Hovory z Tite Street

Váza proletí vzduchem. Tříštivý zvuk porcelánu následuje.
“Merde,” praví Oscar.
“To je tvoje vina!” zaprská Bosie.
“Já můžu za to, že ty hážeš nádobím?” odsekne Oscar.
“Dopadla by do měkkého, kdybys býval neuhnul!”
Oscar uzná, že toto tvrzení je jak urážlivé, tak pravdivé. Znovu merde.
Robbie, který dosud vše potichu pozoroval z rohu salonu, kde podle svého zvyku splýval s tapetou, posměšně praví:
“Hm. Jakpak tohle vysvětlíte Constance?”
Merde!!
Bosie i Oscar panikaří. Střepy pod pohovku! Sebe pod pohovku!
V poslední vteřině se Bosie zahledí na Robbieho. Inspirace je náhlá.
“Řekneme Constance, že tu byl hrozně škodolibý a protivný poltergeist!”

Poklidný podvečer. Oscar píše dopis, Constance praktikuje ozdravnou magii na fikusu (který předtím zapomínala zalévat).

Constance (zamyšleně): “Drahý?”
Oscar: “Drahá? Potřebuješ něco? Sůl na magický kruh?”
Constance: “Soli mám dost. Ale… nevšiml sis -“
(Je slyšet odbíjení hodin. Pak opět ticho.)
Constance: “- něčeho?”
Oscar: “Čehopak? Je tu takové ticho, že není nic slyšet.”
Constance: “Právě!”
(Oba strnou)
Oscar: “Myslíš, že…”
(Náhle se ozve tříštění skla - kdesi v domě vylétla oknem židle.)
Bosie (mimo obraz): “I am SO gonna cop ye a mouse ye bracket faced pigg eyed flapdoodle! Nyaff arsepiece, ye!”

Constance: (úlevně vydechne)
Oscar: “Vida, žije.”
Constance: “Svět v pořádku.”

Odpoledne. Salon. Atmosféra je poněkud napjatější, než je obvyklé.

Bosie: „Prosím.“
Oscar: „Ne.“
Bosie: „Pěkně prosím, smutně koukám!“
Oscar: „Já vidím. Nicméně ne je ne je ne.“
Bosie (trucovitě): „Proč ne? Na univerzitě jsi přece dokonce boxoval!“
Oscar: „Vyhazování nezvaných návštěv oknem o půl páté ráno se dá sotva označit za profesionální sport.“*
Bosie: „Ale páru jsi měl! Pořád máš!“
Oscar: „Ne.“
Bosie: „A taky jsi dřív vesloval!“**
Oscar: „Bez znalosti pravidel to bylo spíš držení pádla proti proudu. Kochal jsem se krajinou. A pak mě vyloučili z týmu.“***
Bosie: „Oscare!“
Oscar: „Naposledy. Ne. Nebudu dávat páku s tvým otcem!“

Hluboká noc. Sledujeme Lorda Douglase vystupovat z drožky. Před domem se otočí a zamrká.
“Chcete dál?”
Otevře. V hale čeká velmi pohledný a zcela nahý sluha. S jemnou úklonou převezme plášť a cylindr. Bosie se usměje a poplácá ho po tváři. K nám:
“Hloupí lidé mají tohle za něco hrozného.”
Objeví se další nahý sluha. Drží sklenici se zlatavou whisky.
Bosie: “Nemorálního.”
Sluhové následují lorda do salonu. Bosie se tu pohodlně uvelebí v křesle. Napije se.
“Omyl přírody.”
Oba sluhové mu sedí u nohou. Vypadají spokojeně. Bosie jednoho z nich pohladí po vlasech. Sluha zapřede.
“Já tomu říkám moderní drezura.”

Noc. Úzká ulička nedaleko londýnských doků.

Oscar: “Tak už se rozhodni. Je tu zima, a zahlédl jsem pravděpodobně krysu.”
Bosie: “Robbie šel s námi?”
Oscar: “Ha ha. Vyber si konečně jednoho a jdem.”
Bosie (nešťastně): “Když já prostě nevím! Který z nich je nejdražší?”
Oscar (uklidňující nádech výdech): “Stojí všichni stejně. Co ten nalevo?”
Bosie: (natahuje)
Oscar: “Tak napravo? Nebo snad uprostřed?”
(Slyšíme šoupání několikera párů bot a významné pokašlávání)
Bosie (plačtivě): “Jde o to, že když si vyberu jednoho, tak ti ostatní budou smutní, že se na ně nedostalo!”
Oscar: “Bohové…”
Rentboy: “Pane, ve vší úctě, takhle prostituce nefunguje…”

Oscar. Bosie. A ten třetí, co vypadá jak (luskání prsty) však víte. Tamto.
Bejt měsíc v baráku s těmahle šílencema je jako jet na tour s glamrockovou kapelou. Spíte přes den, nosíte divný hadry, mluvíte ve verších a o ničem co se tu děje byste neměli říkat mámě.
Ale taky jsou tu fans! Fans jsou skvělí! (Ukáže do publika.) Můžu dostat potlesk? Díky! (Tleská s publikem.)
A taky (ukáže do jiné části publika) groupies. Jen jim říkáme rentboys. Můžu zase potlesk?
(Ticho.)
Ti asi ještě spí.
A víte, co ještě je skvělý?
Váš dealer kokainu je zároveň váš rodinnej lékař!

Navečír.

Bosie (oděn pouze v lehkém županu): „Přicházím s úžasným nápadem na večírkovou zábavu! Budeme hrát šachy!“
Robbie: „Kde je ta zábava?“
Bosie: „Ticho tam. Budou to svlékací šachy.“
Oscar: „Teď máš moji plnou pozornost. Za každou vyhozenou figurku tedy soupeř odloží kus oblečení?“
Robbie: „Rád bych oznámil, že se nezúčastním.“
Bosie: „Děkuji, na to jsem spoléhal. Nicméně ne. Podle pravidel se soupeř svlékne po zaznění šach mat.“
Oscar: „To může trvat.“
Bosie: „Šach mat vyhlašuje hráč hned po prvním tahu.“
Oscar: „…“
Robbie: „Že ty šachy vůbec neumíš?“
Bosie: „Nikdy jsem se o ně v nejmenším nezajímal. Proč? Oscar začíná.“

Salon, odpoledne. Vyjma známé sestavy je přítomen také zvídavý reportér.

Reportér: “K vaší činnosti dramatické, pane Wilde. Čtyři hry během dvou let! Co bude za rok, za pět let?”
Oscar: “Dobrá otázka. Spočítal jsem, kolik her musím napsat, abych uživil tuto výjimečnou domácnost včetně jejích příležitostných obyvatel.” (Významný pohled na Bosieho).
Reportér: “Ano?”
Oscar: “Sedm celých dvacet devět her ročně.”
Reportér: “Oh.”
Bosie: “Pft.”
Reportér (velmi opatrně): “To je… docela hodně…”
Bosie (odloží skleničku s vínem): “Oscar hrozně rád přehání svoje utrpení. Sdělte laskavě světu, že většina nejlepších replik z jeho poslední byla moje. On je jen poskládal na papír.”

Oscare, co chceš být za pět let?

1859 (5 let)
“Hmm... můžu být leipreachán?”
“Kvůli hrnci zlata?”
“A protože všechny přechytračí.”

1875 (21 let)
“Nejlepší básník. Na světě.”
“A co zlato?”
“To přijde s tím.”

1882 (28 let)
“Vím, co být nechci. Nechci být Američan. Nechci házet lasem, nechci stavět železnice. Jediný Američan, kterým bych snesl být, je Walt Whitman.”
“A zlato?”
“Tady z něj mají úplnou horečku. Chci domů.”

1891 (37 let).
“Příští anglická královna!”
“...”
“Nebo že bych byl už tahle?”

1899 (45 let)
“...”
“Notak, Oscare. Kvůli drabbli.”
“Dej tam co chceš.”
“Ty mi nepomáháš.”
“Tak promiň. Nemáš cígo?”