DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

Nejdražší Titánie, královno Léta,

svěřuji tento list šepotu větru a svitu posledního předbeltinového úplňku, doufaje, že Tě zastihne i navzdory temnotě proudící do Arkádie a přinese Ti naději.
Jásej.
Nalezli jsme v starobylém městě Pardubice trosky Zámeckého království a pozvedli znovu plamen Snění, poslední v pozemském světě.

Poslové královny Mab se tu s námi střetli, jak jsi předpokládala.

To jejich plamen Snění teď ozařuje trůn, který patříval drahé Auroře, která již není. Trůn nynější Argondie. Můj trůn. A mého spolukrále. V poslední baště krásy vládne Léto a Zima bok po boku.

Tvůj gambit nevyšel.

Tvůj milující bratr

Caolte
Král Argondie

Koncil se konal se vší vážností. Byl přehlídkou marnivosti, povrchnosti a sebestřednosti, což byly kvality, které ostatně nebyly cizí žádné čarodějce.

Proslovy nevnímala, zato to, že je středobodem pozornosti, si náležitě užívala. Mlčela. Věděla, že jí nic nehrozí a celé to byla jen šaráda. Už se blížil konec. Předsedkyně se teatrálně postavila.

„Sestro Brinno, býti členem Sesterstva znamená řídit se pravidly. Tato pravidla jsi vědomě porušila a vzepřela se tak kolektivnímu duchu našeho společenstva. Dítě jsi ukryla a doteď se nenašlo. Nechceš nám jej vydat. Tímto senát prohlašuje, že odteď již nejsi členkou Sesterstva a odsuzuješ se k okamžitému vyhnanství.“

"Blaisi! Měj rozum. Nedělej to!"
"Musím, Gilberto. Naplním své poslání."
"Ne! Nepatříš do kláštera! Jsi zrozen pro matematiku. Vzpomeň si! Sám sis začal odvozovat geometrické principy, už v deseti."
"Pouhé hry dětství."
"A spis o kuželosečkách, ve čtrnácti?"
"Hřích jinošství. Zpychl jsem. Zavrhl jsem skromnost. Mé dílo nebylo k užitku."
"Nelži! Jak ti byl tatínek vděčný, když mu tvá Pascalina pomáhala sčítat sloupce čísel. A co tlakoměry? Měří nadmořskou výšku, předvídají počasí!"
"Uznávám, z toho užitek je. Ale Bůh mě zachránil, protože se mnou má další plány."
"Ale opustit práci, přátele, rozdávat majetek..."
"Gilberto, nepřemlouvej mě. Srdce má své důvody,..."

“Jako nic proti, žejo, tady na Kolíně se to snese, ale kilt ve středověku je dost mimo.“ Vlasatec v modrých nohavicích přišněrovaných k rudému soukennému kabátci si zavdal z koženého korbele.
„Wallace ale bojoval proti Edwardovi, to byl začátek stoletý války, vo který je i tadle bitva.“ Oponoval Pedro.
„Jasně, ale ten kilt vole nenosil, je vyvobrazenej v kroužkovým kompletu normálně. Vole já Skotsko miluju, můžem ho dělat třeba v tý, French and Indian Wars, to je u nás ta, pětiletka, hovno, sedmiletka...“ Zamotával se do slov příznivce oživlé historie.
„Freedom!“ Zařval Pedro a vylil maníkovi na hlavu roh piva.

Trvalo to dlouho, ale nakonec se léta trpělivého hledání vyplatila. Ve své pracovně ještě naposledy důkladně prohlédl značně zašlý povrch a porovnal se všemi dostupnými materiály. Nebylo nejmenších pochyb: byla to ona.

Myslel na všechno možné i nemožné, od hromad zlata, přes stavbu paláců, až po cestování na kraj světa. Chvějící se rukou lampu přetřel.

Strop pracovny se rozletěl na kusy, střecha zmizela, zdi se vyvalily ven, a zahrada obklopující dům se změnila v ohromný doutnající kráter. Roztřeseně vzhlédl vzhůru k nebesům, odkud na něho shlížely planoucí oči osvobozeného džina.

Teď už nemyslel na nic, cítil jen hrůzu a děs.

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
Duch paní Havránkové se zachmuřil.
"Vyvádí jako šílená. Přesně toho jsem se bála. Vždycky byla taková."
Duch paní Vonáskové přikyvoval.
"Vy jste to přeci říkala už při pohřbu."
"To muselo být jasné každému. Nejhorší štětka z městečka a oni ji pohřbí na zrušený hřbitov. To nemohlo dělat dobrotu."
"Možná byla chyba, že jsme nechali guru Procházku v sedmnáctém roce vymítat všechny ty zlé duchy po zombie apokalypse v Nymburce."
"Asi ano. Pak tu zbyli jen usedlí a spořádaní lidé, teda duchové, ženatí nebo vdovci, a pro tu flundru tu nezůstal jediný svobodný duch."

Přijde dědek k babce a povídá: „Babko, na záchodě je duch.“
„Ale dědku, co blázníš, žádnej duch tam není,” odvětí babka.
„Ale je, a určitě se chce osvobodit!“
„Co to u všech svatých meleš, dědku?“
„No všichni duchové, co někde strašej, chtějí být svobodný, ne?“
„A jak by se ten duch dostal na náš záchod?!”
„Jak já to mám vědět, prostě tam je duch,” nedá se děda.
„A řekneš mi aspoň, jak si na to přišel?”
„No, když votevřu, tak se rožne, a když zavřu, tak se zase zhasne.”
„Ty dědku jeden pitomá, že ty jsi zase sral do ledničky!”

Pocit viny je strašlivá věc. To jste tak na studijním pobytu v Bradavicích, byt, strava a zábava spočívající v komentování Mařenek zahrnuta, a máte dojem, že byste se měli odvděčit.
Třeba já...
"A co umíte?"
"No, umím přednášet. Třeba... třeba i historii."
Stát před skupinkou nudících se puberťáků a tlouct jim do hlavy data, jména a bitvy?
Strašlivá otročina...
"Zkusíme to."
Profesor Binns se s neskutečně poťouchlým úsměvem odvznášel do pryč. Relaxovat, asi.
Stojím před plnou třídou.
"Takže to Husitské hnutí..."
Pousměju se. Historie jsou jen příběhy. Oni vám to tají.
Dějiny čar a kouzel už nikdy nebudou jako dřív.

Taki s pauzou souhlasil a přislíbil mi, že se bude snažit dát co nejdříve do kupy. Já jsem se mezitím přestěhovala na jednu větší vesnici na okraji tokijské prefektury, kde jsem byla dosti blízko přírodě. Jedinému prostředí, kde je moje duše plně svobodná. Nicméně i přesto moje psychika, zdeptaná nekonečně stresující prací i odloučením s Takim, začala dělat své, a tak jsem začala znovu randit, protože jsem tu samotu už nemohla dále vydržet. Randění mi ale tentokrát nepomohlo. Nikdy jsem si s žádným mužem na rande nerozuměla, všichni byli identičtí, chladní. Pouze bez emocí omílali nazpaměť naučený text. Jako roboti-

"Nuže pane Albrechte, zvážil jsi návrh o naši společné budoucnosti?" táže se Jindřich Matyáš Thurn při schůzce na loveckém zámečku uprostřed hlubokých lesů.
" Tedy poslyš pane Jindřichu, já tvůj návrh zvážil a tu je má odpověď. Nebude žádné MY. Ty teď zmizíš. Když zmizíš, budeš zmizelej. A já zapomenu, že jsem tě od roku 1621 viděl," vysvětlí Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a usmál se.
"A víš, že ti docela závidím? Vždyť ty si můžeš cestovat kde se ti líbí, válčit za koho chceš, potkat se třeba i s panem Komenským. Zato já, já teď mám cestu akorát do Chebu."