DMD č. 4. pro 4. 4. 2023. Téma: Umučená mučenka

Je krásný podvečer. Ptáci v zahradě sladce zpívají. Bosie se připlouží do pracovny; má na sobě Oscarův župan, zívá a vypadá roztomile.
Oscar: „Duchu, ty žiješ!“
Bosie: „Hu?“
Oscar: „Jsi dnes jako Hamletův otec – sotva se zjevuješ.“
Bosie (zaujme spací polohu na gauči): „Hmmm…“
Oscar: „Kolikpak jsi měl dnes bonbonků od pana lékárníka? Pět? Padesát?“
Bosie (zívne): „Když mně chutnají.“
Oscar (natáhne se pro lahvičku): „Passiflora Incarnata proti nespavosti a nervozitě. Značné sedativní a zklidňující účinky. Doporučuje se při úzkostech, hysterii...“
Bosie (zatváří se mučednicky): „Proč nikdy nemůžu mít hezké věci?“
Oscar: „Ale můžeš. Ještě bonbonek? Nebo raději hned deset?“

Každý ví, že v Rubové zemi nejde pěstovat skoro nic. Rostliny musejí zapustit kořeny v hmotě tvořené z velké části vodou a z takřka nulové části živinami, což jim růst značně ztěžuje. Jednou z mála výjimek je oryza, podivná zámořská obdoba pšenice přivezená sem v době prvního osidlování (asi před 350 lety).

Málokdo ví, kolik desítek a stovek pokusů s desítkami a stovkami druhů bylin, keřů a stromů před přivezením oryzy Jitka provedla (ačkoli použité rostliny by rozhodně trvaly na slovu „spáchala“). Z umořených rostlin lze namátkou jmenovat například uhnilé mučenky, zplesnivělý rybíz nebo mrkev, která ze semen ani nevzešla.

Jedenáctého se setkali na jevišti ve Faustovi a Markétě.

Dvanáctého strávili příjemný večer v opeře – na programu byla Rusalka – a po večeři v restauraci dostala od Františka nádhernou passifloru caeruleu, mučenku modrokvětou.

Třináctého ji vystrčila za okno, ať se tam plazí a zdobí ukrutně fádní fasádu domu. Skoro celý den potom zkoušeli; premiéra Šeherezády se kvapem blížila a nebylo času nazbyt.

Čtrnáctého začalo foukat, ale usoudila, že každá květina musí něco vydržet a venkovní trvalka zvlášť.

Patnáctého se probudila do běsnící vánice. Z květiny za oknem zbyly na dřeň promrzlé cáry rozbité k nepoznání – a z mladičké republiky vlastně taky.

Jednoho večera štrádoval si skřítek Lahváček z Lahovic rákosem podél řeky při měsíčku. Jako obvykle mumlal si pod vousy.
"Ochránce pípy, sladový permoník, zavilý odpůrce patoků! Chá!"
Když vtom se mu do cesty přikutálela poloprázdná láhev. Skřítek uskočil, pak zvédavé očichal hrdlo láhve a zahudral.
"Blé, mučenkový tlamolep. Ten mi nesmí do rajonu."
Láhev s odporem donesl do své skrýše v děrávém sudu. Tam láhev naplnil voňavým chmelem až po okraj. Z huňatého vousu vytáhl škrtátko a obsah nádoby zapálil. Škodolibě sledoval, jak plameny pohlcují poslední stopy mučenkového likéru. Zběsile zatančil a zavýskl do noci.
"Huš hajzle. Tady je Smíchov."

"Čau táto," pozdravil Malachi, když jsem dvojčata vyzvedával ze školky, a prošel okolo mě do šatny.
"Ahoj, děcka. Pojď, Maeve!"
"Jooo... Táto?"
"Mhmm?"
"My jsme si dnes říkali o mučence!" zvolala nadšeně.
Pozvedl jsem obočí. "Učili jste se o ovoci?"
"Ne, proč o ovoci?" Malachi si mě změřil nejistým pohledem.
"Šup, převlíkejte se. A o čem tedy?" rozhodl jsem se vyčkat, co z nich vypadne za moudro.
"O svaté Kateřině," Maeve se zatvářila důležitě.
"Aha..." odtušil jsem nejistě. "A ještě i o mučence?"
"No, to je ta Kateřina, ne? Lomili ji na kole a usekli hlavu přece..." dodal Malachi.
"Jaaasně..."

„Ále, ále. Chlapešek nám už nemůše?” Popadla ho za vlasy a vyvrátila mu hlavu nahoru. „Ty moje umučená mučenko. Vždyť hádešek ještě není hotový. Chceme přece udělat Pánovi zla radost.”
Pustila ho. Hlava mu spadla zpátky na stůl. Neměl sílu. Třásl se a nešlo to zastavit. Už nemohl. Prosím. Ať to už skončí.
„Kterou barvišku bys chtěl teď?” Prsty mu prošla po zádech. „Tady se budou šupinky krásně vyjímat.”
Žádnou, prosím, žádnou!
„Hmm… citronová by ten vzorek krásně projasnila, nemyslíš?” zeptala se ho, zatímco soustředěně provlékala další zelenou nit ouškem jehly.
Prosím dost.
„Řekla jsem, nemyslíš?!”
„Ano, paní,” zaskřehotal slabě.

“To je dobrý,” zamumlal Dots do polštáře: “jsou to jenom modřiny. Ten blaster strašně kope.”
Nevypadalo to jako jenom modřiny. Dots připomínal to divné ovoce, které viděli v lekci o Rylothu. Nebo trojbarevnou tooku, když se k tmavým skvrnám na kůži připočetly světlé, které měl od narození.
“A trenér taky rád kope,” zavrčel '67: “zvlášť do ležících.”
“Nemůže nás šetřit. Rachťáci taky nebudou.”
'67 toho měl na jazyku ještě spoustu. Radši všechno spolkl a šel se přehrabovat v tenčících se zásobách bacta gelu.
Dots prostě nedokázal přijmout, že některým dělá dobře týrat jiné.

Jednou ho to nejspíš bude stát život.

Přijde paní nakupovat v zimě do zeleniny. Nadšeně nahlédne do jedné z bedýnek.
"Jé, to jsou ale hezké broskve," zalíbeně pronese směrem k prodavači.
"To jsou, paninko, ale ani se neptejte, kolik stojej," odvětí zelinář.
Paní projde celou prodejnu, ale stejně ji to táhne zpátky k těm krásným broskvím.
"Ale ty broskve jsou opravdu hezký, kolik že stojej, mladíku?" zeptá se nakonec.
"Tři sta korun za kilo," odpoví prodavač zkroušeně.
"Tak za ty prachy si je můžete tak akorát strčit do prdele!" vypění zákaznice.
Zelinář se smutně usměje. "Mladá paní, rád bych, ale už tam mám maracuju za pět set."

Cliopher se vracel z návštěvy do svého (jejich?) domu, doprovázen svou sestrou. Uvnitř je uvítal masakr.
Na zdech byla tekoucí šťáva a semínka. Ve vzduchu se nesla vůně sladkého ovoce.
"Mám se vůbec ptát?" povzdechl si.
"Ovocovražda," informoval ho s úsměvem Ser Rhodin. "Zjistili jsme, že na trhu mají nové druhy ovoce, které ještě neochutnal."
Jeho (bývalé) veličenstvo právě bojovalo s mangem. Mučenka, pomyslel si Cliopher, již byla umučena. Doražena.
Cliopherova sestra vše pozorovala dosti zděšeně.
"Císař nesmí jíst čerstvé ovoce," vysvětlil jí Cliopher. "Zakazují to náboženská tabu."
"Tohle mi opravdu chybělo," zasmál se jedlík. "Ale jsou to mršky klouzavé."

Je tu děsné dusno
nejde se hnout
pomeranč se mě snaží zalehnout
jak sebou mlátíme, již zmučená jsem
na chvíli jsem usla, zdál se mi krásný sen
jak hřeji se na ostrově teplém
jela bych zpátky domů za světlem
unáší mě kamión po D1
do zadku tlačí mě plastová bedna
a ten pomeranč je vážně otravný
říkám si pro sebe: nadskoč a vypadni
čeká mě dlouhá smrt, pomalá
když jsem ještě byla na stromě, kámoška říkala,
že nejhorší je skončit v Albertu
možná mohla bych zemřít jako výplň dezertu
místo toho mě s tím pomerančem rozmixují
proč já vůbec existuji