Vyrvat z hlavy minulé životy

Za víčky zuřila bouře. Slizká hladina moře, vlny, nevolnost. Řev. Okovy. Oslepující bolest, která už nikdy nezmizí. Zarýval prsty do zjizvené kůže.
Někdo položil ruku na jeho sevřenou pěst, pak i na zápěstí. Pálilo, jako kdyby to bylo včera.
Cuknul, otevřel oči.
Byl v čajovně. Z šálku zůstaly střepy, klouby mu krvácely. Lístky máty, rozhozené po sukovitém dřevě jako zapomenuté karty, truchlivě schly.
Jen ztěžka se vzpamatovával. Jako vždycky.
„Vím. Není se mnou k vydržení,“ procedil mezi zuby.
Byla to omluva, obhajoba i obrana. Raději hned, než…
Velmistr nesoudil. Znal jeho bolest, i jeho samotného.
„Nikdy nebylo,“ usmál se křivě.