Seržant a pouštní růže

jsem duše v těle opuštěné ženy,
jsem obraz, ohněm v páru rozostřený.
jsem kvítek prašný, růže nad Jerichem,
jsem požár nebe, zkamenělý tichem.

jsem les a hora, voda, slunce, země,
jsem vzpomínka, co klinká větrem temně,
jsem oděv mysli, která nahá chodí,
jsem odlesk stěžňů ztroskotaných lodí.

jsem srdce oněmělé, co nemilovat touží,
jsem písek trojbarevný, jas zatavený v bouři,
jsem zlatý denár. dnes otevírám bránu.
jsem černým stínem, co snídá božskou manu.

jsem anděl popálený, hlas zadušený žalem,
jsem šejtán s okem ďábla, co pohled dal ti darem,
jsem božské dítě, láska neskonalá,
jsem ptačí nářek, jsem poraněná skála.

Po dlouhé cestě pouští konečně dorazil ke kopcům. Ulevilo se mu. Tady si odpočine.
V malé jeskyni objevil jezírko s čistou sladkou vodou. Hltavě se napil a pak se zadíval na svůj odraz. Hladina se zachvěla. Jako kdyby se díval do zrcadla a přeci ne. Ten druhý měl vlasy kratší, vousy upravenější, a místo zbroje zvláštní oděv barvy mechu a trávy. Spal na holé zemi pod širým nebem. Tam byla hluboká noc, temná jako propast.
Renard sebou trhl. Strop jeskyně vlhce zašuměl. Závoj času se zatáhl.
„Dej mi alespoň malý náznak, Pane,“ zašeptal. „Že nepřicházím o rozum.“
Ale Bůh mlčel.

Je to trochu zoufalé, ale nic lepšího jsem vymyslet nedokázala. No a je to sice stvořené v kolážovém programu, ale panelů je dokonce šest, tak to snad projde.

Herní princip tam doufám je i vepsaný, ale má to taky takový mezafyzický kontext, že na fotkách jsem já, jak hraju larp, který se jmenuje - surprise, Akkon 1291. (souvislost s fandomem v názvu čistě náhodná, pochopitelně)

Credits za fotky: Short Photos by Morishort a Zip's Pixels (ta poslední s fialovým kamenem)

Tak krásné červené jablíčko! Slupka se v zapadajícím slunci leskne jako krev, dužina má nažloutlou barvu mokrého písku.
„No tak, vezmi si ho. Nemáš hlad?“ pobídne malého žebráčka dáma v tmavorudém šálu.
Děcko se na ni nejistě podívá. Sedělo tu na parném slunci celý den, vydělalo sotva půl denáru. A teď mu ta cizí neznámá paní nabízí jídlo. Jen tak.
Váhavě natáhne ruku a hladově do něj zaboří zuby.
Za chvíli se mu začne chtít strašně spát. Někdo ho zvedá. Opře se hlavou o rameno, vonící santalovým dřevem. Je mu najednou dobře.

Tu noc se v Akkonu ztratí další dítě.

Zase další divný sen. Opakovaly se často. Před pár dny to vzdal a před usnutím začal neochotně pít Guyův odvar. Ale bůhví, jaké zatracené jedovaté muchomůrky do toho jejich medikus dával, protože…

Poušť, skalnaté pahorky. Skupina lidí v zeleném odění, s kovovými předměty v rukou. Podivný konstrukt na kolech, vydávající broukavé zvuky.
„Co to sakra je?“
„Kuchyňská gumička. Nesbírej odpadky, nejsi mýval.“
„A co to na ní visí?“
„Ukaž. Kousek papíru. Sakra, něčím jsem si zamastil ruce… tak jdeme?“
„Počkat! To není jen tak obyčejný papír! K zemi!“

V hlavě mu vybuchlo oslňující světlo. Probudil se vedle postele, zmáčený potem.

Usínal špatně a dlouho. Ruce ho bolely, myšlenky se stáčely v podivuhodných obrazcích. Lék od bratra Guye nechal stát bez povšimnutí. Nepotřeboval to. Nebyl nemocný. Samozřejmě že nebyl!
Jen ten sen, co se mu zdál, když konečně zhroucené tělo přemohlo vyčerpanou mysl, poněkud svědčil o opaku...

Vidí sám sebe běžet podivnou krajinou. Lidé, odění v barvy nejvzácnějších ptáků, budovy vyšší než minarety, kouř, hluk, prach.
Hrad z kovu a skla, jako zrcadlo mámení. Jeho odraz na něj mrkne.
Ohlušující zahoukání. Slovo AKKON, vyvedené černou tuší.
Ví, že tahle země je jeho.
V krajině kouzel je náhle klidný.
Brzy bude doma.

„Fahimah?“
Prudce se otočila, hadřík, kterým otírala pracovní stůl, jí vypadl z ruky.
„Renarde! Co tu –"
„Nedopatřením jsem – vylil čaj.“
„Půjdu to uklidit,“ usmála se.
„A rozbil šálek.“
„Který?“ vylétlo z ní.
„Modrý.“
Její oblíbený, se zlatým okrajem! U všech šejtánů, nemohl dávat pozor? Už už se nadechovala, aby mu vyčinila.
„Zaplatím ho.“
V hlase měl prach pouště, pohled matný a ruku celou od krve. Koutkem oka zahlédla i to ostatní… Mysl jako labyrint. Krůček od propasti šílenství.
Když zamrkal, všechno zase zmizelo.
„Omyj se,“ vyzvala ho laskavě a pokynula mu k vědru. „Byl to – jen obyčejný pohárek. Nic důležitého.“

Za víčky zuřila bouře. Slizká hladina moře, vlny, nevolnost. Řev. Okovy. Oslepující bolest, která už nikdy nezmizí. Zarýval prsty do zjizvené kůže.
Někdo položil ruku na jeho sevřenou pěst, pak i na zápěstí. Pálilo, jako kdyby to bylo včera.
Cuknul, otevřel oči.
Byl v čajovně. Z šálku zůstaly střepy, klouby mu krvácely. Lístky máty, rozhozené po sukovitém dřevě jako zapomenuté karty, truchlivě schly.
Jen ztěžka se vzpamatovával. Jako vždycky.
„Vím. Není se mnou k vydržení,“ procedil mezi zuby.
Byla to omluva, obhajoba i obrana. Raději hned, než…
Velmistr nesoudil. Znal jeho bolest, i jeho samotného.
„Nikdy nebylo,“ usmál se křivě.

„Ten poklad jsem našel ve skalách na břehu jezera, v krajích vzdálených jako skřivánčí píseň. Spal v kameni barvy bílého mušelínu, stočený jako malý zlatý had. Vydobyl jsem ho vlastníma rukama, vybral ten nejkrásnější z modrých drahokamů, a odnesl arménskému zlatníkovi, aby vyrobil krásu, která je ti rovna,“ odrecitoval Amir zpěvavě a podával ji zdobenou krabičku.
Váhavě ji otevřela. Místo aby jí srdce poskočilo, úzkostí se sevřelo. Navlékla si jeho vzácný dar a pokusila se usmát. Rty se jí třásly a v očích pálily slzy.
Vábivá píseň v její mysli neutichala.
A když večer chtěla prstýnek stáhnout, rozlomil se vejpůl.

Uprostřed hádky je přistihne matka.
„Lilio, tys zapomněla na posvátné pravidlo pohostinnosti?“ zasyčí na ni. „Co je to?“
„Schází se za našimi zády s Amirem!“ zaječí.
„Já se s ním – nescházím,“ pípne ta holka.
„A ještě lže!“ povykuje dál. „Viděla jsem je na hradbách! Několikrát!“
„Potřebuje podporu,“ okřikne ji matka. „Nikoho tu nemá, o všechny přišla!“
„Koho to zajímá! Amir…“
„Takhle jsem tě nevychovala! Jdi mi z očí! A nevracej se, dokud si ty své hloupé, sobecké pudy nerozmyslíš!“
„Taky že půjdu! Stejně mě tu všichni nenávidíte,“ vzlykne dívka, střemhlav se vrhne ke dveřím a je tatam.
Večer se nevrátí.