DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Pravdou je, že si my lidé navzájem hodně lžeme.
"To bude dobrý."
(Dnes to fakt není dobrý.)
"Rád jsem tě viděl."
(Radši bych tě ochutnal.)
"Jasně, že mám čas, s čím potřebuješ pomoct?"
(Jasně, že nemám čas, ty snad umíš říkat ne?)
"Já se mám docela fajn."
(Měl bych se fajn, kdyby za humny nebyla válka.)
"Sluší vám to spolu."
(Kdybych tenkrát v tanečních byla rychlejší, nestála bych dnes na jejím místě?)
"Nejvíc ze všeho se těším, až zase přijedeš."
(Nejvíc ze všeho myslím na to, jak mi chybíš.)
"Děkuju, teď nechci, možná si dám za chvíli."
(Hurá, bude dortík!!!)

„Mistře Weii, proč jim prostě neřekneš pravdu?“ zeptal se jednoho dne čtvrtý strýc.

Wei Wuxian se zastavil vprostřed kroku a otočil se na patě. Jeho výraz byl směsicí šoku, strachu a odporu.

Čtvrtý strýc nechápal, proč se tomu tolik brání. Proč všem kultivačním sektám prostě neřekne, co přesně se před několika lety stalo?

Někteří by určitě svůj názor na něj nezměnili, to je pravda. Ale čtvrtý strýc si byl jistý, že většina by pochopila, proč se Wei Wuxian musel spolehnout na démonickou kultivaci.

Wei Wuxian si jen povzdechl a zašeptal: „Jiang Cheng.“

Jeho rodina. Víc říkat nemusel, čtvrtý strýc pochopil.

Uklízel kuchyň. Ti dva dokázali proměnit linku v obraz naprosté zkázy. (Pizza byla skvělá.)
Sirius ho zezadu objal a políbil na krk.
„Už spí.“
„Fajn.“
„Víš, co mi řekla?“
„Ne. Do jejího pokoje jsem odposlech ještě neinstaloval.“
„Že bych se ti měl omluvit.“
„To bys tedy měl. Ta kuchyň vypadá jako po tornádu.“
„Řekla mi, že tě slyšela brečet tu noc, kdy jsem odjel.“
Ztuhnul. Odtáhl se.
Sirius ho chytil za zápěstí a otočil k sobě.
„Moc mě to mrzí.“
„Nemrzí. A je to jedno. Jako svobodný člověk jsi na to měl právo.“
„Už nechci bejt svobodnej. Vezmeš si mě?“

„Ty, Esme, co budeme dělat s tady Hráškem, Houbičkou a Kytkou?“
„Co myslíš, Gyto?“
„No, jako, aby už za náma nelozili, víš jak.“
„Myslíš něco jako uvrhnout na ně kletbu?“
„To bychom asi mohly, co? Magráto, máš sebou tu knihu?“
Dřevomorka sice nevěděla o jako kletbu se mělo jednat, ale nehodlala čekat až na to dojde. Ne u těchhle čarodějek. Spolu s Nymphaeou popadly bezvědomého Hrachokvěta a odtáhly ho pryč.
„Proč jste vlastně chtěly můj grimoár? Vždyť v něm žádné kletby nejsou,“ podivovala se Magráta.
„To je pravda. Elfům však nemá smysl říkat pravdu, stejně jí nerozumí,“ pousmála se Bábi.

"Co je ta nejhlubší pravda, kterou jsi nikdy nikomu neřekl?"

Spock pohlédne na Jima. Jeho tvář ozařuje jen oheň mezi nimi. Chladný večerní vzduch a hvězdy na obloze. Poslední noc, než se Jim vydá na Enterprise a jejich cesty se rozdělí.

"Spocku?"

"Miloval jsem svého Jima," přizná se Spock. "Nebylo to vulkánské, ale to nic neměnilo na tom, že Jim byl polovinou mé duše. A když jsem ho ztratil, zlomilo mě to."

Jim nic neřekne, jen ho vezme za ruku.

"Jaká je tvá nejhlubší pravda?"

"Chci, abys mě políbil, Spocku. Chci mít pocit, že mě někdo miluje."

Spock to udělá.

Kat zapálil poslední hranici. Na útesu teď plálo sedm popravčích ohňů. Kardinál je soustředěně pozoroval.
„Další dobře odvedená práce, inkvizitore,“ podotkl „už nebudou šířit ty svoje bludy o kulaté Zemi.“
„Jistě pane.“
„Necháme je tu hezky propéct,“ pokračoval kardinál a přešel ke kraji útesu. Inkvizitor ho následoval.
„Ten západ Slunce nad mořem je opravdu úžasný, není-liž pravda?“ pronesl, pak zamyšleně naklonil hlavu na stranu.
„Víte, že odtud to skoro vypadá, jako by Země byla skutečně kulatá? Jedna obří koule...“
„Pane?“ ozval se nejistě inkvizitor.
Kardinál se k němu otočil s pobaveným úsměvem.
„My, ale víme, kde je Boží pravda, že?“

1759 a’ Ghàidhealtachd
James Macpherson pozorně naslouchá přednesu vetchého stařečka.

1816 Praha
Kniha, kterou Josef Linda používá jako tepelnou izolační pomůcku, nevydrží takové zacházení, rozpadne se a vydá Píseň vyšehradskou.

1843 Paris
Alexandre Dumas starší otírá prach z fóliového rukopisu číslo 4772.

1966 Liptákov
Pyrotechnik Šťáhlavský vyhazuje do povětří důmyslně okovanou truhlu.

1968 Praga
Umberto Eco si krátí čekání na dámu listováním v knize abbé Vallota.

1990 Praha
Pavel Janoušek a Vladimír Macura čtou román Sametová Anna

2023 Castle Rock
Stephen King dokončuje převyprávění Beruščina dítěte od S. Morgensterna.

Tohle všechno je pravda. Ať se propadnu do Florinu, jestli kecám.

„Jste podvodník a lhář!“ křičel nespokojený zákazník.
„Služebníček, přijďte zas,“ usměje se široce a ukloní se.
Zákazník vykulí oči, pak mu flusne k nohám.

„Prodává šmejdy! Viděli jste někdy tak hnusný bronz?!“ hřímá před krámem drobný obchodník.
„Pozor, pane,“ usměje se šibalsky a s otcovským výrazem složí ruce do smířlivého gesta (hle, i gesta mohou lhát!). „Nechcete přece zažalovat za pomluvu?“

Ea-Nasir věděl moc dobře, kde je pravda. Šmelil a podváděl, kupoval pod cenou, prodával draho. Na rozdíl od jiných obchodníků své doby si ale nechával všechny nenávistné dopisy, kletby a reklamace. A ty, bylyť z kamene, překročily propast věků.

Jsou dvě, přistiženy na scéně.

Lapeny za čerstva, jedna zcela jistě je viníkem.

Ta napravo tvrdí, že ona to nebyla.

Ta nalevo tvrdí, že ona to nebyla.

Tak která z nich že to byla?

Kdepak pravda se nachází?

Pátrat nyní složitě po ní budou.

Zatímco ty dvě snažit se z toho vymanit budou.

Co naplat, v nevhodnou chvíli na nevhodném místě byly.

Z prostoty věci tak obviněny byly.

Teď už jim nikdo neuvěří.

Námitky i výhrůžky létají vzduchem jak peří.

A pravda sama, kdepak schovává se?

To kočka, co již dávno oknem ze scény ztratila se.

Ta celé toto zavinila.

Andy přišel domů a našel Adeline zhroucenou na židli Na stole před ní ležel sežmoulaný dopis.
„Co se stalo?" zeptal se starostlivě.
„Charles. Chce po mně, abych nechodila ven s tebou a s tvými kamarády Škodí to jeho pověsti," vzlykala. „Já mu tak ubližuju! Jsem sobecká."
„Ne, to nejsi. Charles je jako had. Ví, kde je tvé slabé místo a zaútočí. Jste rozvedeni. Nic mu nedlužíš. A on k tobě takové ohledy nikdy neměl. Kdykoli o tobě prohlašoval, jak jsi slabá. A ještě tě pan uznávaný psychiatr podváděl se svými pacientkami."
Adeline mu sevřela ruku a přes slzy se usmála.