dílně.
Zatajil dech. Na chodbě se neměl kam schovat. Slyšel, jak se k němu přibližují.
„Wilhelme! Co tady u všech čertů vyvádíš?!“
„Tati, já...“
„Mluv pravdu, nebo si nás nepřej!“

Osudy našich předků byly velmi pestré, v jednom případě je tu ovšem záhada. Náš prapradědeček po meči, který přivedl rod do rodiště mého tatínka, kde dosud žije jedna větev rodu, mizí v době po smrti praprababičky ze všech informačních zdrojů.
Bratránek jmenuje sedm míst, kde po něm marně pátral v úmrtních matrikách, a své zjištění uzavírá slovy:
"Buď odešel ještě někam jinam, nebo žije dodnes..."
Byla by to romantická představa, že někde dohledám živého prapradědečka ve věku dvě stě jedenácti let. Realita bude nepochybně jiná. Asi byl závěr jeho života smutnější, můžeme jenom spekulovat.
Zdalipak se někdy někdo dopátrá pravdy?

S matkou neměla nejlepší vztahy, proto jakmile byla plnoletá, odstěhovala se z domu.
Přesto ji občas chodila navštěvovat. A dnes jí přišla představit svého přítele a oznámit novinu.
„Mami, tohle je… Víš, chceme se vzít. Čekám dítě,“ zálibně pohladila své mírně vyklenuté břicho.
Matka na ně chvíli zírala, pak pronesla: „Pánbůh vás potrestá!“
Zůstala nechápavě hledět. „Co se stalo?“
„Ty bydlíš s otcem, že?“ obrátila se matka k mladému muži.
Překvapeně se na ni podíval. „Ano. Jak to víte?“
Třaslavým hlasem žena pronesla: „Od tvého otce jsem utekla a nechala mu naše dítě. Jsi můj syn.“
Jako kdyby se ochladilo.

"Pan doktor Semmelweis tu dnes není?" nadhodil kdosi z mediků nejistě. Chladnou pitevnou to zašumělo.
"Není," odtušil jeden ze starších lékařů. "A nebude. Byl propuštěn."
"Konečně," ušklíbl se druhý. "Byla jen otázka času, než toho morouse vyhodí."
"Blázen," odfrkl třetí.
Atmosféra mezi mediky se uvolnila. Někteří pochybovali, nejistí, jestli na těch jeho opatřeních přece jen něco nebylo. Jisté výsledky se popřít nedaly. Sebevražda profesora Michaelise všemi otřásla. Ale když se ostatní tak shodují... musí to být pravda! Semmelweis je blázen, protivný vztekloun a dobře mu tak.
Z pitevny zamířili rovnou zkontrolovat rodičky. Nádoba s chlornanem vápenatým zůstala zapomenutá v koutě.

Agentů s povolením dvojitá nula máme k dispozici přesně devět. Ke každému číslu náleží i jméno, se kterým se agent ztotožní. Pokud agent padne v boji, nahradí jeho číslo někdo jiný. Jméno ovšem přechází spolu s kódem na nového nositele.
Agentovo jméno musí působit obyčejně, snadno zapamatovatelně.
Peter Keith. Alec Trevelyan. William Curtain. Samuel Johnson. Jack Mason. Aidan Flemming. Timothy Bills. Guy Benson. A samozřejmě James Bond.
Největší paradox je, že ten poslední sirotek, co jsme ho vyhrabali na skotské vysočině se opravdu jmenoval James Bond. Teď je v důchodu a my abychom 007 poprvé přejmenovali.
26. 7. 2020
M.

Ari se vrátila s dvěma krabičkami nudlí se zeleninou a jarními závitky. Lin se s atakem neznámých chutí vyrovnávala po svém. Sousta prokládala otázkami.
„Ari, můžu se na něco zeptat?“
„Říkej mi Thursday,“ odvětila, když dožvýkala závitek. „A můžeš.“
„Je Avery tvůj otec?“ Musí být, nic jiného nedává smysl.
Thursday, opět žvýkajíc, přikývla.
„To jsem nevěděla.“
„Není to veřejná informace.“ Srkání nudlí. „Matka si ho vzala kvůli penězům, chtěla ho otrávit, jeho to pobavilo, rozvedli se, narodila jsem se já.“
„To je zvláštní pořadí,“ zhodnotila Lin a odvážně se chopila hůlek.
„Definuj zvláštní,“ ušklíbla se Thursday. „Každopádně je to pravda.“

„Já si říkal, proč tu máte v knihovně celej foch tý samý knížky a ono to jsou všechno různý díly. To je fakt tolik nádorů?“
„Jo, to je klasifikace Světový zdravotnický organizace, jednotlivý díly jsou podle orgánových systémů. Podle zařazení tumoru se pak odvíjí jeho další léčba.“
„Takže tam je veškerá pravda o nádorech?“
Povzdechnu si: „Je tam stav našich současných znalostí. Někdy nádor sice sedí přesně do určité kategorie, ale stejně se chová jinak. A někdy ani prostě nikam zařadit nejde.“
„Takový vědy a furt taková nejistota.“
„Někde v té naší exaktní medicině přece musí být prostor pro zázraky.“

Na začátku byli všichni lidé čestní a laskaví a pravdomluvní. Jak šel čas, objevila se první lež - a s ní i trest za lhaní.
Za každou vyslovenou lež spadne na zem jediné zrnko písku. A lidé si řekli:
"Jedno zrnko písku! To nic není,” a lhali dál.
Čas plynul, děti vyrostly a staly se z nich rodiče a prarodiče. Lidstvo vzkvétalo s každou lží, jakkoliv malou, pouště rostly. Krajina, jejíž nehostinnost měla původ v lidské nečestnosti.
Jak to, že pouště nepokrývají zemi celou?
Protože přes všechno jsou stále i ti, kteří nosí pravdu a čest a laskavost ve svých srdcích.

Dveře vrzly a Severus se okamžitě vztyčil na posteli. Nemohl spát. Čekal, jestli se Potter neobjeví. Nepošle zprávu. Cokoliv.

V tlumeném světle pronikajícím z chodby zíral do prázdné místnosti. Zamračil se, když se dveře začaly zase zavírat. Sáhl po hůlce.

„To jsem já,“ zašeptal Harry a shodil ze sebe neviditelný plášť.

„Pottere,“ zavrčel Severus a znělo to současně naštvaně i úlevně. „Kde jsi sakra byl?“

„Já jsem… No, to…“ zakoktal se Harry.

„Pravdu,“ štěkl Severus. „Málem jsem zešílel strachem, tak se neopovažuj lhát.“

Harry nad tím nečekaným přiznáním překvapeně vykulil oči.

„Byl jsem připomenout ministrovi, že jsi nevinný,“ přiznal opatrně.

James s Peterem zabalili Remuse do deky. Sirius zůstal ještě chvilku v psí podobě.
Vidět někoho tolik zranitelného a zraněného… takhle to líp vstřebával než v podobě kluka z rodu Blacků.
Jenže Remus se navzdory slzám smál. „Pořád nemůžu uvěřit, že jste animágové.“ Zavrtěl hlavou a natáhl ruku k Siriusovi.
V psí podobě je i objímání nějak snazší.
„Sirius Black,“ řekl mu Remus do špičatého ucha. „U tebe to ani jinak dopadnout nemohlo, viď?“
Ne, souhlasil v duchu Sirius a šťouchl ho vlhkým čumákem do rozpáleného krku. Ale se jménem to nemělo co dělat. Pomalu si začínal tu pravdu připouštět.

Dostihli ji v půli odpolední hlídky.
“Připravte loď k boji!”
Víření bubnu proťalo vzduch. Ostrý hlas bocmanovy píšťalky.
“Pane Keithu, na palubě Margarity jsou ti odvlečení domorodci. Až ji dobudeme, pokusme se je získat na naši stranu.”
Maska jistoty halila domněnky do hávu pravdy. Nesměla dát najevo pochybnosti.
“A pokud se nemýlím, nalezneme na ní i pana Miltona a zbytek jeho lidí.”
“A pokud ne?”
“Pak jsou mrtví.”
Tři slova. Úder do žaludku. Přesto nehnul ani brvou. Stejně jako ona.
“A teď máme nějakou práci.”

Děla zarachotila do střílen. Poslední slova povzbuzení. Odvahy. Margarita přijala výzvu.
První salva rozpoutala peklo.

Potemnělo nebe smutkem. Je tmavé jako obloha krátce před bouří. Nebe bez naděje, snadno zaměnitelné s mořem hoře.
Ze země vyrůstají zvrásněné ruce, které přes plachetku v místě, kde jsou oči, zakrývají zoufalství. Bílý kus látky zcela skryl hlavu - hnízdiště nešťastných pocitů. Drží ji pohromadě, aby se nerozskočila. Smysly nechtějí vidět, zarputile odmítají přijmout pravdu, tu děsivě bolestnou ztrátu.

V pozadí dvě hlavičky smržů s povrchem podobným záhybům mozku, plného nápadů a invencí, které je spojovaly. Dva smrži, tulící se k sobě, jako dva blízcí lidé, ona a on. To už neplatí.

Místo nich se dere na svět hadovka smrdutá.

Tichounce otevřeli dveře, vytáhli nářadí.
Jeden nasadil do vrtačky nový vrták, pořádně ho opřel o plech a zatočil.
"Ty vole, číhej na to!"
"To čumím, dyk von tam zajel jak do másla! Co je to za matroš?"
"Vím já? Nějakej slitej karbid či co. Hele, zkus si to taky."
Druhý muž stejně snadno vyvrtal další díru.
"Ty bláho, pancíř a proděravíme ho jak emementál! Můžem nasadit hasák! Káčo, kačenko, ty neobstojíš. Mergle budou! A fofrem!"
Zamyslel se.
"Poslyš... kdes k těm vrtákům přišel?"
"Koupil jsem je. Od kováře."
"Cos mu nalhal?"
"Nic. Řek jsem pravdu. Že potřebujem provrtat vocelovej plech."

„Miluješ mě ještě vůbec?“ obrátila se prý Eva na Adama, ještě než měla pletky s Hadem, co jí poplet hlavu. Ona ve svém rouše, on sám na sebe, nadto v Edenu, sluníčko, zvířátka, rajská hudba ptáků a vůně broskví, zkrátka eromantika jak vyšitá.
„A koho jinýho, miláčku?“ vyhnul se první muž odpovědi.
Myslím na praprapředka, putujíce se starou apokrajinou, kde všechno, co žije, věkovití zombíci.
„Líbím se ti ještě vůbec? Nejsem už moc stará?“ dotírá v přestávkách mezi únikovými maratony.
Odbývám ji, ale skutečnost je taková, že mě nouze naučila housti: zamilován až po uši!; jenže objímej, když na útěku.