Rubová země (originální fandom)

Vchází do budovy radnice. Pod paží nese štos papírů, velmi důležitých úředních lejster. Zamíří k té správné přepážce. Za poslední půlrok už nejmíň posté. Jenomže jinak to nejde. Když nevrlý úředník přebere a probere všechny dokumenty – trvá to půl hodiny dohadů o (ne)čitelnosti jejího písma – doporučí jí, ať přijde za týden. To už by měli mít povolení vyřízené.

Za týden se dozví, že vyplnila špatně kolonku A-36Q12-BIF-56. Na opravu má třicet dní. Nejdřív neví, jestli se smát, nebo plakat. Nakonec tu zatracenou kolonku prostě opraví a příslušný dokument znovu odevzdá. A za dalších čtrnáct dní ono vytoužené povolení konečně obdrží.

Marek zvolna prochází po tržišti. Sem tam se zastaví u některého ze stánků, prohodí pár slov s prodejcem nebo se skloní nad vystaveným zbožím; pak ale zase pokračuje dál. Hledá dárek. Něco speciálního, skvělého, úžasného, jedinečného a bezvadného. Něco pro Janu k jejich svatbě. Nakonec skončí u starého řezbáře. Obhlíží vyřezávané sošky vyvedené do nejmenších detailů. Že by?
„Tak copak to bude?“ usmívá se muž přátelsky.
„Dárek pro nevěstu, budu se ženit,“ zabručí v odpověď.
„Mno, a u provazníka, támdle naproti ste byl, mladej pane? Jak se tak na vás koukám, esli vona by pro vás ta smyčka nebyla lepší...“

„Ukěvolč ďokšen a ďub ubud an ukívreč! Icomen idjedo! Edej varten!“ mumlala soustředěně stará čarodějka provozující svou živnost na trzích po celém kraji. Jitka, která stála u vedlejšího stánku, si potichu odfrkla. Pěkná ježibaba, pomyslela si, zamumlá pár slov pozpátku a má vyděláno. Všichni jí to věří. Jako by zapomněli, jak to s magií je. Že se nedá nijak ovládat, zrovna jako... Chlap, kterého čarodějka léčila, mocně kýchl. Jako kýchnutí. Jenom se neobjevuje při každém nachlazení, ale jenom občas. U někoho jednou za život, u jiného třeba třikrát do roka – a u dalšího nikdy. Ale kdo to může dopředu odhadnout?

Jana se zastavila u dveří a zdvihla zpod nich list papíru. Začaly se tu objevovat nedávno a staly se pro sestry zdrojem zábavy. Jitka, která právě zapalovala v kamnech, si stoupla a vyšla jí vstříc.
„Tak ukaž, co tentokrát?“ nakukovala jí přes rameno.
„Tahle část je dobrá, poslouchej:
‚Tvoje krása je jak nebe,
když ťe vidím, tak mně zebe!!!!
Dopisuju štvrtou ztrófu...‘“
„Já v tom slyším katastrofu!“ doplnila zvesela Jitka. „Možná bys svému ctiteli měla poslat odpověď – něco jako ‚Mám snoubence zlého námořníka!‘“
„No vidíš, Marek,“ chytla se za hlavu Jana, „vždyť já pro něj ještě nemám dárek k narozeninám!“

„Beztak tam chceš odejít jen proto, abys nemusela vést podnik! Pivo natočit neumíš a cestou ke stolu ho třikrát vyleješ. To si radši utečeš, viď?“ šklíbí se vesele Jana. Je pozdě večer, hostinec už má zavřeno a zbývá tu jen poklidit. „To koště mi radši nech, div, že ho nedržíš obráceně. Běž radši srovnat polena do kamen, to snad svedeš.“
„No počkej, však já ti ukážu,“ nafoukne se Jitka. „Dej sem ten smeták! A běž si, když jsi tak chytrá! Já to tu už zvládnu sama.“
„Praskni, bublino,“ směje se její sestra. „Ale když na tom trváš, tak dobrou noc!“

„Vždyť je to nebezpečné! Stačí jeden krok vedle a skončíte na druhé straně světa! A jak se pak dostanete zpátky, he? To za mých časů nebývalo. Tehdy tam jezdili jen obchodníci, a i ti vždycky jenom ve skupině, aby se jim něco nestalo. A platili si průvodce. Víte vůbec, na jaké peníze to přišlo? A dneska?! Žádná úcta, nic! Hlavně, že máte dobrodružství a zábavu! To jediné vás zajímá! ...vždyť vy tam snad za chvíli budete chtít i bydlet!“ skončil svou litanii dědeček. Jitka, hrající si na podlaze s dřevěným koníkem, prudce zdvihla hlavu a v očích jí nadšeně zablesklo.

„Proč je voda nahoře a mraky dole? Co je to ta vnější a vnitřní síť? A proč jsem žádnou neviděla? A proč jsem suchá, i když jsme běžely vodou?“
„Voda a mraky jsou naopak kvůli vnitřní síti. Po té teď chodíme. Kde je silná, unesou i naložený vůz. Ale kde je slabší, neunesly by ani tebe. Propadla bys rovnýma nohama do spodní části vnější sítě. Ta udržuje Rubovku oddělenou od zbytku světa. Její spodní část je hluboko pod námi. Když se do ní propadneš, přemístí tě někam daleko. Sítě jsi neviděla, protože jsou magické. A proč jsme suché, to nevím.“

„Skloníš hlavu a rozběhneš se, jak nejrychleji můžeš. Těsně před tím, než projdeš vnější sítí, musíš zadržet dech a zavřít oči. Že jsi ve vodě, si ani nevšimneš, pak ještě skrz vnitřní síť – a jsi tam,“ zopakovala Jana. „A nezapomeň se mě pořád držet za ruku!“ Její mladší sestra Jitka, která dnes slavila páté narozeniny a cestu do Rubové země dostala jako dárek, důležitě přikývla. Vždyť už přece není malá!

Proti vodní zdi se rozeběhla přesně podle pokynů – po hlavě a bezhlavě. Než se na druhé straně zastavila, uběhla setrvačností ještě několik kroků. Pak se rozhlédla okolo a okouzleně vydechla.

Hledat ztracenou ovci v bažinách je nebezpečná práce. Hledat ztracenou ovci v bažinách z vodní páry je navíc mimořádně namáhavé. Jednak se bílá vlna (ne, tady si ji opravdu neumaže) v bílých mracích ztratí jako nic, jednak se tu zvuk nese tak dobře, že bečení je slyšet na míle daleko.
Na druhou stranu – chybný krok neznamená smrt. Jen bleskurychlý přesun někam jinam. Do vzdáleného města. Nebo na opuštěný ostrov. Občas i do vlastní postele.
Takže když se mi ji nakonec podařilo najít a bezpečně se s ní vrátit domů, ani mi nevadilo, že v prvotním návalu hladu sežrala proutěné křeslo.