Svět bez dotyku

„Takže v podstatě navrhujete, že Grace udělá takovou propagandu za přirozené těhotenství?“ zeptala se Edith zamyšleně.
„Ano. Je z našeho světa. Budou jí věřit. Přesvědčí naši společnost, že jsme stále schopní obrody. Dovede nás k plnému vědomí toho, že nepotřebujeme technologie. A Nordlingové nám s tím pomůžou.“
„Když budou ovšem chtít.“
„Ano, to by mohla být komplikace. Ale Grace se svou rodinou se stanou tváří nové doby. Pokud vím, její muž měl vysoké postavení, což pomůže.“
„Takže teď zbývá poslední otázka… Co uděláme s těmi vetřelci? Nebude se jim to líbit.“
Lockwell se zachmuřil. Jistě, Androgenové. To ještě bude potíž.

Lockwell hlasitě polkl. Edith se na něj mračila, Viktor jistil dveře.
„Na severu. Je tam enkláva. Odešla tam Grace Marcusová, otěhotněla přirozeně. Věděli jsme o tom, že tam jsou, ale až ona upoutala naši pozornost.“
Jeho věznitelé na něj zírali.
„Otěhotněla… přirozeně? Vždyť to přece… nejde?“ vydechla Edith.
„Ona je důkazem, že ano. A je nutné ji ochránit za každou cenu, než na sebe strhne pozornost Androgenů. Svedla dohromady způsoby naší pokročilé civilizace a jejich zpátečnickou kulturu. Ona je naše jediná naděje, nový proud spojující nové a staré.“
Edith a Viktor na něj stále překvapeně koukali.
Ale dávalo to smysl.

Gerard Lockwell se probíral dokumenty od Androgenů a pomyslně si rval vlasy. Měl pocit, jako kdyby seděl na dvou židlích, ke kterým má připoutané nohy a každá se rozjíždí opačným směrem.
Tohle měla být ta nejlepší alternativa, ze které by se dalo ještě nějak vylhat?
Co jim měla dát dost času na to, aby to nějak zvrátili?
Vrtěl hlavou. Jak tohle rada před 100 lety mohla vůbec schválit? Výběr z hrozných a ještě horších osudů Země a jejího lidstva. Opravdu prvotřídní jakost.
A na něm teď bylo to nějak zachránit.
„To jsem vážně zvědavý, co vymyslíme,“ pomyslel si a zaúpěl.

Pod skalním převisem se ukrývala jeskyně, kde podle bájí přežívala Živa, matka všech víl, které posílala, aby se staraly o ženy. Pomáhaly jim při porodu i při nemocech.
Den trávila sběrem bylin, které sušila ve své svatyni, a přijímala dary od žen, kterým víly pomohly.
Byla vlídná, ale znala i spravedlivý hněv. To když nějaká nevděčnice nepřinesla oběť, kterou bohyně za svou pomoc požadovala.
Za úplňku se zjevila na prahu jejího obydlí, neviňátko pohladila po buclaté tváři a ženu ještě ve spánku přenesla do své jeskyně.
Tam ji proměnila v jednu ze svých víl, která za trest musela pomáhat ostatním.

Bylo to jako z nějaké předpotopní detektivky – v temné uličce mu zastoupila cestu pětice černě oděných mužů.
André cítil, jak se mu stáhl hrudník.
„Zrádče,“ odplivl si ten nejblíž. Nebylo mu vidět do tváře, přesto André ten hlas poznával.
„Dejte mu, co si zaslouží,“ ozval se druhý.
Další bývalý kamarád.
Prostor mezi nimi se ještě zmenšil a André o krok ucouvl. V hlavě mu šrotoval plán úniku a zároveň touha se jim postavit. I když to znamenalo, že odsud neodejde po svých.
„Kde je ta tvoje coura?“ zasyčel třetí.
Čtvrtý nečekal a udeřil. André se vysmekl kolem pátého a utíkal.

„Přišli jsme o miminko během té tragédie,“ řekla Grace se sklopenou hlavou. „Vím, že tehdy jako kdyby ani nebylo naše. Mělo jen pár týdnů, přesto na něj pořád myslím. Jaké by bylo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček, jaké by mělo oči. Je to hloupé,“ potřásla hlavou.
„Není,“ řekla zničehonic žena naproti ní. Měla smutné modré oči. „Také jsem přišla o miminko. Není dne, kdy bych na něj nemyslela, jaké mohlo být, kdybych ho donosila.“
„Já také.“
„I já.“
Ženy se společně semkly. Sdílely s Grace svou bolest. Nezmenšovaly tu její, i když své miminko nikdy nenosila pod srdcem.

Ty zelené oči… pomalu se do nich rozplývala a cítila zvláštní pnutí na hrudi. Jako kdyby se její srdce chtělo otisknout s tím druhým. Ze dvou vytvořit jedno.
Cítila, že láska není jen citový prožitek, ale veskrze fyzická záležitost. Vnímala to v celém těle, ale nejvíc… nejvíc pod žebry. Svíralo to a hřálo, cítila, jak jí buší, když ji André pohladil po vlasech a prsty nechal na jejím zátylku.
„Ať tohle nikdy nepřestane,“ vydechla.
Nebylo možné, že někdo zamýšlel srdce jako jediný orgán. Vždyť bylo nad slunce jasné, že potřebuje k sobě mít ještě jedno, aby se rozvinul jeho potenciál.

Nový věk přinesl novou formu společnosti. Výchova v respektu jeden k druhému.
Přinášelo to nové možnosti.
A také naději lidem, kteří doposud žili na okraji.
Umělé dělohy tu nebyly jen pro heterosexuální páry. Své biologické dítě mohl počít kdokoliv.
Efektivitě se prostě muselo leccos obětovat, třeba staré konzervativní pořádky.
Co je dobré pro jednotlivce, je dobré pro celou společnost. To bylo naše hlavní motto.
Nebylo to jen tak. Emoce ohlodané na kost držely lidstvo v pospolitosti, bratr nestál proti bratru, ale proti mnohem většímu nepříteli.
Plížilo se to ve snech. Ten vtíravý pocit, že největší nepřítel leží v nás samotných.

„Na severu je enkláva, kde se děti rodí přirozeně,“ vymáčknul ze sebe Lockwell a snažil se urovnat si kravatu.
„Cože?“ vyhrkli současně Viktor s Edith. „Jak je to možné?“
„To je kapitola sama pro sebe. Každopádně tam jsou a množí se, jak se jim zlíbí. A to je právě naše naděje.“
„A vy to víte a nechal jste to tak?“ divila se Edith.
Lockwell pokrčil rameny. „Nepřipadalo mi to důležité. Není jich moc, aby to naši společnost mohlo ohrozit. Nu, a teď se nám budou hodit.“
Edith se zamyslela. Pohlédla na Viktora.
Zdálo se, že před sebou mají novou misi.

„Snad mě nechcete vyhodit z okna?“ vyjekl Lockwell. Viktor ho držel za šosy kabátu z otevřeného okna nad 130 patry prázdna.
„Další oběť, stejně by vás dostali, ne, tak co ten povyk?“ poznamenala suše Edith.
„Kde se ve vás bere tolik cynismu?“ zaúpěl dříve ctihodný senátor. Teď z jeho cti už příliš nezbývalo.
„To mi povězte vy,“ opáčila. „Co tím Andragenové sledují? Proč se podílíte na vyhubení lidstva?“
„Ne-nemyslel jsem, že to berou tak doslova…“ zajektal zuby Lockwell.
„Prahnul jste po moci,“ zavrčel Viktor a ještě ho trochu popostrčil do chladného nočního vzduchu.
„Ano… ale asi vím, jak to napravit.“