Rubová země (originální fandom)

První den měsíce květů – dnes jsem ulovil misku se žrádlem.
Druhý den měsíce květů – dnes jsem ulovil Čenichovu misku se žrádlem.
Třetí den měsíce květů – dnes jsem ulovil člověčinu stuhu do vlasů.
Čtvrtý den měsíce květů – dnes jsem málem ulovil slepici. Člověka mi to bohužel překazila.
Pátý den měsíce květů – dnes jsem člověce za trest ulovil její nejoblíbenější halenku. Měla velkou radost.
Šestý den měsíce květů – dnes mě málem ulovil Čenich. Člověka mu to bohudík překazila.
Sedmý den měsíce květů – dnes jsem člověce za odměnu ulovil ruku. Měla velkou radost.

Podtrženo, sečteno – největší šelma v Rubové zemi jsem rozhodně já.

Žila, byla jedna malá rybička. Bydlela se svou rodinou a kamarády v moři, skoro u dna. Jenže všichni měli raději svět nad hladinou a moc si přáli ho lépe poznat. A tak pokaždé, když kolem plula nějaká loď, volali na ni a prosili její posádku o pomoc.

Až jednou se námořníci z jedné obchodní lodi rozhodli jim pomoci. Vzali rybičku, její rodiče, sourozence a kamarády na palubu a odvezli je až k Rubové zemi. Tam je všechny vypustili do nebeského oceánu. Všichni byli moc šťastní, protože cestou viděli kus světa, a navíc teď bydleli vysoko a mohli všechno hezky pozorovat.

Každý večer je stejný. Jana vyprovodí posledního hosta, zamkne dveře a nastoupí na druhou směnu. Je potřeba vyvětrat, utřít stoly a lavice, zamést, nejlépe i vytřít, zahnat Péťu do postele, zjistit, co se snědlo a vypilo, a to pak buď donést ze sklepa, nebo připsat k dalším věcem, které musí koupit, dovařit polévku a guláš na zítra, zavřít okna, uklidit v kuchyni, spočítat tržbu a peníze zamknout, k smrti se leknout Péti, který nemůže usnout, a tak si přišel pro pohádku, konečně ho uspat, sníst krajíček chleba k večeři, pohladit prstýnek a popřát Markovi klidné moře a padnout do postele.

Kdysi prý v kraji zavládlo strašlivé sucho. Uschly stromy i květiny, hynula zvířata, lidé onemocněli. Obilí nevzešlo. A pak jeden malý hoch – malý a vyděšený, obyčejné dítě – uprostřed kterési noci vstal a šel tam, kde za vnější sítí začíná Rubová zem. Opřel se o síť čelem, zavřel oči a myslel na mrtvou krajinu. Kdo ví, snad tam tak dokonce usnul. Neviděl, jak sítí pronikají bělavé prstíky vodní páry, stoupají vzhůru a vysoko na nebi se spojují do velkých mraků. Vzbudily ho až první kapky deště. Pršelo několik dnů, možná i týdnů; mírně a vytrvale. A studny se naplnily, tráva zazelenala.

Pomalým tryskem měří svět. Pořád stejně rychle, pořád stejně pomalu. Ryba, ryba, chaluha, žoužel. Milujte se a množte se, ať je vás víc, ať je vás moc, ať je vás nejvíc. Je všude a není nikde a – Co je tam dole? Nakloní se, zamžourá. Holka? Žije? Tam? Ano!!! Honem dolů, kam zatím nesměl, nebo jen nakrátko, ale – Holka je sama? Ne, ne, ne, takhle ne! Zamračí se a začne se činit – nápad sem, nápad tam – A jsou tu zvířata, pořád, všude, hlučí a hemží a množí se. A Život se směje, tak to má rád, tak se mu to líbí.

Chrudoš, Chiméra, Chryzantéma, Chima, Chipa. Původní osazenstvo kurníku a vůbec první trvalí zvířecí obyvatelé Rubové země.

Týna, Tima, Teri, Trumpeta, Trouba. Přibyly postupně, když zjistila, že výběh pro slepice udělala příliš velký.

Ídiot. Kocour. Řekla mu tak, když se poprvé setkali (tehdy to byl tulák dočasně přebývající v sestřině hostinci) a on jí z trámu nad lavicí seskočil (nebo možná spadl) na hlavu. Pak už mu to jméno zůstalo. I s dlouhým Í.

Čenich a Čára. Dva obrovští pastevečtí psi. Měla neblahé tušení, že se chystají smečku významně rozšířit. Možná by si mohla pořídit pár ovcí, aby se trochu vyžili...

Tuhle jsem vyrazil na lov. Já vím, kromě mě a OSOBY tu jsou jenom slepice (menší než já, ale za plotem) a pes (o moc větší než já, navíc bez plotu) – ale co kdyby sem nějaká myš zabloudila? Zašel jsem dál než obvykle, síť se mi pod tlapkami houpala... potom najednou zmizela. A já padal rovnou dolů. Ječel jsem, vřeštěl jsem – ale OSOBA nic. Normálně na mě kašlala!
A pak jsem najednou přistál. Na palubě lodi. Přesněji na stole. Úplně přesně ve večeři jednoho námořníka. Bohužel zrovna Marka. Takže jsem zase zpátky u OSOBY, a ještě mám z ostudy kožich.

„Račte se podívat milostivá; nejjemnější látky, dovezené ze zámoří. Ty barvy! Například zde: tato sytě oranžová by vám výborně ladila k vlasům. Nechcete? Nevadí, z tohoto temně modrého sukna se vám zatočí hlava radostí! Nikoliv? Pak tedy tato jarně zelená látka – půjde vám výborně k očím, dejte na mě, milostivá! Nelíbí? Milostivá je, zdá se, odbornice. V tom případě tu mám jen a pouze pro vás tuto tkaninu jemně tyrkysové barvy se vzorem drobných zářivě rudých motýlů... Ani ta ne? Pak už ale opravdu nevím, milostivá...“ dořekl nešťastně kupec.
„Mně by stačilo, kdybyste mi za nocleh prostě zaplatili,“ odvětila Jitka.

„Teto? Tétó?!“ huláká Jitčin už tříletý synovec, momentálně visící z houpačky hlavou dolů.
„Ano, Péťo? Copak bys chtěl?“
„A proč nebydlíš tady s náma?“
„Protože já jsem doma u sebe, v Rubovce.“
„A to tam bydlíš úplně, ale úplně sama? A nestejská se ti po mámě nebo po tátovi?“
„Jenom občas. Ale žije tam se mnou spousta zvířátek, víš? Tak na stesk nemám čas.“
„Hmm. To mně by se po mámě teda stejskalo!“ v zamyšlení nakrčí čelo. Vzápětí spadne z houpačky rovnou na nos. „Au! Mamí!“
První záblesky rozumu se už objevují, prolétne Jitce hlavou, ale pudu sebezáchovy zatím ne.

Jana si ještě pamatuje, jak ji maminka a objala kolem ramen a zašeptala jí do vlasů: „Podívej se nahoru.“
A ona se podívala. Najednou už neviděla to děsivé nic jako předtím. Vysoko nad její hlavou, tam, kde doma byly mraky, se modrala lesklá hladina. Nad ní, v nekonečném nebeském oceánu, plavaly stovky, tisíce drobounkých pestrobarevných rybek a všechny slabounce světélkovaly jako hvězdy těsně před svítáním. Proplétaly se lesem žlutých a oranžových chaluh a občas některá z nich vyskočila pod hladinu. Jana zalapala po dechu. Na chvíli se jí zdálo, že je v říši mrtvých. Ale tohle… to vůbec nebylo málo.