DMD č. 4. pro 4. 4. 2023. Téma: Umučená mučenka

Posedávali na paletách ve vnitrobloku, jinany vrhaly sporé stíny. Tváře mokré a slané.
Tísnivé ticho prolomila Jana. „Jak se nám mohla celou dobu dívat do očí?“

„Zdravila na schodech, a přitom…“ zlomil se jí hlas. „Myslela jsem, že ji znám.“

„Kdybych něco tušil, mohl jsem pomoct.“ Marian objal kolena rukama a sklonil hlavu.

„Bylo jí teprve pět. Znal jsem jí celou dobu. Roztomilá, živá.“

„Přitom Karolína se fakt těšila, než si ji přinesla.“

„Ty sis něčeho všimla?“

„Byl to šok. Čouhala z kompostu. Rozsekaná na kousky. Suchá. Snažila se zahladit stopy.“

„Tři neděle bez vody nemůže přežít nikdo.“

Umučená mučenka.

„Bradavickej expres byl eště v pohodě. Ale to londýnský metro! Já myslel, že nás tam lidi ušlapou, jak sme teď takový malý.“
„Pak ta hrrozná prrohlídka kufrrů na letišti…“
„Letadlo mrňavý, ani nohy sem si pořádně natáhnout nemoh.“
„A v Prraze ten taxikářř…“
„Další vlak, kerej se vlek jak slimejš.“
„To horrko bylo přříšerrné!“
„Prej pokažená klima… tentononc.“
„V půjčovně automobilů tak arrogantní člověk…“
„Že jo? Co je to za votázku, esli umím řídit! Ten květináč v cestě neměl bejt.“

Olympa i Hagrid sebou zmučeně plácli na postel v pokoji malého horského penzionu.
Zlověstně to zapraskalo a lůžko se rozpadlo.

Robert Brown trpěl. Jako čestný host samozřejmě distingovaně. Vyslechl Smoluchowského přednášku z matematické statistiky, přerušovanou Einsteinovými výkřiky, překlepal Perrinovo líčení experimentálního ověření uvedených výsledků a těšil se na kafe a maracujový džus. Vyztužený. Vodkou.
Jenže pak přiletěl zdánlivě nevinný dotaz.
"Pane kolego, patřila pozorovaná pylová zrna pryšci?"
"Ne," odpověděl. "Lokance. Lokance líbezné."
Publikum zašumělo.
"Lokance lepé?"
"Ne, líbezné."
"Aha, lokance vzhledné."
"Ne! Líbezné!!"
"Říkal jste klokance?"
"Ne!! Lokance!!!"
"Aha, klokance nejkrásnější."
Brown v duchu zakvílel, ale nahlas řekl: "Drazí kolegové, měl bych se vám revanšovat. Zvu vás na přednášku o druhu Passiflora. Těšte se na všech pět set dvacet zástupců."

Nevěstincem zní vzdechy a výkřiky, pleskání zadnic, svist rákosek a praskání nábytku. Elfí výprava řádí jako černá ruka. Víno teče proudem a proudem se řinou i zlaté mince z měšců. Na jejich aversu je hlava ženy jistě příbuzné té, která pije granadillový likér z klína nejmladší dívky podniku. Urozenost a bohatství vyžadují přivření očí, i když zpitý pár elfů soutěží, zda lze setnout více svic z velkého lustru jedním švihem meče, nebo kouzlem naostřeného nehtu.
“Tebe je pro provinční bordel škoda, odjeď s námi!“
Mamá své dívky nerozdává, ale představení se svícemi bylo příliš působivé.
Ubohá, zničená, nemravně zbohatlá Passiflora!

Žádostivě se podíval na předmět v ruce. Byl bezchybný. Požitkářsky přejel jazykem po rtech a zabořil do něj zuby. Odměnou mu byla sladká, lehce nakyslá chuť zaplňující chuťové pohárky. Slastně přivřel oči.
„Neruším?“ ozval se nenadálý hlas.
Pohlédl na zmateného narušitele. Rázným pohybem jej přitáhl k sobě a vměstnal do pohovky.
„Sklapni, Pottere,“ zavelel jasně a umlčel druhého jablkem.
Zelené oči se rozšířily překvapením a Potter zaúpěl jako umučená mučenka.
Draco se prudce přitiskl na tělo pod sebou a zakousl se do ovoce.
Ta slast. Kapky stékající po Potterově krku a on je svým jazykem sbíral.
Potter a jablko.
Dokonalost.

Jsou to oni. Pasiflora.
Strážci bohabojného chování. Hlídači Kristových ctností. Svět je hříšné místo. Jen bolest vykoupí neřest.
da pacem domine, indiebus nostris…
Napůl šílené hejno mnichů vydá vítězné smrtící zvolání. Jako křik umírajícího orla.
quia non est alius…
Dívka leží schoulená do klubíčka. Má výrazné líčení, hedvábnou sukni a žluté botky.
Živé rány hoří.
Kov chladne.
Už se nehýbá.
qui pugnet pro nobis…
Zůstává po nich znamení. Fialová květina s hrůzostrašnou tváří. Neměl snad Kristus nosit útěchu a lásku?
Mrtvá je zasypána pokáním.
nisi tu Deus noster…
Vzpomeň si! ozve se mi v hlavě hlas jako polnice. VZPOMEŇ SI!

S Takim jsem po našem prvním setkání začala chodit. Bylo to krásné, romantické procházky dlouho do noci, posedávání po kavárničkách. Byl to překrásný začátek harmonického vztahu. Dokonce jsem si začala přivykat i japonštině, jelikož se mne jí Taki neustále snažil vnucovat, čemuž jsem povětšinou podlehla. Jeden den byl však jiný. Dnes je celá záležitost zapomenuta, ale tehdy to byla naše první hádka. Přišla jsem s Takim do baru, kde řekl, že mi objedná specialitu místního kraje. Až nezdravě zralé smoothie z marakuji. Japonské jídlo miluji, ale tento nápoj byl opravdu nechutný, tak jsem si po jeho vyzvracení připadala jako mučednice.

Dva postarší sourozenci, oba nezadaní spolu žili v domku po rodičích. Pracovitá Eva a její bratr Rudolf, kterému ale nikdo neřekl jinak než Judánek, protože neuměl vyslovit R a nahrazoval ho písmenem J.
Eva pěstovala květiny: pelargonie a mučenky.
Jednou před prahem zlostně postavila kbelík tak prudce, až z něho vyšplouchla špinavá voda. V průjezdu se rozléhal její rozčílený hlas.

„Hrome! Dělej něco!" dala ruce v bok. „Chudinky moje kytky," hořekovala. „Ten tvůj kůň mi tady žere mučenky! Koukej na to, jedna mu zmučeně trčí z huby!“
„To není kůň, to je kobyla Běsnivá Žaňka,“ reagoval Judánek s naprostým klidem.

Dnes není ideální den. Vůbec ne. Černý den. Den blbec, který číhá za dveřmi a vletí do života nadšený, že člověk zaspí do práce nebo uklouzne v koupelně v tom nastalém shonu. Ucho tašky přes rameno omylem zavadí o mísu s ovocem a smích toho nevděčníka nebere konce. Na banán s marakujou hned padá židle, jak se snažím nešikovně nehodě předejít, avšak namísto záchrany mi stéká po podlaze šťáva rozmáčklého svinstva. Dopravní spoj je v tahu. Ráno křičí jako nedojedená zmrzlina. A ten čas utíká jako srnec. S koncem dne naděje skomírá jako raněná jepice. Klíží se mi oči. Konečně!

„Dneska si uděláme marakujovej dezert, abysme to měli ázijský!“ popotáhne hlasitě Mistr a utře si baňatý nos do rukávu.

„Marakůja, to je vlastně taková jako papája, Američani jí říkají pešnfrujt, jakože vášnivý ovoce, chápete,“ lascivně mrkne do objektivu, až se kameramanka opotí. „A u nás se jí říká taky mučenka, protože ji ve středověku používali na mučení lidí!“ mohutně si přihne ze sklenice, která nevypadá, že je v ní jen čaj.

„Takže vezmete šlehačku,“ popadne bílou tubu, „a když nemáte šlehačku, tak tam dejte sojovou omáčku! Nebo kečup! Nebo sardinky!“ oči se mu maniakálně lesknou. „A nešetřit! Chachachá!“

Zásah, umučena.