DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Neohlížel se na ten neviděný, vzdálený svět za stříbrnou hladinou.
Kus jeho života právě odplul, ale jeho svět je stále přítomný, zde v zelené trávě, ve zpěvu ptáků v korunách majestátních stromů a v šumění listoví. V bublajícím potůčku, vesele hopsajícím po kamenech. Ve zvonivém smíchu hobiťat, která dychtivě naslouchají jeho vyprávění. V teskném tónů houslí a ve všech písních, smutných i veselých, těch které zaslechl při velkém dobrodružství, i těch, které zpívali pozdě v noci, cestou domů po pár pintách.
Jeho svět je tady, v hřejivém objetí jeho ženy.

Samvěd Křepelka musí být celý a z jednoho kusu.
Prozatím.

Pohľadom kráča po schodoch navôkol...jeden...dva...tri...a od začiatku...telo je uvoľnené...čaká na dopad...stihne predbehnúť hodený kamienok? V mysli hmla, ktorá už vypla všetko. Dokonca aj tento posledný krok. Pohľad sa zvráti od schodov a ubiehajú pred ním tie posledné...sekundy pred skokom...posledný pohľad do ich očí, ktoré sa vznášajú vôkol...prenasledujú ju dokonca aj v tento posledný okamih...skutočne je posledný? Zanechala po sebe niečo? Čo to ešte chcela...

Vošli dovnútra. Chceli nájsť odpovede. Zo stien na nich hľadelo množstvo mĺkvych očí a uprostred izby kôpka popola, pod ktorý napísala- posledné slová sa preceňujú...

Rád tvrdil, že o smrti nepřemýšlí.
Byla to lež. Uvažoval o ní často.
Nejen proto, že se s ní jako anesteziolog dennodenně setkával.
Osobně ji potkal už třikrát.
Po první zkušenosti přehodnotil názor na posmrtný život. Zjistil, že existuje.
Druhý zážitek mu pomohl pochopit význam slova osud. Už věděl, co přesně ho čeká. A nemine.
Třetí klinická smrt mu ukázala, jak důležití jsou lidé, kteří mají schopnost komunikovat se světem mrtvých.
Když na té silnici konečně vykrvácel, Luna byla první, koho navštívil.
Nechal u ní vzkaz pro Siriuse.
„Jestli budeš nechávat čajové sáčky ve dřezu, budu tě chodit strašit. Hvězdičko.“

Mřížovaná vrátka zaklapla a nově příchozí ve tmavé cele málem zakopl o Veverkovy natažené nohy.
„Nejsi ty ta posila od Kresčaku?“ zeptal se ho zkušený vězeň.
„To jsem,“ potvrdil nováček. „Čeněk Smola z Borové,“ představil se.
„A za co jsi tady?“ ptal se dál Veverka.
„Vyzradil jsem, co náš král řekl před smrtí doopravdy.“
To husitského veterána překvapilo: „Copak on neřek: ,Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal‘?“
„Ne, to si jen kronikář vymyslel něco, co bude dobře znít,“ vysvětloval Smola.
„A co teda opravdu řek?“ vyzvídal Veverka.
„Řekl: ,Tam se mnou nemusíte, to najdu po čichu.‘ Nenašel…“

Otevřenými dveřmi dýchal do tiché místnosti prašný srpnový vzduch. Sluncem pálená okrová arkáda na protější straně dvora ostře vystupovala proti temné zeleni horského lesa.
Odvrátila na okamžik pohled od ostrých kontrastů světa. V srdci jí zpívala sytá modř oblohy a poslední chvíle života měly náhle příchuť posledních týdnů léta.
"...jako v nebi, tak i na zemi."
Eume ještě chvíli podržel u jejího čela knížku v tmavé kůži.
Uctivě se jí dotkla a druhou rukou sevřela žehnající dlaň.
Přikývla, vydechla. Dobrý muž sklonil hlavu a věnoval se tiše své modlitbě.
Poslední slavnostní slova byla řečena.
Poslední její slova patřila domovu.
"Mirapeis."

Starší muž s korunou na hlavě ležel pod stromem a vykašlával krev. Felčar se snažil ošetřit několik bodných ran, ale marně.
Davem shromážděných dvořanů se prodral komoří a za ruku vlekl kronikáře.
“Vedu ho!”
“No konečně…”
“Ticho! Už…”
Král si odplivl. “Slyšte moje poslední slova. Barona z Úvalu jsem se měl zbavit dříve. Moje první žena byla štětka. A papež smrdí jako zkažený zelí. Polibte mi všichni prdel…”
Král vykulil oči a ztuhl.
“…prdel,” zapsal kronikář.
“Okamžitě to vymaž!” poručil komoří.
“Napiš,” vložil se do toho vysoký rytíř, “Tak umírá právoplatný král krvavou dýkou tyrana…”
Okolo se ozvalo souhlasné mumlání.

Evelyn Flint, advokát a chronicky deprimovaný čerstvý otec několikaměsíčního dítěte, jehož existenci se sám před sebou snažil popírat, měl špatný, vůbec ne dobrý, opravdu katastrofálně hrozný den. To, o co ho právě požádala jeho za jiných okolností oblíbená sestřenice (druhé nebo třetí koleno, kdo to má počítat?), mu opravdu nepřidalo.
„Pokud chceš, aby má poslední slova ‚Ano, Narcisso, pomůžu ti dostat protirežimního živla z ministerstva.‘ vstoupila do dějin idiocie, tak prosím, udělám to pro tebe rád.“
Okamžik na sebe hleděli.
Neville Longbottom ležel mezi nimi na podlaze jako pytel brambor.
Evelyn se zhluboka nadechl. „Hlídej dveře. Tohle mi budeš dlužit.“

Odjakživa věděla, že jednou zahyne v bitvě. Byla hrdinka. To k tomu zkrátka patří. Bojujete nejen za sebe, ale hlavně za ty, co se bránit neumí. Odměněni jste hrdinskou smrtí, okázalým pohřbem a slavnými posledními slovy, která pak provázejí následující generace.
Nejdříve myslela, že její čas nadešel v bitvě u Půlnočního mostu. Ostří jí málem probodlo srdce.
Pak v bitvě v Mlžném údolí, kde ztratila paži.
Pak u Jantarového břehu, kde ji nepřítel málem utopil.
Pak-

„Proč už prostě nechcípneš?“ zaklela autorka a vztekle praštila do stolu. Měla to všechno tak hezky naplánované a hlavní hrdinka ne a ne umřít.

Bylo třicáté výročí dukelské operace.
Přestože sychravý podzim zalézal za kabát, na hřbitově za účasti předních představitelů komunistické strany a bývalých spolubojovníků probíhalo slavnostní kladení věnců na počest hrdiny, který položil život při osvobozování republiky.
Zkušený řečník barvitými slovy popisuje odvahu a obětavost padlého vojáka.

Jeden ze spolubojovníků, nahluchlý stařík, se nakloní k sousedovi, kovanému komunistovi.
"Co to říká?"
"Chválí ho, že až do poslední chvíle myslel stranicky, že zemřel se slovy: ´´Za stranu! Za lidi!´´
"Co je to za pitomost," diví se stařík. "Pepa ani ve straně nebyl. Pokud se pamatuji, než ho střelili, uklouzl a zařval: ´´Zasrané náledí!´´

Něco v něm bylo. Byl pochodní, která v srdcích druhých rozžínala naději. Pro jeho spokojený úsměv a uznalé pokývnutí hlavou překračovali hranice možností a do krajnosti napínali sílu na cestě k lepší budoucnosti.
Tolik jiných o ní snilo. Tolik jich o ni usilovalo. Byl to však On, kdo k ní svým tichým a klidným příkladem lidstvo dovedl. A co víc, pomohl mu v ní i setrvat.
Dožil se požehnaného věku. A pak se, stejně tiše jako žil, hotovil ke konci.
Hořkosladké bylo čekání rodiny a přátel u Jeho úmrtního lože.
Otevřel ústa.
Zalapal po dechu.
Zemřel.
Zůstalo po něm ticho.