Svět bez dotyku

Po týdnu už Peter vcházel do vesnice Nordlingů s dojemnou historkou, jak se snaží utéct před neúprosným systémem a chce žít podle starých tradic. Nikdo ho nepodezříval.
První věc, co zjistil, byla, že žijí v dřevěných domech s doškovými střechami.
Za tři dny po jeho příchodu ho navštívil Ubbe, syn jednoho ze starších.
„Dnes v noci projdeš přijímacím rituálem,“ oznámil mu.
Peter pak seděl v kruhu u ohně a pozoroval, jak koluje dřevěná miska s jakýmsi odvarem.
„Kočičí dráp,“ prozradil mu Ubbe.
Peter se s očima na vrch hlavy napil. Odvykání kulturním zvyklostem tímhle způsobem na něj bylo až příliš.

„Proč na sever?“ zeptal se Peter, Lockwellův asistent.
„Máme zprávy o tom, že tam žije enkláva lidí, co ze strachu ze systému z něj odešli a začali žít jako barbaři v jeskyních. Nicméně teď by se nám mohli hodit.“
„V jeskyních? Vážně?“ vykulil oči Peter.
„Co já vím, možná v jurtách,“ odbyl ho Lockwell. „Potřebujeme každopádně někoho, kdo mezi ně pronikne a získá nám informace. Nechtěl jsem na to spoléhat, ale jestli se tam pořád rodí děti, je to naše záchrana.“
Lockwell upřel na Petera pohled.
„Nemyslíte snad…?“
„Sbalte si kufry. Čím míň lidí o tom bude vědět, tím líp.“

Je předmětem Goldova výzkumu, zda se úbytek přirozené porodnosti skutečně váže na postupnou degradující schopnosti žen vaginálně rodit, k čemuž vedl k dlouhodobý nárust porodů císařským řezem na 95 %. Je nasnadě uvěřit, že za přechodem k rozmnožování se pomocí asistované reprodukce a umělých děloh vedla touha nadnárodních firem po zisku a neetická motivace vydělávat na přirozené potřebě párů založit rodinu.
Jake Gold jako pilný mraveneček sesbíral řadu důkazů o tom, že za touto neschopností lidstva se přirozeně množit stojí nějaká vyšší síla, která naším vyhubením sleduje svoje cíle. Byť má svá tvrzení podepřena mnoha důkazy, jeho práci postihla tvrdá cenzura.

Lockwell měl sto chutí zabořit hlavu do dlaní.
„Jaké máme možnosti?“
Čas poskytnutý Andrageny se chýlil a oni neměli žádný plán na záchranu. Žádný funkční plán.
„Co kdyby… co kdybychom vyslali průzkumníka, aby našel planetu v jiném kvadrantu?“ navrhl asistent.
„Jakože bychom evakuovali celou Zemi? Vraťte se na zem a vymyslete něco normálního, co nezahrnuje stěhování národů,“ vyštěkl Lockwell.
Mladík se zastyděl. Možná se opravdu nechal unést fantazií.
„Jaký je stav naší flotily?“ zeptal se.
„Našeho čeho?“ zvedl obočí Lockwell. „Máte na mysli tu jednu předpotopní průzkumnickou loď? Ne, budeme muset zvolit poslední možnost. Toho vašeho průzkumníka pošleme na sever.“

Freja se jemně dotýkala Graceina břicha a nahmatávala tělíčko miminka, které si hovělo pod jejím srdcem.
„Ještě se neotočilo,“ zkonstatovala tiše a starostlivě hleděla na vzedmutý život.
„Co to znamená?“ zeptala se poplašeně Grace. „To je špatně?“
„Pro porod je lepší, když jde miminko hlavičkou, tvoje sedí na zadečku. Není to nic, s čím bychom si neporadily, ale budu klidnější, když se před porodem otočí.“
Pak vzala šátek a zkušenými pohyby jím Grace masírovala břicho a pánev.
„Budu to dělat každý den, než přijde tvůj čas. Důvěřuj tělu. Bude to dobré,“ řekla Freja a Grace pocítila klid.
Bude to dobré.

Oheň plápolal do temné noci a osvětloval obličeje mladých mužů a žen, kteří ho obkroužili v divokém tanci. Rytmus praskání dřeva doplňovaly temné tóny bubnů a hrdelní zpěv lidí v pozadí.
Byl to tanec zasnoubení. Dívky a chlapci na prahu dospělosti se v hypnotizujícím rytmu obtáčeli kolem sebe a hroužili se do svých niter. Naslouchali jejich hlasu, následovali volání.
Mladé ženy odhazovaly do plamenů věnečky korunující jejich rozpuštěné vlasy. Na každou z nich čekal jeden tanečník, aby se s ní spojil v pradávném tanci vyvolávající duchy jejich předků.
Ti nejlepší a nejvytrvalejší byli králi noci.
Ale jen do příštího úplňku.

Historii lidstvo zaznamenávalo různě. Malby na stěnách jeskyní, hieroglyfy, klínové písmo, abeceda, a ti, co neuměli číst a psát, o tom vyprávěli.
Kdy se to stalo, že z kronikových zápisů se staly příběhy? Kdy lidé objevili, že mohou zaznamenávat nejen skutečné události, ale i obrazy ze své fantazie?
Gerard Lockwell se ocitl ve vzdálené galaxii, daleko od všeho, co znal. Přežil, ale neměl o tom komu vyprávět. Samota se stala jeho společnicí, slova mizela ve vzduchoprázdnu.
Jen tóny v rytmu Morseova kódu se nesly subprostorem a byly posledním dokladem, že Gerard Lockwell kdysi žil a pocházel ze Země 25. století.

Vše se schylovalo k rozuzlení katastrofy, ale chyběl poslední úkol.
Projednou se vypořádat s Androgeny. A nastolit novou rovnováhu ve společnosti.
Grace, André a jejich syn se stali tváří nových časů. Ukazovali lidem, že se bez výdobytků moderní technologie docela dobře obejdou.
Edith a Viktor nenechali jedinou nit suchou na spiknutí za účelem vyhladit lidstvo.
Gerard Lockwel po dohodě upadl v zapomnění. Na planetě ve vzdálené galaxii, kam ani vliv Androgenů nedosáhl. Perfektní příležitost…
Společnost ovládl chaos. Odhalil nerovnosti a mnohým vzal to dobré, co moderní technologie umožňovaly.
Ale chaos byl to, co lidem pomohlo hledat nové cesty a sblížení.

„Hlasy bohů jsou čím dál rozčilenější,“ poznamenal pobočník nejvyššího Andragenského generála. „Náš vliv na Zemi stále slábne.“
„Musíme jim to zarazit. Přejít k radikálnějšímu řešení. Tohle se mělo úspěšně dotáhnout do konce, tak proč to himlhergot najednou nejde? Víte, co nás čeká, když nevykonáme oběť?“
Pobočník nervózně polknul.
„Budeme muset obět vykonat my sami.“
„A tomu se celá tisíciletí úspěšně vyhýbáme. Tak kde se najednou stala chyba?“
„Našlo se pár jedinců, kteří se vzepřeli systému. V utajení celá desetiletí žili původním stylem života a zachovali si plodnost.“
Generál zavrčel. „Jakto???“
„Zdá se, že lidé to mají v povaze. Jsou nevyzpytatelní.“

André choval v náručí svého novorozeného syna. Byl tak malý, křehký, voňavý. Do očí se mu draly slzy.
„On je… můj,“ vydechl s úsměvem a podíval se na Grace.
„O tom jsi snad nepochyboval?“
„Ne, promiň… chci říct… že je neuvěřitelné, že on je z nás obou. Že jsem opravdu jeho táta.“
„A já jeho máma,“ řekla Grace.
Jejich štěstí zaplavilo celou místnost. Freya v rohu místnosti tiše zářila. Vnímala pokoj toho jedinečného okamžiku, kdy se formovala nová rodina. Kdy se z ženy a muže stávali matka a otec.
Děkovala bohům, že může být svědkem těchto okamžiků.
Že zbývá naděje.