DMD č. 4. pro 4. 4. 2023. Téma: Umučená mučenka

"Ahoj dětičky," řekla babička.
"Ahoj, proč jsou andulky tak potichu?" zeptala se maminka.
"Ale, děláme soutěž v letu, a jsou vyčerpané."
"Uf, já jsem umučená," nadávala Coco.
"Já taky, jsem úplná mučenka, babička nás mučí," přidala se Pepinka.
"No, babi, včera jsme dostali pokutu 50 eur, nějací milenci nás otravovali, a dali jsme jim pár facek," přidal jsem se.
"To by měli dostat pokutu ti milenci!" naštvala se babička.
"Tak proto jste se tvářily jak umučené mučenky! Andulky, jdeme létat!"
"Ne babi, už prosím ne!" křičely. "Zítra je den taky!"
"Ahoj, už budeme končit, mějte se," řekla maminka a zavěsila.

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

"...víš co, mně každá kytka prostě chcípne. Já jsem jak kozel zahradníkem. Na co šáhnu, zmírá a hyne. Dostala jsem sukulent - chcípnul. Pak mi máma dala kalanchoi, tu jsem umořila na sluníčku. Tak mi pořídili kaktus. Kaktus, co se nemusí zalejvat. Tak jsem ho přelila a on uhnil. Jediná kytka, která mi drží, je ta mučenka od Aničky. Jednou za 14 dní ji zaleju, přesazovat se nemusí, je pořád zelená, sem tam má květ, je hezká..."

***

"Psssst, Aničko? Bavíme se pořád o té samé umělé kytce z obchoďáku, jak jsi říkala, že ji jednou za dva měsíce otočíš předkem dozadu?"

Gabriel a Evangeline stáli bok po boku a dívali se na změť žlutých vysušených listů v květináči.
„To asi zachránit nepůjde, co?“ poznamenal Gabriel.
„Nevím, v Tovární ulici žije jeden nekromancer…“
„To nebylo vtipné.“
„Tohle taky není,“ mávla rukou směrem k tomu, co bývalo mučenkou. „Jak tomu vy právníci říkáte? Usmrcení z nedbalosti?“
„Já jsem nikdy netvrdil, že se umím starat o kytky.“
„Stačilo by zalévat. To sis nevšiml, že ti usychá?“
„Ale všimnul, ale buď se mi nechtělo se zvedat, nebo jsem měl práci, pak jsem na to zapomněl, a tak jsem musel odjet na to jednání na ministerstvo…“

„Mučenka,“ našpulí Doktor rty. Pročítá si obsah piksle. „K čemu to slouží? Mučení?“
„Abys věděl, Doktore, tak tohle je krém, pro který jsem dělala reklamu.“
„Vsadím se, že bys s tím dokázal někoho umučit. Já jsem si tak připadal, když ho na mně Amy testovala,“ doplní ji Rory a zatváří se zhnuseně, když dovnitř Doktor strčí prst a olízne si ho.
Nadšeně zavýskne. „Maracuja! Výtečně. Hlavně žádná jablka.“
„To není k jídlu! Vyhladí ti to vrásky,“ vytrhne mu to zrzka z ruky.
„Dalekové jsou důkazem, že Doktor potřebuje vyhladit něco jiného, než vrásky.“
Dva pohledy se na něj upřou.
„Hups?“

Crowley dnes neměl dobrou náladu. Seděl v křesle s nohama na stole a okusoval pero. Najednou se zvedl a odešel do zimní zahrady.
Na parapetu ho zaujal drobný květník s křehkou kytkou. Nejspíš měla původně nafialovělý květ, ale teď byla celá povadlá, s nahnědlými skvrnami a žlutými lístky.
„Co ty jseš zač? Mučenka? Vůbec nevypadáš jako obrázek na zápichu.“
Kytka se začala jemně třást.
„Ty se snad vůbec nesnažíš.“
To už se třásla víc, až jí upadlo pár lístků i okvětních plátků.
„Budeme si asi muset vážně promluvit.“
Nebohá kytka omdlela.
„Nebo taky ne.“ znechuceně ji odložil zpátky na parapet.

Když čaroděj dorazil k vejci, byla tma. Na povrchu skořápky se rýsovala síť tenkých prasklin, kterými prosvítala zlatá záře.
Obezřetně natáhl tlusté rukavice z kančí kůže a rychlým pohybem vhodil vejce do vaku.
Spěchal pak nocí, zavazadlo v natažené ruce, co nejdále od těla.
Domov měl v nejhlubším srdci lesa, pevný a bezpečný, ačkoliv obyčejné oči zbloudilého poutníka by viděly chatrč z klacíků.
Chodil po světnici, mumlal zaklínadla a nespokojené nadávky, prohledával kouty.
Nakonec silnými prsty spletl klícku z úponků ocoee, vejce v ní uložil do sklípku, sebe na lože.
Ráno vejce spočívalo v zetlelých zbytcích.
Příští klec byla železná.

Misky s polévkou byly už skoro vyprázdněné, a troubadůr střízlivý. Zjistil totiž, že mu kamarádi z mokré čtvrti vyměnili víno za obyčejnou šťávu, což však nepoznal, a tak si vsugeroval, že je opilý. Styděl se.
"Můžeš mi vysvětlit, proč Anežce a Jiřímu říkáš zrádci?" začal křížový výslech Adam, "A proč děláš z toho zatraceného boha hrdinu???"
"Nač vysvětlovat, složil jsem o jejich zradě baladu!" nadchl se Eduard. Vytáhl loutnu a prohrábl struny. Kytice mučenek vypadla z vázy a sesypala se ze stolu. Adam nepoznal, jestli se jednalo o sebevraždu, nebo o pokus zachránit se z nádoby, která se vzápětí roztříštila.

Ilya stála na hradbách a pozorovala ledové burácející moře.
Doma je určitě slunce, teplo, v říjnu stále spousta květin.
Proč musel otec prodat zrovna ji? Jistě, byla ze sester nejkrásnější…
Profoukl ji ledový vítr.
Snesla by i zdejší zimu, mít její manžel srdce!
Koupil si ji jako chovnou klisnu, a teď ho ani dědic nezajímá.
Bože, je tak sama!
Doma by ji obskakovali, maminka i sestry by jí dělaly společnost, těšily by se na děťátko. Smích, teplo, radost…
Zoufala si. I dítě v jejím těle jí přišlo jako nepřítel.
Květina jihu mučená zimou a samotou.
Nemilovaná.
Příliš slabá na život.

Emily ulehla do postele a začala snít. Šla na útesy, které neznala. Potkala tam ženu v červeném, šla si s ní sednout až na okraj útesu. Zůstaly tam spolu, po několika hodinách ale přišel muž v zeleném, rozzlobil se, když je viděl spolu a vztáhl proti ní hůlku. "Teď jsi má mučenka. Každý den dorazíš na desetiminutové mučení." Povídá. To se Emily probudila a došlo jí, že ty tváře zná. Následující noci se jí zdávalo, jak den co den chodí na mučení. Muž v zeleném ji každou noc ve snu mučil až dokud se neprobudila v okamžiku, kdy ji umučil.