DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Povlečení bylo mokré potem, který teď pod jeho tak horkým tělem studil a lepil se na záda.
"Vodu," zasténal.
"Svěcenou?" Robbieho tón začal žertovně, jenže se proměnil v skřípot.
Kněz si odkašlal, ale nemocný vydal zvuk, který mohl být uchechtnutím.
Robert Ross odešel do kuchyně pro vodu.
Zavřely se za ním dveře. Kněz zadeklamoval: "Skrze toto svaté pomazání..."
Robbie se vrátil s lavorem plným chladné vody. Nejprve namočil ručník a položil jej na horké čelo, pak dal milému napít a zmáčkl mu ruku.
Umírající Oscar Wilde se zanořil do polštářů. Bylo štěstí, že umírá ve společnosti přítele. Ale ty tapety...

„Tak jdem na to. Všichni víte co máte dělat?“

Odpovědí mu bylo synchronizované odhodlané přikývnutí. On se na ně optimisticky zazubil.

„Fajn. Zachráníme mi bratra, a pak se pořádně opijem.“

Plán to byl dobrý. Myra upoutala pozornost stráží požárem ve stájích, takže Cassian s Maxwellem mohli nepozorovaně proklouznout do věže, kde Nekromancer držel jejich kamaráda, bratra a spojence. Lovcův meč nekompromisně kosil každého, kdo se jim postavil do cesty. Věděli, že Doriana drží úplně nahoře, ale na to všechno byli připravení. Jen museli být rychlí, aby zmizeli dřív, než se pán domu vrátí.

„Cassi!“
„Do prdele.“
„Pryč, rychle!“

Nestihli to.

Streda. Synchronizácia rozladená, Wolt má výpadok, električky primrznuté od Hlaváku po Lipanskú. Toto má byť veľkomesto?
A nefunguje výťah.

Vroubel striehol na medziposchodí. „Svět se krásně harmonizuje, Matěji.“
„Vypočul vaše volanie po mieri!“ Invalidov nedokážeš obísť.
„Ale Vladimíra Vladimíroviča nahradil dvojník z USA.“
„Čože?“
„Zdroje!“ Ťukne do štôsu letákov.
Vzdychnem si. Dezolát. „Nech vám nenapichnú váš kardiostimulátor!“
„Srandičky! Vás už dávno špehují! Počkejte, když vám hračičky přestanou fungovat.“
Osvetový leták mi vhodí do schránky.

„Siri, lights!“
Sadám za počítač. Na survivor teambuilding objednávam od Preppera taktický tomahavk. Rád som alfa. Kreditka to znesie.

Zúfalá situácia vyžaduje extrémne riešenia. Rozvoz McDonald.

  Netrvalo dlouho a Marek se zase do něčeho namočil. Louže vody přímo na chodbě. Ozvěna nadávky ještě doznívala, když duch dívky proplul dveřmi umývárny.
  „Prom-miň!“ fňukla.
  „Nic se nestalo. Hezký brejle.“
  Popotáhla a překvapeně zamrkala. „Tobě se líbí? Jsi tak milý!“ Zaculila se. „A pohledný.“ Začala ho uhánět.
  „Jdu na chvíli ven a možná se zdržím,“ odbyl ji.
  Tam ale vykoukla z jezera, když házel žabky.
  „Neruš mé kruhy.“
  Uraženě odplula.

  Později večer.
  „Nějak mě bolí hlava. Půjdu si lehnout,“ řekl Harry. Spěchal pryč.
  „Uršula?“ hádal Marek.
  Přikývnutí. „Je celkem milá, ale někdy by ji člověk zabil.“
  „I ty, Brute?“

Poslední slova bývají zrádná v tom, že nemusíte nutně postřehnout, že byla poslední. Že vám zatnula tipec.
A tak se stane, že klidně vedete rozhovor dál, jste nápomocní, přicházíte s neotřelými řešeními situace, aniž byste si všimli, že si pod sebou podřezáváte větev.
Účastníte se večírků, užíváte si nabyté bohatství, degustace, premiéry, vrcholné okamžiky. Nebo čistě to, že zmizel obří balvan, který vás roky tížil.
Jenže spolu s tím vám do života vpadl ON.
Tedy vklouzl. Skoro omluvně, přátelsky. Najednou vám připadá, že je všude.
Drobný muž v ošuntělém kabátě, který se otočí ve dveřích s poznámkou „Ještě jedna věc…“

Sešli se u kompostu.
Myš v díře otevřela jedno oko. Aťsi číhají, blbouni. Ona nikam nejde.
„Prej už to zas začlo,“ řekla Sára. „Psaní. V dubnu. Dneska prý Slavná poslední slova.“
Zuzana rozčileně zamrkala. „Když udělám tohle, hned končí každá bitka! Moje poslední mrsknutí ocáskem!“
Goliáš pyšně protáhl: „Umím bezva vrnět! Když zavrním, je to hned jejich poslední ranní spánek!“
„Mně stačí se jeden kouk a už sypou i poslední sýrové polštářky, jen abych nebyla smutná!“ chlubila se Sára.
Rozárka zavrtěla hlavou. „To ale nejsou slova. JEJICH nejhorší poslední slova já znám: Došly nám gourmetky pro Rozárku, co budeme dělat?“

"Nikdo nechtěl odejít tolik jako já."
Nikdy to neřekl.
Umírání ho připravilo o hlas už před několika měsíci, a tak jeho poslední slova byla napsána na zažloutlém papíře.
Skutečně poslední věc, která opustila jeho rty, bylo sotva slyšitelné, syrově skřípající zašeptání.
"Vodu..."
Ale něco tak dojemně lidského se málokdy dostane do učebnic. Co by si pomyslela historie?
"Ta si nebude myslet vůbec nic," řekl jsem Philovi a Cumpovi, když jsme se po letech znovu potkali na jeho pohřbu. Nám bylo úplně jedno, jak si ho bude pamatovat historie. My si ho stejně budeme pamatovat jako přepracovaného modrokabátníka pod vlivem whiskey.

Existuje několik způsobů, jak vyhodnotit suicidální riziko. Chce si člověk ublížit? Pokusil se o to už někdy v minulosti? Spáchal sebevraždu někdo v jeho okolí? Má plán? Píše závěť, loučí se, uvažuje o metodách, zvažuje poslední slova blízkým? Má prostředky?
Nic z toho nejsou příjemné otázky. Ale všechny jsou potřeba.
Pokud se někdo opravdu pevně rozhodne, nezabráníme mu. Ale dokud alespoň trochu váhá, máme naději. Můžeme se zajímat. Můžeme se ptát. Můžeme naslouchat a dát mu prostor mluvit, ukázat, že žádné slovo není tabu. Můžeme být oporou, zavolat pomoc, nebýt na to sami. Můžeme se nebát a prostě se zeptat.

"Audentes. Fortuna. Iuvat," Tereza si mrmle popod nos, jazyk medzi zubami. Bodku pod výkričníkom napíše s gustom. Konečne vráti brko do stojana a ponaťahuje sa.
Róza už roztrieďuje letáky. Lichtenštajn jej v distribúcii ponechal voľnú ruku.
"Myslíš, že keď vyberal lojalistické motto, vedel o tom, že sa Jindrovi a Ptáčkovi neraz vypomstilo?" opýta sa Tereza, keď sa k nej pridá.
Róza sa usmeje. Jej pohyby ostávajú rýchle, ale presné. "Ak si dobre spomínam, považoval to za nepodstatné."
"A čo považoval za podstatné?"
"Dodať im odvahu. Často je to ten posledný - a najťažší - krok, ktorý musí niekto urobiť, než začne konať."

,,Chtěl jsem se proletět," prohlásul sebevědomě do tichého prázdného sálu. Královna se odmlčela.
,,Rozmysli si to."

-

Retrospektivně to byla blbost, snažit se ospravedlnit Královně. Jeho malá svoboda mu nestála za hrdost. Co si myslel? Měl přijít s nějakou výmluvou.

-

,,Chtěl jsem se proletět."
Královna ho zamkla do kamene. Proměnila jeho kůži v slupku onyxu, včetně peří, a nechala ho jako sochu v klečící poloze. Byl umístěn do Zahrady rozjímání - k ostatním, kteří si odpykávaki trest.

-

,,Chtěl jsem se proletět."
A teď tuhnul v kameni. Čas se špatně určoval, ale všechno ho bolelo. Jak rád by se pohnul. Už nechtěl létat.