Vítr se mi opírá do obličeje, do vlasů, skoro se jím zalykám…
Tvoje oči na mě hledí, hluboké, vážné.
“Věříš mi?” Musíš křičet, abych tě slyšela.
“Ano,” odpovím bez zaváhání. Dřív jsem si odpovědí nebyla jistá. To se změnilo.
“Tak mi podej ruku.”
Poslechnu. “Co se bude dít teď?” ptám se rozechvěle.
“Teď?” Zasměješ se. “Skočíme.”
Zaplaví mě hrůza. “To přece nezvládneme!”
“Věř mi!” Řekneš pouze. Přikývnu. “A nedívej se,” krátce mě políbíš na čelo.
Znovu přikývnu, odvrátím zrak a skočím. Tvá dlaň vyklouzne z mé. Když se opět podívám, Titanic a s ním i mé srdce jsou příliš daleko.