DMD č. 02. pro 2. 4. 2025. Téma: Jeden z nejlepších tanečníků disco

Chci psát. Nechci psát. Chci psát, ale nemám co. Mám co, ale nemám jak.
Chci psát pro radost, ale všechna se ztratila. Nepoznávám ji. Sebe nepoznávám.
Chci psát tak, abych v tom byla já… ale kdo jsem já? Netuším.
Je to jako když vylezete na parket, myslíte si, že umíte tančit, ale pak začne hrát hudba, která je vám cizí. Z uvolněného kroucení boky zbyde jen vyděšené přešlapování. Všechno je vám cizí. Hudba, tváře, pohled do zrcadla. Všechno… snad kromě vlastní temnoty.
Ale stejně to zkusím. Protože kdesi hluboko je přece jen schovaná touha tvořit.
Touha to nevzdat.
Dneska ne.

"Tak, co tam máme teď?" Bennar se obrátil na Trinse.
Ten přejel prstem po tabulce a zastavil se na řádku číslo 1138.
"420."
"Dóbře, jednou 420."
Následovalo prskání, škubání, zmítání a hustý dým.
"Hm. Další."
"580."
Prskání, škubání a zmítání bylo úplně jiné.
"Já ti nevim. Další?"
"738."
Výbuch.
"Hups. 811."
Prskání, škubání a zmítání.
"Pořád se mi to nelíbí. Nelíbí a nelíbí."
"Hele, máme ještě spoustu možností. Plecháči jsou hloupí a pochodují hezky jeden za druhym," Berek zálibně přeleštil svoji RPG, "na to správný množství určitě přijdem."
Vskutku přišli. 1027 V. Plecháč tancoval líp než Travolta v nejlepší formě.

The promenade was packed – Quark’s was hosting a party. Garak didn’t plan to attend, but taking an evening stroll was not a crime. Yet.
He stopped in his tracks. „What do I spy with my little blue eye?“
„Good evening, Garak!“ Bashir looked very happy, when he approached. „Care for a dance?“
„Oh, I am sure I can’t, doctor. I am not dressed for the occassion.“
„You’re fine!“ Julian was wearing a sparkly holographic suit, so tight it could have easily been a leotard. „Come. I am the best disco dancer in this quadrant. You don’t want to miss it.“

Ve chvíli kdy Patrick vstoupil do domu měl pocit, jako by se ocitl zpátky v čase.u.

Služebnictvo kroužilo po chodbách a schodištích v kreacích připomínajících složitý tanec. Tu služebná ukročila stranou, aby uhnula jiné s tácem jídla. V pokojích prováděly dvě služebné otočky při výměně ložního prádla.

Patricka při návratu očekával ticho a plíživý strach, v horším případě smutek. Místo vše vypadalo úplně normálně.

Jen do chvíle, kdy na chodbu vtrhl jeho mladší bratr Lucas. Smál se od ucha k uchu, křepčil, poskakoval a nakonec vzal Patricka kolem ramen v podivném radostném tanci.

"Otec je v pořádku!" smál se.

Večer začal jako obvykle. Vyplnit sledku, vyzvednout mikrokameru, dorazit na místo. Sesbírat máničky. Standardní estébácká přepadovka.

"Agenti Honzátko a Kábrt na místě," zapraská vysílačka. A pak - akce!
Klub je dusný zpocenými těly. Hudba duní. Kábrt vyhlíží - kde jsou otrhanci? Parket však plní špičaté límce a naleštěné polobotky. Také hudba je dnes nějaká... jiná. Agent Kábrt kroutí hlavou. Agent Honzátko se však - svatý Gustáve!! - kroutí celý! Podupává do rytmu, luská prsty.
"Ovládejte se, člověče!" zasyčí Kábrt. "Máme špatnou adresu!"
Agent Honzátko nevnímá; okouzlen rotuje po parketu. Právě se stal nejlepším tanečníkem disca v řadách StB.

"Livin' on the music so fine!"

Seděl na baru a okázale přehlížel nalitou whiskey, rytmus hudby i společnost, která vydávala opilecké motání za tanec.
Má, co chtěl. Potřeboval vidět peklo na vlastní oči, než se proti němu postaví se vší obvyklou rozhodností. Pohled příčící se poctivé křesťanské duši.
Na kraji parketu se někdo tulil, jako by bral příliš vážně roli tanečního páru… Nebo příliš vlažně roli svého genderu.
Pobaveně si odfrkl. Říkalo se o něm, že takové střílí, ale nenosil pistoli a měl na to lidi.
Nestřílel, nepil, ani netančil. Měl své zásady. Válka ho naučila, že nejhorší bitvy vyhraje nejčastěji ten, kdo se jich neúčastní.

Hnědé afro, žlutá pleť, výrazný oblek a fialové lenonky. Stačí jeden pohled a máte pocit, že o něm víte všechno. Trhlý, trochu (nebo spíš hodně) šílený mužík. Miluje disco, disco je jeho život. On je ztělesněním disca. Bez něj by ve Springfieldu disco už dávno umřelo.

Za chováním našeho městského podivína je však možná o dost víc, než jen nekonečná láska k jednomu konkrétnímu stylu hudby. Stu je tak oddaný discu, jako kdyby pro něj éra diskoték nikdy neskončila...

Co se člověku musí stát, aby se jeho mysl zasekla v jiné době? Kdo, kde, kdy a jak ublížil milému Stuartovi?

Když jsem byl ve vesmíru už nějakou dobu, došel mi lák z okurek. Musel jsem nutně přistát na nejbližší planetě.

,,Přistání za 200 metrů... 100 metrů...," hlásili palubní budíky.

ŽUCH! Ozvalo se při tvrdém přistání.

Přistál jsem přímo na tanečním parketě Juchvesmíru. Abych se dostal k baru kde, mají nakládané okurky v láku, musel jsem tančit.

Můj problém je, že i ryba na suchu tančí líp.

Po mém kroucení se tam a zpět s nově nabytým lákem jsem odletěl.

Na vesmírné nástěnce, jak jsem později zjistil, jsem se objevil jako Jeden z nejlepších tanečníků disco Juchvesmíru.

To mi zlepšilo náladu.

Takhle to skončit přece nemůže. Nejsem mistr v tančení pro nic za nic. Začal jsem před Sanselodonem tančit Macarenu, rozhazoval jsem rukama a kroutil boky.
Sám jsem se divil, když Sanselodon vydal hrdelní skřek, otočil se a odběhl někam do džungle. No, když už jsme u toho, zatančím si ještě chvíli Chicken dance.
Dnešek byl fakt zvláštní. Zakončuji ho hlášením do záznamníku: "Pořád den třetí, setkání se Sanselodonem jsem kupodivu přežil, zítra budu odpočívat."
Vydal jsem se směrem k místu, kde byla moje základna. Teda aspoň to jsem si myslel, když jsem šel. V tomhle prostoru se orientuje vážně špatně.

Marek bloumal Bradavickým hradem, ztracen v myšlenkách. Třeba by si mohl s Uršulou zatancovat, aby ji rozveselil (nějaký tanec, kde se partneři nedrží). Potřeboval ale najít učitele.
Zastavil se u tapisérie s Barnabášem Blouznivým. Dveře naproti ho lákaly. Opatrně vstoupil. Uvnitř stálo samotné zrcadlo.
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi o nejlepších tanečnících, co jsou tady v Bradavicích.“
Zjevilo noc. Palouk zalitý úplňkem. A tam… vypadalo to jako víla na koni. Měla krásné blonďaté vlasy. Ale ta ladnost a rytmus, otočky a všemožné figury! Kopyta klapala, ruce a vlasy se vlnily. Na diskotéce by byla hvězdou.
„Kdo?“
Zrcadlo přiblížilo obraz.
„Profesor… Firenze?“