DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

„Jak nahoře, tak i dole, čas se hroutí, odpovědi mizí."
Tak zněla poslední slova asi nejslavnějšího šachisty, a nějakým způsobem, také mého dědečka.

Tuto zvláštní větu vypustil krátce před smrtí a od té doby se VŠICHNI v mém okolí snaží přijít na to, co znamenají. Není žádným tajemstvím, že všechny jeho věci prohledali, ale bohužel pro ně, nic nenašli.

Situaci v té době nijak nezlepšilo, že v podstatě všechen jeho majetek připadl mně a to jsme si nikdy nebyli blízcí!

Stalo se to před rokem a já musím přijít na to, co znamenají, protože se začínají dít opravdu zvláštní věci.

Stála v krásně vybaveném pokoji a mlčky sledovala, jak si ji Madam prohlíží. Byla to žena středního věku, ještě stále krásná.
“Beru ji,” pronesla konečně Madam, “nevypadá špatně a hloupá taky není.”
Otec se smutně uklonil a vzal si váček s penězi.
Dívala se za ním, jak odchází, a srdce se jí sevřelo. Už ho nikdy neuvidí.
“Všemu tě tady naučíme. Myslím, že o tebe bude mezi pány velký zájem,” usmála se na ni Madam. “Budeš bydlet s Růžičkou.”
Mlčky přikývla a pohnula se. V mysli jí vytanula poslední slova jedné ze slok jakési předlouhé básně. Zanechte naděje, kdo vstupujete.

Rimmer už nebyl ten prolhaný, úskočný a svinský prevít se šarmem a společenskou grácií filcky jako kdysi. Záchrana kočičího pokolení z něj udělala snesitelného společníka. Dokonce víc než to. Dave nemohl ignorovat jeho obětavost.
Arnold se s křikem probudil.
„Do kosmu, co hulákáš?“ zareagoval Dave až doposud spící po jeho boku.
Popsal svůj sen. Vzpomínku. Hrůzu, která začala jako nejhezčí večer jeho života.
„Zkus zase spát, Rimmsy,“ uklidňoval jej Lister a vtiskl mu jemný polibek na holografický spánek.
Arnold pohlédl na kalendář. Přestože trčeli přes tři miliony let v kosmu, věděl, co bylo za den.
25. listopad.
Den polévky gazpacho.

Šest měsíců na stavbu opevnění kolem Ásgardu bez pomoci dalšího muže. A výměnou za to Slunce, Měsíc a Freyju za manželku. Bohové na tyto podmínky přistoupili po tom, co je Loki úspěšně přemluvil.

Nyní ho všichni bedlivě sledují.

On si jen odfrkne se sebejistým úsměvem na rtech. “Za šest měsíců nepostaví ani polovinu hradeb, i kdyby se roztrhal.”

Freyja ho probodne ostrým pohledem. “Pro tvé dobro doufám, že se nepleteš.”

“Má paní.” Snad aby ji uklidnil, snad aby ji vyprovokoval, Loki se jejím směrem hluboce ukloní. “Kdyby byla šance, že se pletu, tak bych vás nepřesvědčoval.”

Jenže Loki se pletl.

„Slibuji ti, bratře, že dnes nad námi Slunce nezajde.“ Slova jedné z mnoha Lokiho Variant se nesla prostorem a časem, až k trůnu na konci času.
Sedící černovlasý bůh se ušklíbl.
Takže to jsou ta slavná poslední slova ve všech vesmírech? Opravdu? Žádná z mých Variant nedokáže přežít tohle setkání s Thanosem…
Nepočítal kolikrát už to viděl. Jeho čas nikam neplynul, ale příběhy, které pozoroval, se neúprosně valily vpřed. Šťastné, smutné… napříč multivesmírem.
Šílený Titán by potřeboval důstojnějšího soupeře než boha lsti… zaváhal. Sklouznout po časové ose tak daleko do minulosti…
Jsem Bůh času… a shledám se s Thorem… naposled.

Plukovník předpokládal, že se smrtí uzavřel kdysi dávno dohodu, kterou už zapomněl. Když někdo žije tak dlouho, začne mít pocit, že je významnější než druzí a představovat si, že obdobně významný bude jeho odkaz. Svou uniformu, atakovanou mnoha generacemi molů, udržoval stále bílou, boty čisté, pálenku starší než stromy v zahradě v dostatečném množství, vše připravené k opulentnímu pohřbu. Nedopatřením však zemřel po cestě od jedné italské dámy a tak se jeho posledním vyřčeným slovem stalo „Čau.“. Díky této osudové chybě plukovníkova památka přišla o svou důstojnost a jeho jméno zapadlo tak důkladně, že už si ho nepamatuju ani já.

"Adame, svěřuji ti svůj nejvzácnější poklad," říká chvatně Jan. Adamovi plně důvěřuje, stejně jako by důvěřoval rodnému bratru. Adam i kočí Vacek jsou osvědčení a věrní. Zpráva, kterou Adam přinesl, nutí Jana, aby, ač nerad a s velkými obavami, uspíšil návrat z návštěvy u Kateřininých rodičů. Jan ví, že bratr Jakub by jej zbytečně nepobízel k rychlosti. Co si zas ten strýc Vladan vymyslel? Ještěže už byli připraveni na cestu. Jan tedy sám pojede na koni napřed a vůz pomaleji za ním.
Poslední objetí a rychle odjíždí.
"Neboj se, tatínku," slyší ještě z dálky zvonivý chlapecký hlásek: "Já maminku ochráním."

Brian se probudil s hlavou plnou motýlů. Připomínali mu jeho přítele. Jeho duši, která byla malovaná jako křídla motýlů. Zařadil do textu připravované skladby i tuto část. Věděl, že Freddie by něco takového pro sebe nenapsal. Bral to jako dárek pro něj.
Když se sešel ve studiu s Freddiem, ujišťoval ho, že to nemusí dělat. Zvlášť, když je celá skladba plná náročných výšek. Freddie už byl ve špatné kondici. Když Brian připravoval demo, sám musel zpívat falzetem.
Freddie si ale nalil vodku se slovy: „Udělám to, kurva!“ a šel za mikorfon.
Nahráli to asi 4x. A Freddie zněl jako Bůh.

Hádka vrcholí.
Křik a pláč se mísí se psím štěkotem.
Výčitka stíhá výčitku. Staré křivdy přebíjí ještě starší, domnělé i ty skutečné. Dojde také na silná slova. Jen nádobí nelítá. Střepy jsou nebezpečné. A pak padne TA věta. Bytem se rozlehne ticho.
„To myslíš vážně?“ nevěří.
"Jo!"
„Jak chceš, já tě varovala.“
Pokrčí rameny a odejde z místnosti. Druhý den, po návratu z práce, najde na chodbě před dveřmi od bytu stát dva kufry. Po chvíli marného snažení mu dojde, že klíč do zámku nepasuje. Pochopí, že slova „buď půjdu já, nebo ten čokl“ byla v tomto vztahu jeho poslední.

Historii lidstvo zaznamenávalo různě. Malby na stěnách jeskyní, hieroglyfy, klínové písmo, abeceda, a ti, co neuměli číst a psát, o tom vyprávěli.
Kdy se to stalo, že z kronikových zápisů se staly příběhy? Kdy lidé objevili, že mohou zaznamenávat nejen skutečné události, ale i obrazy ze své fantazie?
Gerard Lockwell se ocitl ve vzdálené galaxii, daleko od všeho, co znal. Přežil, ale neměl o tom komu vyprávět. Samota se stala jeho společnicí, slova mizela ve vzduchoprázdnu.
Jen tóny v rytmu Morseova kódu se nesly subprostorem a byly posledním dokladem, že Gerard Lockwell kdysi žil a pocházel ze Země 25. století.