DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

“Koukej slézt dolů!” starý muž ve špinavém plášti vzhlížel do koruny stromu.
“Slíbil jste mi, že si aspoň jeden budu moci nechat, můj pane,” přišla odpověď od černě oděného mužíka ve větvích.
“Nepřichází v úvahu, všechny přijdou pokácet, jejich plameny přiživí můj návrat k moci.”
“Ale, můj pane, alespoň jeden! Jeden jediný stromeček by mi stačil, můj pane,” prosil muž na stromě.
“Ne. Pokácet!” Poslední věta patřila skupině snědých mužů postávajících kolem se sekerami.
Poté se stařec otočil a zamířil zpět do nory.
“To si budu pamatovat! Za to mi jednoho dne…” kvílení z větví zaniklo mezi ranami dopadajících seker.

Katovi pacholci zaparkovali dvoukolák hned vedle vyvýšeného pódia vystavěného kolem šibenice. Mladší vystoupal po schůdcích a začal přeřezávat provaz, na kterém se pohupovalo rozkládající se tělo.
Poslední nitka povolila, oběšenec s žuchnutím dopadl na prkna a už tak stěží snesitelný puch ještě zesílil. Kůže, místy rozklovaná od krkavců se vlnila pohybem tlustých červů a kolem se vytvořila loužička tmavé hnilobné tekutiny.
„Fuj, měli jsme ho sundat dřív,“ zašklebil se mladší muž.
„Září bylo až moc teplé,“ přikývl druhý.
Společně stáhli mrtvolu na káru a vydali se na cestu zpět. Bylo na čase, aby byl Jan Roháč z Dubé řádně pohřben.

„Tyy, Geralte…,“ řekl pomalu bard a nespouštěl oči z obsahu dřevěného poháru.

„Co se zase děje?“

„Mrkni se, něco v tom plave,“ odpověděl Marigold a tvářil se, jako by právě zjistil, že se o belleteynské noci nevědomky spustil se strigou.

Zaklínač nahlédl do poháru.

„Pokud vím, objednal jsem to nejlepší,“ pronesl a se zvednutým obočím se otočil na obtloustlého hostinského. Ten s nenápadným trhnutím přestal leštit cínové talíře, zbrunátněl a vydal se vstříc dvojici mudrlantů.

„Tak podivaj se, vašnosti,“ začal hostinský zěširoka a dlaněmi se opřel o masivní dubový stůl.

„Tohle,“ kývl k pohárům, „je prvotřídní mezcal až z Nazairu!“

Hostinec Červ na Dubu proslul podezřelou klientelou. Scházeli se tu všichni, kdo se potřebovali zbavit horkého zboží.

Rabastan Fletcher nepatřil ke štamgastům, přece jen byl seriózní dodavatel přísad do lektvarů, ale s inteligentní ropuchou si nevěděl rady. Hostinský osazenstvo zná, poradí mu.

„Co mi to sem taháš!?“ utrhl se hospodský na Fletchera, který na pult položil obojživelníka.
„Pozor na něj,“ bránil žabáka před výčepním Rabastan, „to není obyčejná ropucha. Zakuňkej, Trevore!“
„Kvák!
Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák!“

„Zkusil 's Finite Incantatem?“
„Jako první a nic.“
„Hele támhle sedí starej Křikloun, má obchod se zvířaty a nekouká na původ, ten ho koupí.“

“Červík na dvanácté!”
Sestřelil jsem kamarádovi jeho předposledního červa.
Posledního měl na dubu, hajzlík.
Hezky ve výškové převaze. Pomyslel jsem si.
Mně zbývali naštěstí ještě dva.
HÁÁLELŮŮJA! Ozvala se herní melodie vrženého granátu.
Půlka mapy společně s mým wormsem vyletěla do povětří.
Byl jsem na tahu.
Zvolil jsem z nabídky jetpack a vyletěl svým zbývajícím wormsíkem nahoru.
Časomíra mi ubíhala do červených čísel.
Popolezl jsem rychle klávesou blíž, zamířil, a pomocí baseballové pálky ho odpálil z okraje mapy do vody.
Žbluňk.

Zdvihl jsem ruce spokojeně od klávesnice.
Jó, Davuša mě v Buláncích porážel běžně, ale Wormsíci - to byla jiná liga!

“Konečně mě pustili,” sdělila svému sousedovi radostně na chodbě nemocnice.
“A máte někoho, kdo s vámi může pár dní být? Slyšel jsem, jak doktor říkal, že byste neměla být sama.”
“No, teď zrovna nikdo nemůže, ale to nevadí. Kdyby cokoli, zavolám si rychlou.”
“To zní dost riskantně. Podívejte, co kdybyste jela se mnou?”
Povytáhla obočí.
“Kampak?”
“Jedu na víkend na menší sešlost u kámoše. Příroda a čerstvý vzduch vám udělají dobře a bude Červík na dubu.”
“Co to?” zeptala se opatrně.
“Vepřík jménem Červík uzený na dubovém dřevě. Bude to zábava, slibuju.”
Drabblistka se rozesmála. “To o DMD říkali taky.”

Bohdanovi sa znova sníval ten príšerný sen.

V diaľke sa pozeral na krásny, košatý dub, s nádherými zelenými listami, ktoré tančili vo vetre. Ale v hĺbke duše vedel, že po kmeni lezie odporný červík, zahryzáva sa do tvrdej kôry a nakazí ten strom zvnútra svojím jedom. A skutočne, po chvíli začala pôda pod stromom černať, a kvety hynút. Nádherné červené maky.
Netrpezlivo sa ohnal po tvorovi, ktorý ho zašimral na rameni. Avšak tentokrát.. tentokrát vyzerali jeho ruky ako konáre, a práve z nich začali vyrastať vetvičky s dubovým lístím..

Vedel presne, kam musí ísť. Celý čas .. to bol Makový vrch.

Nikdo:
Mattioliho herbář: "Toto pak ještě obzvláště při těch dubových kulkách větších se nachází, že když se rozrazí na dvé, měsíce ledna a unora mivají vnitř mouchu aneb pavouka aneb červa. Protož jestliže kterého roku moucha se najde, válku, pakli červ, neurodu, pakli pavouk, mor vyznamenává."
Věštec: "Ach, červe proklatý, proč jsemť tě v kulce našel! Ni pavouk ni moucha nebyliť by mi milejší, však tys znamením neméně hrůzným! Jak drobný a nepatrný jsi a přece zkázu přinášíš zemi celé. Proč musíš zde na tom světě býti, potvoro neblahá, ohavná-"
Červ: "Tyvole, to je kosa, fakt už mám bejt vzhůru?"

Quentin seděl v trávě, byl opřený o kmen stromu a četl si.
"Filorie a její hmyz?" znechucený tón Quentina vytrhl ze čtení.
"Druhý díl."
Eliot jen protočil oči a posadil se vedle Quentina.
"Vím, že to zní divně, ale je to fakt zajímavý. Věděls, že ve Filorii existují můry, které mají konzistenci medúzy a světélkují?"
Eliot neodpověděl.
"A žijí tam červi, co si staví hnízda v korunách stromů, jako ptáci." Zamyslel se. "Co když je na tomhle dubu hnízdo s červem?"
Eliot zakroutil hlavou. Dub byl teď mrtvý a tahle vzpomínka vzdálená. Kdyby mohl, vrátil by čas.
"Vrátil bych nás."

Vmáčkl jsem se hlouběji mezi žaludy. Pode mnou otec vysvětloval své manželce, že se s ní rozvede, a čím dál víc rudnul. Bylo by zábavné to sledovat, kdyby na protější větvi neseděla sýkorka.
Jsem idiot!
"Co bych dal za to, kdybych to mohl sledovat jako malý nenápadný červík!"
To není věta, kterou řekneš sestře Fioně, obzvlášť, když je opilá.
Doufal jsem, že otec odejde, než si mne ten tlustý opeřenec všimne.
Snést potupné odhalení, nebo být snězen?
Naštěstí to tatík rychle vzdal a utekl Harliným nadávkám.
Imaginoval jsem Vzor a s nesmírnou úlevou nahatý a po hlavě spadnul do podrostu.

Kamarád Will je zval do Mexika, že je tam levno.

Mexiko znamenalo vedro, otravný hmyz a vlhko v deštných lesích. Všechno tohle Nicky upřímně nenáviděl, ale dobré jídlo, alkohol a doutníky to vyvažovaly. Andrew využil nových námětů pro své fotografie.

S Willem zašli jednou do baru na mezcal.
„Dáte si místní specialitu? Je uleželá v dubových sudech s červy."
Na bar přistály tři panáky. Andrew svůj zvedl a pochybovačně pohlédl na obsah: „Myslel jsem, že červi byli v tom dřevu."
Will mezitím svůj panák vyklopil do hrdla i s pevným obsahem.
„Ani kapka nazmar," poznamenal Nicky a odsunul svůj panák.

Počet našich let je sedmdesát, jsme-li při síle, pak osmdesát… napsal kdysi dávno žalmista.
Daniel se toho držel. Dávno už se nepsalo sedmnácté století, kdy stačilo přejít pár kopců a být někým jiným. Musel si dávat pozor. Předstírat stáří, být vzpřímený jak dub a neprožraný červotočem nemocí by dříve či později zákonitě vzbudilo pozornost. A držet si „zlatý střední věk“ už v moderní době tím tuplem nešlo. Bohužel musel mít platné doklady. Pomocí magie dokázal měnit podobu věcí. Nejen zdánlivě, iluzemi, uměl trvale překroutit písmena či číslice…
Dřív to stačilo. Teď tu byly ty zatracené elektronické systémy!
Neměl počítače rád.

Ozvalo se hlasité Klepání. Vědomí se dočasně vynořilo ze spánku, ale rychle se vrátilo zpátky. Klepání se opakovalo zase a tentokrát stačilo na to, aby se vědomí udrželo v pozoru a dočkalo se třetího zaklepání. Oči se otevřely a udivený pohled hledal zdroj hluku. Čtvrté zaklepání se ozvalo zvenčí. Ve druhém patře vás to docela překvapí. Vedle spala manželka. Otevřít okno bude nemožné. Další zaklepání se ozvalo během cesty do vedlejšího pokoje. Otevřené okno odhalilo i zdroj hluku. Mezi okny seděl datel a důležitě si zařizoval živobytí ve fasádě.
„Červi tam nejsou! Není to strom! Vypadni, už je to podruhé!“

Říká se, že umí být neviditelný. Že umí projít lesem jako duch a sám Herne ho následuje, aby požehnal jeho šípům.
Říká se spousta věcí.
Nic z toho není pravda.
To, co zatracenýmu Locsleymu - a nám všem - prozatím zachraňovalo život, nebylo nic jinýho než prostá mazanost.
Koruna posvátného dubu nás dokonale kryje. Je ticho. Až na červa, hodujícího hluboko ve dřevě, se nepohne ani list. Sami se tu krčíme jak červi, připravení spustit se po svých vláknech dolů, jakmile se na cestě z Nothinghamu ozvou kopyta. Tentokrát má šerifa doprovázet Guy z Gisbornu. Jak já miluju ten jeho nasranej výraz...

Grotta v Grébovce bývala kdysi vyhlášená restaurace. Teď je to spáleniště obklopené páchnoucími haldami a vzrostlými duby. Nikdo sem nechodí. Každého vidíte zdaleka. Když nevystrčíte nos z jeskyní, nikdo nemá šanci vidět nebo slyšet vás. Vrbenský celou dobu skenuje svým talentem okolí. Olena stále ještě vnímá jeho myšlenky. Prý to přejde do čtvrt hodiny. Obvykle.
Vrbenský se nahne nad kašnou a začne kreslit na vodní hladinu. Portálem přicestovala i sem. Nepříjemný pocit ztráty rovnováhy. Olena je země. Chladná, prastará, neměnná síla.
„Otevřu vám portál kamkoliv.”
„Chci zpátky.”
Možná bych ho měla poslechnout, zahlodá pochybnost. Schovat se a čekat a čekat.