DMD č. 02. pro 2. 4. 2025. Téma: Jeden z nejlepších tanečníků disco

Januš a Anina vyděšeně zírají.
Tři muži, ještě před chvílí sebejistí v sedlech, se teď zmítají po stezce v prapodivných trhaných záškubech. S jejich nekoordinovanými pohyby, kdy jim ruce samovolně vylétají tu nad hlavu, tu před tělo, nohy udělají krok dopředu a vzápětí dva dozadu, vypadají jak trojice špatně vycvičených medvědů. V měsíčním světle kolem nich navíc krouží jiskřivá stříbrná světélka.
„Tanec svatého Víta,“ vydechne Januš.
Anina se i s dítětem schoulí do jeho náruče.
Meda ještě naposled upře zrak na tři zběhy. Pak stáhne ruku.
Jiskry zmizí.

Ráno najdou stezku rozrytou jak od divé zvěře.
Po mužích ani stopy.

V Růži a slavíkovi bylo rušno. Hlas houslí a píšťal se linul až na ulici.
Frances se protáhla mezi křepčícími páry. Pohledem pátrala po Isabel.
Tentokrát se zdálo, že náborové schopnosti jejích děvčat nebyly úspěšné. Ani jeden z dobrovolníků nebyl pořádný námořník.
„Kapitáne, pojďte si taky skočit!“
Buclatá holka se do Frances rozverně zavěsila.
„Jeanie, víte, že netancuju.“
„To je ale škoda. Koukněte támhle na toho chlapíka. A to má jednu nohu dřevěnou!“
Kývla na pána, který se vinul k jinému děvčeti víc než důvěrně.
Frances shovívavě zavrtěla hlavou.
„No tak se se mnou aspoň napijte.“
Proti tomu nic nenamítala.

Být nemocný je nuda. Být nemocný a postřelený a v péči posádkového doktora JE VELKÁ NUDA. Tak to alespoň vždy tvrdil Crevan, když musel trávit na ošetřovně víc času, než by se mu líbilo. Ideální čas byl nulový.
"Crevane?" Hlas velmistra Guillioma, nejlepšího přítele zmíněného seržanta zněl podezdřívavě.
"Ano?" Seržant byl nevinnost sama.
"Nevíš něco o tom incidentu s podlahou?"
"Já?"
"Ano,ty! Několik bratří se záhadně přímo před tvým pokojem doslova rozpláclo na velmi kluzné podlaze..."
"A co já s tím?"
"Vidíš na to misto."
"Vidím."
"A?"
"Já zásadně netančím. Nejlepší tanečník je Miller.Tomu to disco fakt šlo."

Sníh se hustě sype z černého nebe na úzkou venkovskou silnici. Pokrývá rezavou dopravní značku, žalostně zkřivenou, jako by do ní někdo před časem narazil.
U krajnice stojí patník. Žádný plastový ukazatel s odrazkou. Starodávný hranol přitesaný z bílého kamene, jaké se už moc nevidí.
Náhle patník příšerně zaskřípe. S ohlušujícím třesknutím se rozpoltí shora až dolů.
Vyšlehnou oslnivé blesky, zaburácí vichřice. Sněhové vločky zešílí, zběsilý vír změní ledové krůpěje v roztočené dýky. Plechový kotouč zničené značky s řinkotem poskakuje po silnici a zmizí v závěji. Smrky se svíjejí v rytmu posledního tance. Praskot umírajících stromů přebíjí i vytí uragánu.

Když mě můj muž kdysi balil,
do hlavy mi klíny valil.
Prý tanečník je fakt skvělý,
pak na disko šlapal zelí.
V telefonech hlásí se mi jako CML,
tehdy mě fakt ohromilo, že je všeuměl.
Co si dneska nepřitluču zákonitě nevisí,
zápal kostí od blbosti nezdá se být v remisi.
Vzala jsem si hypochondra do střídavé péče,
(maminka mu totiž dodnes pere, žehlí, peče).
Tak na dálku střídáme si to přerostlé děcko,
které kdysi tvrdilo mi, že zvládne fakt všecko.
Zplodil syna, sází stromy, jen ten dům je na mně,
zatnu zuby a s láskou ho opět pouštím k mámě.

Tanči! Nepřestávej! Kdo se zastaví, zemře!
Ruce pokryté vředy, tváře jako díry do země. Oči, černá propast.
Kolotající dav vězňů v krásném domě, zabedněném prkny a hřeby. Chudina víří po drahých kobercích. Nezbývá než se radovat. Jsou spolu. Jsou sami.
Bílý kříž na bráně svítí jako první večerní hvězda. Nikdo nepřijde. Žádní pasáčci, žádní králové. Žádné Dítě.
Matyáš svírá zpocenou ruku své budoucí ženy, ubohého stínu. Oba tančí. Jejich život se propadá zpátky do nicoty, odkud vzešel. Nebude žádné zítra.
Pět slov, vyrytých nožem do lipového dřeva okenního rámu.
Deus in seculae caeli omnipotens.
Ale nejlepším tanečníkem je opět smrt.

Sinalá chapadla snu se stahují.

Čas couvá.

Když disco, tak světla. Narůžovělé slunce se tříští v ránem rozpěněných peřejích vysokohorských bystřin. Polední denice se bělostně tisíceří na jezerní hladině. Střechy švýcarských sanatorií s večerem polykají poslední rudooranžové paprsky.

Když disco, tak hudba. Veselé kapely ze dvorů rozesílají nemocným radostné melodie. Staccato mokvavého kašle rozeznívá ozvěnou stěny alpských údolí.

Když disco, tak pohyby. Dynamika paží sevřených předsmrtnou křečí. Flexibilita těla podpořená odstraněním části žeber. Ku gymnastickým prvkům zajisté přispívá pneumotorax.

Na bílém hedvábném parketu, za dunivého chřapotu hudby, jež se rodí v přeplněných sklípcích – hleď!

Kapičky
krve
z plic
zasažených
tuberkulózou.

Azirafal miloval tradice. Odpolední čaj s lahodným kouskem sladkého pečiva, gramofon přehrávající nejvýznamnější hudební skladatele, sklenka archivního vína - to byly jeho léty prověřené radosti.
A klasický tanec, samozřejně. Všechno to moderní natřásání nesahá takové opomíjené gavotě ani po kotníky.

Naproti tomu slavné rozmáhající se disco bylo Azirafalovi vzdálené asi jako kuřeti kvantová fyzika. Šmahem ho odsoudil.

Dokud ho pracovní povinnosti nezavedly do klubu, ve kterém se uprostřed parketu svíjel jistý důvěrně známý démon. Azirafal oněměl.

Crowley tančící disco byla ta nejsvůdnější věc, kterou kdy viděl. Dokud ovšem nepozvedl zrak od jeho svůdně se kroutících boků k tomu neuvěřitelně směšnému kníru.

Chlápek pozve dívku na diskotéku, ale ona bohužel nedorazí, takže tam teď sedí a nudí se.

Zrovna pozoruje dva zvukaře, jak upravují aparaturu, když jeden najednou z ničeho nic vyskočí a předvede nádherné, prudké taneční figury a pak odejde dozadu.

Chlápek je úplně unesen a hned běží za druhým zvukařem: „Váš kolega je jeden z nejlepších tanečníků disco, jaké jsem viděl, jsem ochoten mu zaplatit tisícovku, když mi to předvede ještě jednou a nechá se natočit na mobil.”

Druhý zvukař také zamíří dozadu a volá na prvního: „Hej, Pepo, myslíš, že za tisícovku bys znova šlápnul na ten obnaženej drát?”

“Mám pro tebe překvapení,” nadskakoval Antonín nadšením.
“Hm?” broukla Alex od příprav.
“Co ti říká disco?”
“Sušenky? Na noc?”
“Ne! Rytmický pohyb! „Four on the floor“ rytmus! Šestnáctinový či osminový hi-hat činel prokládaný synkopickými linkami elektrické kytary! Bee Gees! Boney M! Travolta!”
“Nemáš horečku?” zpozorněla Alex.
“Jedině sobotní noci! Stayin’ alive!”
“Ty chceš na diskotéku? Zbláznil ses?”
“Nebudeme frivolně trsat. V rámci našeho letního poznávacího zájezdu navštívíme Zorgvlied!”
“To je co?”
“Hřbitov v Amsterdamu, Sašenko. Je tam pohřbený Bobby Farrell. To je překvapení, viď?”
“Takové si strč někam!”
Antonín pozvedl oči: “Vidíš, Jene Ámosi. Že já nezačal tím pohřbeným fyzikem!”