Svět bez dotyku

„Podívej se,“ vydechla Edith s náznakem zděšení.
„Tyhle záznamy komunikací s Andrageny se datují až… tři století zpátky!“
Viktor nahlédl do virtuální kartotéky.
„To by ovšem znamenalo, že to, co se stalo, je opravdu důsledkem dlouhého plánování,“ řekl.
„A že ti fosilní dědci z rady jim ještě pomáhali!“ vykřikla pohoršeně Edith.
Viktor mlčky pročítal další záznamy.
„Není to tak černobílé, podle všeho se zdá, že neměli moc na výběr. A Lockwell koneckonců taky ne. Chtěl moc a místo toho dostal kupu problémů. Vlastně mi ho je líto.“
Edith si odfrkla.
„Ještě ho omlouvej…“
Viktor se na ni jen smířlivě usmál.

Peter ve svém tokání mírně zvolnil, aby si neznepřátelil stařešiny vesnice.
Oblíbil si obzvlášť jednu dívku, jmenovala se Finja. Měla dlouhé plavé vlasy a roztomilé pihy na nose.
Když se jí nabažil, rozhodl se povyrazit si dál. Nemusí mít přece jen jednu, stačí mít jen jednu v jednu chvíli.
Jenže to se přepočítal.
Její otec rozhodně nebyl vetchý stařešina o holi. Spíš o pořádné dvousečné sekeře.
Bjørn mu zastoupil cestu, a když se zamračil, jako by potemnělo nebe.
„Finja čeká tvoje dítě a ty si ji vezmeš, nebo všem řeknu, proč jsi tady.“
Peterovi nezbývalo než s nekalým obchodem souhlasit.

Nekonečný vesmír. Když je nekonečný, nemá žádné hranice, že?
Lidstvo se to přeci jen pokusilo ověřit. Vyslalo vesmírné výpravy za meze galaxie.
Ne všechny to přežily, ale podle sesbíraných dat to nebylo tím, že by narazily na neviditelnou zeď rozpínajícího se kosmu.
Jenže bezmezná lačnost po poznání nakonec přivedla lidskou rasu na pomezí toho, o co usilovala: nesmrtelnost.
Setkání s Andrageny lidem ukázalo, že hranice vesmíru nemusí být jen hmatatelné, ale že jejich konec může taky znamenat jiná omezení.
Jako třeba to, aby se lidé dál množili a rozpínali.
Protože smrt je poslední hranicí, za kterou opravdu už nic není.

Měl jste podat zprávu už před týdnem a půl. Co vás zdrželo?
Report nebylo možné poslat v termínu z důvodu hrozby odhalení. Musel jsem se více začlenit, abych nevzbudil podezření.
Jsou snad náznaky, že by věděli, odkud jste? Do zprávy zahrňte i podrobnosti začlenění.
To ne, pane, jde o okolnosti osobního charakteru. Nerad bych je uváděl do hlášení.
Jakého osobního charakteru? Petere, co tam děláte?
Budu muset končit, za pár minut proběhne shromáždění a já se nesmím zpozdit, tchyně už mě tak nemá ráda a pomlouvá mě, kde se dá.
Tchyně? Petere, vy jste tam měl šmírovat, ne se ženit!

Freyja ji našla, jak stojí na vrcholu skály a hledí na ústí fjordu. Tok vody se zdál nehybný, přesto pomalu plynul.
„Tady jsi,“ řekla Freyja a objala ji mateřsky kolem ramen. „Večeře je hotová. A maličký se probudil.“
„Už jdu,“ usmála se smutně Grace.
„O čem přemýšlíš?“
Grace pohlédla na zlatou linii hor. „O tom, že se nechci vrátit. Nechci být zase součástí společnosti, kde tak málo záleží lidem na ostatních. Ale právě proto se musím vrátit.“
„Protože ti záleží na ostatních,“ řekla Freyja.
Grace přikývla. Nebyla to největší tíha světa, ale to neznamenalo, že to pro ni nebude oběť.

Peter se rozvalil do kožešin a slastně vydechl.
Představoval si, jak špionáž v nordlingské enklávě bude o nervy, ale nakonec si to užíval.
Dívky, celé rozjařené z toho, že mají mezi sebou novou krev, ho obletovaly jako octomilky malinový koláč.
Nechtěl toho zneužívat, ale poprvé v životě si připadal jako dítě, které rodiče vezmou do hračkářství a dovolí mu koupit si cokoliv.
Nešlo odolat.
Když se ale ráno po obzvlášť málo prospané noci procházel na slunci, vražedné pohledy dívek začaly převažovat nad těmi chtivými.
Budu muset brzdit, pomyslel si. Nebo mě vyhodí dřív, než přijdou na to, že tady špehuju.

„Takže Lockwell ještě před incidentem se členy rady podle záznamu navázal kontakt s Andrageny,“ řekla zamračeně Edith.
„Jo, smrdí to,“ přikývl Viktor.
„Vsadila bych všechno, že v tom všem má prsty.“
Viktor se zahloubal. „Možná nemůže tak úplně za to odpojení. Ale rozhodně se toho pokouší využít. Měli bychom zjistit víc. Co dělal v době toho útoku?“
„Byl tady, nenašla jsem žádné údaje o tom, že by měl mimoplanetární hovor. Co když to začala plánovat už rada?“ odpověděla Edith.
„Byla bys skvělá investigativní novinářka, víš to?“ usmál se Viktor.
„Vážně? No… stejně jsem teď bez práce, tak se třeba rekvalifikuju.“

Jejich rodina měla komplikované vztahy, jako ostatně každá v té době. Začarovaný kruh intrik a partií o nadvládu.
Její matka se nezajímala. Nebylo to zvykem. Dítě odrostlo, a když bylo samostatné, už se rodiče pouze starali, aby mu nic materiálního nechybělo. Na city se nehrálo. Nebylo pak těžké jít za svým cílem, ať už to stálo cokoliv. I rodinu.
V Grace přetrvával pocit, že potřebuje něco víc. Teplý lidský dotek, pochopení, které od matky nedostala. Hledala ho celý svůj život.
Až ho našla. V tom malém hedvábném uzlíčku, ze kterého na ni hleděly Andrého oči. Jejich syn.
A nová budoucnost.

Nastavila slunečním paprskům obličej a užívala si to teplo, které příjemně prohřívalo kůži, svaly i kosti. Se zavřenýma očima se nořila do sebe a opouštěla okolní svět. Vůbec jí nechyběl.
S postupujícím těhotenstvím ji přestaly zajímat jeho bitvy i vítězství. Soustředila se na to jediné, na život pod jejím srdcem.
Svět na ni nalepoval jen vrstvy strachu, ale když se vnořila do toho červeného tepla za očními víčky, cítila pod tím vším nádherný klid. Jako kdyby se spojila se všemi matkami svého rodu a přebírala od nich jejich moudrost.
Klidně se oddávala hřejivému proudu a nechala se unášet do bezpečí.

„Mlčíš,“ poznamenala Edith směrem k Viktorovi.
„Přemýšlím,“ odvětil a upadl do ticha.
Mluvili spolu o tom, jak se jejich svět obrátil vzhůru nohama. Jak to, co považovali za normální, najednou nedávalo smysl.
„Kdy se stalo, že jsme přestali vnímat zvrácenost toho, co lidstvo dělá? Kdy nám začalo připadat samozřejmé, že naše děti vyrůstají v umělých dělohách? Kdy jsme se přestali snažit?“ přemítal Viktor.
Edith na něj mlčky hleděla.
„Když se k tobě pomalu plazí stín, nevšimneš si, že zhaslo slunce. A stvoření přestalo být jedinečné v momentě, kdy jsme přišli na to, jak vzniká záblesk, který vdechne oplodněnému vajíčku život.“