Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Vzpomínka na starý svět.
Cítíš ty měkké dotyky cizího tělíčka, omamnou vůni, které se nemůžeš nabažit, a ten první pohled do očí... V tom je celý vesmír a všechna moudrost.
Grace zavírá oči. Snaží se zachytit alespoň útržek toho snu, ale uniká jí, až se spolu s úsvitem úplně rozplyne.
Snaží si vybavit ten pocit. To teplo, které zaplnilo celé její tělo.
Odkud se ten sen vzal?
Vždyť takhle se to už dávno nedělá.
Teplo se pomalu vytrácí. Grace zatne zuby.
V hlavě jí zní jediné: „Freja…“
Stále dokola.
Kdo je ta žena? Mohla by jí pomoci?
Pohladí oblinu břicha.
Otáčela mučenku mezi prsty a snažila se nezaobírat tíživými myšlenkami. Krásná květina se točila v barevném víru sem a tam a hypnotizovala její pohled.
Druhou rukou chránila prázdný podbřišek. Bylo to nevědomé gesto, které ženské tělo i za ta staletí ještě nezapomnělo.
Ztratily naději. Ona i ostatní ženy, které toužily po mateřském naplnění.
Nechtěla myslet na to malé, které mělo za pár týdnů zaplnit jejich dům zvuky rodinného štěstí. Nechtěla myslet na ty malé prstíky, které by ji stiskly a daly jí pocit, že je máma. Konečně.
Grace si ztěžka povzdechla. Vstala.
Mučenka v její ruce ochabla – stonek se rozlomil.
Abych vás trochu uvedla do situace - příběh se odehrává v budoucnosti, ve které společnost už dospěla k takovému vývoji, že ženy nemusejí být těhotné, aby mohly mít děti. Je to dáno jednak technologickým rozvojem, jednak čím dál rozšířenější neschopností párů společně počít dítě, jednak tím, že postupem času bylo ženské tělo doslova "zneschopněno" porodit zcela samo, jak se intervence u porodu stále více stupňovaly, navíc možnost nemuset rodit je a byla svým způsobem lákavá. Jenže jak už to bývá, vždycky se najdou tací, kteří si věci chtějí dělat po svém a "po staru", a tedy se v budoucnosti vyskytují i potomci několika generací takových lidí, kteří žijív enklávě na severní polokouli Země a kteří si udrželi schopnost počít a porodit své potomky přirozeně. A jak se zdá, možná budou jedinou nadějí lidstva, jak nevyhynout.
Bylo dopoledne, slunce prvními jarními paprsky zahřívalo zem. Kráčela vesnicí a mířila na trh.
„Frejo,“ pokývla na ni plavovlasá žena a usmála se. „Nechť při tobě stojí Živa.“
„Při tobě též,“ usmála se na ni Freja a pohledem pohladila její zakulacující se břicho.
Zastavila se u pekařky a nadechla se vůně ještě teplého kváskového chlebu. Pekařka jí ho s vděčným stisknutím ruky darovala. Minulý měsíc Freja pomáhala u porodu její sestry, který by dítě bez její pomoci nejspíš nepřežilo.
Lidé ji za její práci milovali. Pomáhala, kde bylo třeba, podporovala, kde mohla.
Bylo to potřeba, aby lidský rod mohl pokračovat.
Ocitáme se několik set let v budoucnosti.
Lidstvo pokročilo ve vývoji a lidské děti se už nerodí ze ženského lůna, ale vyvíjí se od počátku oplodnění vajíčka v externích dělohách, synteuterech. Z přicházení dětí na svět se vytrácí dotyk a přirozená mateřská láska a to vede k následkům, které ovlivňují chod celého světa.
Nepřímá smrt dětí
Edith zdrceně sledovala, jak technici demontují synteutera, a snažila se emoce udržet na uzdě.
Její rutinní práce ji nikdy nenaplňovala něhou, jelikož vyvíjející se plody v inkubátorech pro ni byly pořadová čísla a hodnoty, které zeleně vyplňovaly čtverečky jejích checklistů.
Jenže pohled na prázdné nádoby ji přiměl si uvědomit, že to byla jejich budoucnost.
Že to byly děti, jež jednoho dně měli v náruči sevřít jejich budoucí rodiče.
Že teď nemají nic a nevědí, co tu zkázu způsobilo.
Zatřásla hlavou, aby zahnala složité myšlenky. Mentální gymnastiku teď bude potřebovat, aby vymyslela, co dělat, když se už nemá o koho starat.
Krásné DMD!
Letošní ročník jsem se rozhodla využít pro rozepsání si jednoho příběhu, který bych ráda zpracovala jako román, pokud dá Glorie a děti (hm, ano, to už tu jednou bylo... ale co není, může pořád být!). Zítra se o fandomu asi rozepíšu víc, dneska už nemám buňky.
Každopádně bude to trochu jiné, než se na první pohled může zdát, a doufám, že se vám to bude dobře číst :)
Vylezla na skálu a zahleděla se k východu.
Paprsky červeného slunce už olizovaly výběžky skály nořící se do moře. Vzduch sytil závan chladu mizející noci.
Zhluboka se nadechla.
V noci přišla na svět nová duše.
Pomodlila se k bohyni plodnosti a poděkovala jí, že nad rodičkou držela ochranu. Věděla, jak pomoci ženě, když přišly nesnáze, ale některé věci stále byly mezi zemí a nebem.
Obraz matky tisknoucí na prsa své novorozeně zahnal husí kůži ze studeného rána.
Zavřela oči a vychutnávala si ten pocit. Zaslechla troubení rohu z vesnice.
Hrdý otec oznamoval narození syna.
Tady byl svět ještě v pořádku.
