Svět bez dotyku

Freyja stála před kurníkem a nemohla se pohnout.

V mysli jí vytanula stará vzpomínka, zasunutá hluboko vzadu.

Byly dny, kdy si na Grietje nevzpomněla, které následovaly ostny výčitek, že zapomněla.

Ale teď zírala na slepice batolící se v měsíční krajině a viděla to, jako by se to právě dělo.

Grietje byly dva roky, roztomilé kaštanové culíčky se jí houpaly nad rameny, když vesele naháněla slepice a volala „kokodák!“ Freyja cítila její teplé dlaně ve svých, když jí Grietje co nejopatrněji podávala sesbíraná vajíčka. Jedno se rozbilo a holčička nad ním plakala.

Jako teď plakala Freyja, že některé věci nelze odestát.

Úspěšnost početí a vyvinutí plodu byla stoprocentní.

Staletí vývoje přinesla perfektní postup při oplodnění a výběru toho nejzdravějšího embrya. Vzhledem k tomu, že ženské lůno jakožto největší prvek náhody v celém procesu už nebylo potřeba, odpadaly rozpaky nad negativním těhotenským testem po transferu.

A taky zcela zbytečné relikty necitlivých vět, které se po celá staletí držely ve společnosti, jako například:

„Asi to tak mělo být.“

„Uděláte si další.“

„To je přirozený výběr.“

„Ještě to nebylo ani miminko.“

„Třeba by bylo postižené.“

Nebo nanejvýš hrubé a neslušné prohlášení, že „příroda asi ví, proč nemůžete mít děti, možná je to tak lepší.“

Grubindar si pročítal údaje na logpadu a odškrtával položky.

„Ne, ne, ne, nedostatečné, ne, ne, možná, n– ano!“ 

„Co?“ zvedl hlavu od monitoru Heirisk. „Máš něco?“ zeptal se nadějně, ale opatrně.

Už týdny hledali poslední svět, který by vyhovoval Skapanarovým požadavkům k oběti. Páté místo na kandidátce bylo dosud prázdné.

„Podívej se,“ ukazoval mu Grubindar obrazovku. „Tohle jsme přesně hledali.“

„16 miliard obyvatel,“ pokýval uznale Heirisk. 

„A to není to nejlepší,“ odvětil Grubindar. „Hele.“

„Rozmnožují se pomocí umělých děloh?“

„Jo.“

Heirisk hvízdl.

„Perfektní. Dostaneme pochvalu za extra efektivitu.“

Grubindar se zazubil. 

Ulevilo se mu, že poslední obětí nebudou oni dva.

Grace nečekala od obydlí v Nordkappu nic nóbl, ale když otevřela dřevěné dveře jejich přiděleného domu s doškovou střechou, byla v šoku.

Hliněná podlaha, dřevěné nenalakované lavice a stůl, otevřené ohniště, lůžko vystlané místo matrací kožešinami.

Byl to naprostý kontrast k jejich čistému bílému domu.

“Proč žijete takhle, když je dostupné mnohem větší pohodlí?” obrátila se na starší ženu.

Freyja ji zamyšleně pozorovala. “Protože někdy je potřeba vrátit se na úplný začátek, aby mohlo dojít k obrodě,” řekla nakonec. “Zvyknete si. Jako všichni.”

Grace přikývla.

A ačkoliv by to neřekla, na kožešinách se nakonec nespalo tak špatně, jak se obávala. 

“Henry, jak jsi jim mohl říct, že jsem těhotná?” Grace se šok zrcadlil v očích.

“Proboha, je to moje práce!” Henry bezradně rozhodil rukama.

“A já jsem tvoje žena a je to tvoje dítě!” vykřikla. “To tě nenapadlo, že jeho život pro ně nebude priorita?”

“Nemyslel jsem…” vydechl odevzdaně.

“Očividně!” šlehla ho sarkasticky.

“Podívej se, pokusím se to vyžehlit. Vím o jedné enklávě…”

“O které oni vědí pravděpodobně taky,” odsekla Grace.

“To samozřejmě. Ale nechají nás tam být. Nepsané pravidlo.”

“Tím bych si nebyla tak jistá,” odvětila zachmuřeně.

Jenže jinou možnost stejně neměli. A tak Grace Henryho olivovou ratolest přijala.

V dobré víře začali plánovat porody, aby byl celý proces pod kontrolou. Kdy a jak se dítě narodí. 

V dobré víře, že to ženám přinese úlevu, se děti začaly rodit pouze císařským řezem.

V dobré víře, aby ženy nepodstupovaly diskomfort spojený s operací, vynalezli umělé dělohy.

V dobré víře, že to zlepší společnost, začali určovat, kdo může a nemůže mít děti. 

Ve skrytu, samozřejmě.

Nikdo nepotřeboval lidi, kteří kladou příliš mnoho otázek a očekávají, že na ně najdou odpovědi.

Těm, jejichž genofond se nehodil, se za malý poplatek nabídla možnost dárcovských vajíček a spermií.

Anonymní karty dárců koneckonců snesly ledasco.

Zazvonilo k večeři. Přes náves se do Síně přehnal houf dětí. Freyja se usmála a vydala se za nimi.

Naslouchala dětskému štěbetání, rozhořčeným výkřikům i radostnému smíchu. Pod její vlastní radostí ale otevíral dveře smutek. 

Vybavila si hebkost medových vlásků. Jaké by to bylo je zase cítit pod prsty? Srdce se sevřelo, když vzpomínka klouzala pod povrchem uchopitelnosti.

Povzdechla si, aby těžké myšlenky odsunula stranou. Pozorovala drobotinu, zatímco jedla.

Děti ji naplňovaly radostí, když je viděla, jak poprvé obdivují věci, které jsou pro ni tak samozřejmé.

A když po večeři přiběhly a žadonily tetu Freyju o pohádku, nikdy je neodmítla.

Poslechni věštbu staré Zyrvianshì, jež kráčela v tmách poledních kamenů a zřela v nich skvost a slávu Andragenů a jejich osudu budoucího. Až nastane čas, kdy naprostou nadvládu nad světy získají, až dovedou k čistému začátku patero planet a jejich civilizací, pak nadvesmírný Skapanar pokyne k údělu radostnému a osvobodí Andrageny od příkoří a útrap, které s sebou žití nese. Čas však běží a je nutno naplnit věštbu do roku čtvrtého lva věku Grundaltanah. Pakliže se tak nestane, k úpadku dospějí a Skapanar zchřadne a neposílí úděl oveček svých.

Tuto věštbu nechť slyší každý tvor a usiluje o její naplnění.

Henry Wildegans se pokusil zmizet i se svou těhotnou ženou, ale jeho loajalita ho zradila.

Lockwell ho totiž samozřejmě nechal sledovat, protože mu bylo jasné, že udělá nějakou blbost.

Wildegansovi šli na sever. Nejdřív se jim ztratili z dohledu, ale pak je objevili kousek od hranice enklávy Nordlingů, těch podivínů, co snad ještě žili v jurtách a chodili na suchý záchod. Lockwell nerozuměl, proč vyhledali zrovna je. Systém se tam nedostal, ale měli své způsoby.

Ale pak mu Peter poslal hlášení… a vše to do sebe zapadlo.

Celou dobu měli záchrannou brzdu přímo pod nosem.

Andrageni si na lidi nepřijdou.

„Musíme zmizet,“ chytil ji Henry za ruku a v očích mu četla naléhavost.

„Proč? A kam?“ Grace jeho obrat nechápala.

„Ví to.“

Zamračila se. „Počkej, Henry…“

Ticho mezi nimi leželo jako těžká deka. Vteřiny se zdály jako hodiny.

„Udělal jsem takovou hloupost, Grace! Myslel jsem, že dělám to nejlepší, ale neuvědomil jsem si, že to je pro ně, ne pro nás. Pro to malé. Sakra, vždyť tohle jsem dělal celý život! Dokud…“

Grace smutně pokývala hlavou.

„Kam půjdeme?“ zeptala se věcně.

Henry zavřel oči před její náhlou chladností. Tohle přehnal. Unáhlil se jak malý kluk.

Ale napraví to. 

„Na sever.“