Seržant a pouštní růže

Byl to Akkon, a přece ne. Ulice měly barvu pouštního písku, vítr voněl růžemi. Kolemjdoucí si jí nevšímali, procházela skrz ně.
V bráně do nádvoří Železného hradu na ni čekal vysoký muž. Jasné oči mu zářily. Soumračné nebe, tvrdé jako kámen. Vodní hladina, křik mořského ptáka.
Jinakost. Neklid. Láska. Strach.
Když ji uviděl, usmál se. Něžně jí vzal tvář do dlaní, zvedl jí hlavu.
Lomený oblouk nad nimi. Kamenná písmena v řeči proroků.
Omnia hic jacet. Zde leží počátek všeho.

Probrala se s trhnutím, rty ještě vlhké od jeho polibku, v srdci prach.
Musí si vzít Amira. Musí, jinak zešílí.

„U prorokova vousu, Tamaro! Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkla na ni podrážděně Fahimah.
„Já –"
„Řekla jsem lehce! protřepat! Ne, jen zakroužit hladinou jako vánek, jako dotek slunce nad okvětními plátky jasmínu, aby se uvolnila vůně! Co má být tohle? Vždyť to vypadá jako když do vodní nádrže upustíš kámen! Že tys to zamíchala?“
„Pán de Saint říkal, ať – ať to udělám. Že prý se minule skoro zadusil, protože vdechnul skořici,“ zamumlala rozpačitě dívka.
„V tom případě si pán de Saint příště může uvařit tu masalu sám, když je tak chytrý!“ odfrkla si Fahimah. „Vylít, a znova! A skořice dvojnásobek!“

„A’ba! Jaký krásný koníček! Ten je pro mě?“
Chce jí pomoci do sedla. S vehemencí osmi let zaječí já sama! a už se na něj škrábe.

„Nerozumíš? Chceš poradit?“
„Ne, ne, nepomáhej mi,“ řekne netrpělivě dívenka a přejíždí prstem po řádcích perského textu. „Já sama.“

„Jsi si jistá? Ten Peršan Rashne je pěkně mazaný. Počkej, podám ti náš vzorník…“
„Já sama, a’ba,“ usměje se. Přece umí obchodovat.

Jerišské růže na hranici vábivě voní.
Templář s vážnou tváří a jizvami pod okem vykřeše plamen.
„Já sama,“ zašeptá uslzená mladá dívka, vezme od něj louč a přiblíží ji k tělu svého otce.

Vědět, že tam někde je. V hlubinách Černého hradu. Unavený, zraněný, ale mezi svými.
Myslet na něj při všech modlitbách. Pětkrát denně, a ještě víc.
Vzpomenout na jeho objetí, její pláč po blízkosti. Vůně kůže, železa a bezpečí. Hlas, kterým promlouvají staletí. Slova zatvrzelého. Pohled šejtána.
Láska k cizinci. Nedovolená, nechtěná a nepřijímaná. Na ten dopis jí ani neodpověděl. Snad ho vůbec nečetl.
Poslední slza, setřená vzpomínkou. Víc ti nedám.
Přijmout ruku, která je blízká, povědomá a hřeje, je úleva.
Ano, příteli, synu mé druhé matky. Smíš mě vyvést k hradbám. Tebe se nebojím.
Jsi život, a on je smrt.