DMD č. 13. pro 13. 4. 2025. Téma: Tok

"Lidská krev protéká tělem rychlostí tři až čtyři míle za hodinu," oznámila Wednesday.

"Fuj!" Enid se otřásla. Jako mokrý pes, pomyslela si Wednesday. "Proč mi to říkáš?"

"Pracuji na svém nejnovějším textu," sdělila Wednesday. "Jde o mé zatím nejlepší prozaické dílo."

"Nech mě hádat," Enid si povzdechla. Jak dramatické, pomyslela si Wednesday. "Hromada lidí v něm umře."

"Možná. Je to nicméně jejich vina. Lidské tělo je tak uboze křehké. Věděla jsi, že když někoho kousne upír, za 6.4 minuty vyteče z těla oběti tolik krve, že zemře?"

Enid zavyla na měsíc. "Že já jsem radši nešla spát do lesa."

„Pánové,“ oslovil admirál Zener své spoluspiklence na uzavřeném setkání, „nadešel čas zahájit operaci Veletok.“ Obrátil se k admirálovi po své pravici. „Je fáze Tok Jedna připravena?“

Oslovený admirál přikývl. „Ano, tým alfa je připraven k akci.“

Zener spokojeně zamručel. „Jak je na tom Tok Dva?“

„Tok Dva potřebuje ještě týden na doladění detailů, ale do té doby budeme připraveni,“ oznámil druhý admirál. „Ale dělá mi starost Tok Tři – Zenere, vážně si myslíte, že je dobrý nápad zahajovat celou operaci, když je náš cíl na… tamté lodi?“

Admirál Zener se zlověstně pousmál. „Od toho je tady Tok Čtyři, aby to vyřídil...“

Moje myšlenky se řítí jako voda. Co když nejsem dost dobrá? Co když bych své místo měla přenechat někomu lepšímu? Co když si Maxon uvědomí, že se spletl?

Sedím u snídaně. Předstírám, že všechno je v pořádku. Nasazený úsměv, hlava zvednutá. Slyším, jak někdo vedle mluví, ale všechno se topí v šumu strachu.

Pochyby, starosti, rozhodnutí. Každý den i noc.

A on potom zvedne oči. Zadívá se na mě a já to vím. Nedívá se na mě jako na královnu, ale jako na ženu, kterou miluje a zvolil by si ji znovu.

V tu chvíli se celý tok myšlenek zastaví.

"Alexi," otočila se Ellie na druhého vyšetřovatele. "Zadej všechna data o Fiatku pana podezřelého, do systému Biootce. Slečna Lili bude mít jistě radost, že její program odhalí další místo. Nebo třeba i více míst. Odjezdu, předání?" Ellie se odmlčela.

Mladík zbledl ještě více. Bylo by určitě zajímavé sledovat tok jeho myšlenek. Na to však zatím žádný program neměli.

"Mladíka nám odveď do vazby a já se převléknu a zajdu si na pizzu. Pár zlatých cetek si vezmu sebou. Mám Paolovi říci, že je ztratil? Nebo že se nechal chytit? Nebo že se rozhodl je nepředat? To si asi ještě rozmyslím."

Nebe bez mráčků, země přímo sálala horkem. U řeky ale zavládl znatelně svěžejší vzduch a křoví a topoly poskytovaly alespoň nějaký stín.
Opatrně vstoupil do vody, tam, kde byl v zátočině jen mírný proud. Napoprvé chladila až moc, ale potom – taková úleva od toho žáru. Na chvíli se i věčný, nepřetržitý tok jeho myšlenek zklidnil, zůstala jen sluneční záře, zelenavé stíny a blýskání vodní hladiny.
Po chvíli odpočinku na trávě zamířil znovu do vody. Jenže se najednou zatáhlo a studená řeka už tak nelákala. A hlavně teď byla něčím zanesená...
Nic naplat, pomyslel si Hérakleitos, nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Potok bublá, poskakuje korytem, voda šumí. Je spíš slyšet než vidět, tma už dávno padla. Je možno vycítit přítomnost někoho jiného.
Chtěl být sám, modlit se, připravovat se. Možná na boj, možná na smrt. Místo toho na něj útočí někdo neznámý. Brání se, co mu také zbývá. Bojuje o život.
Konečně, snad poprvé ve svém životě, se ke svým problémům staví čelem. Neuhýbá, neuskakuje.
Také za to zaplatí. Být přímý není snadné. Ale má to smysl.
Nový den vzchází a on má nové jméno. Nový začátek. Slunce jej pohladí po tváři, požehnaného syna, který zápasil a zvítězil. I nad sebou.

Alex se rozhlédla. Ludwig Boltzmann. Jiný hrob její muž myslet nemohl. Ale kde je Antonínovi konec? Hlavou jí letěly různé představy. Snažila se vcítit do svého muže, ale tok jejích myšlenek přerušila starší žena, jdoucí okolo. Trhla sebou. Jestli tady byl, nechal jí tu vzkaz. Ale kde?
Pečlivě prohlédla růžové keře. Nic. Pak bustu na pomníku. Nic. Opatrně se rozhlédla a prosmýkla se mezi tújemi za náhrobek. Zahlédla igelitový sáček s papírem uvnitř. Že by?
Rozbalila vzkaz a četla: Koule. Wolferl. Náhrobek rodiny Ch. A. D. Sůl. Trefíš? Čekám do soboty.
Obrátila oči v sloup a v duchu zaječela: Antoníne!!!

Twilečka před ním couvla, záda přitisknutá ke zdi, a sevřela dítě pevněji v náručí.
“Nic se neděje,” zašeptal Omen. Doufal jenom, že rozumí Basicu. “Jen si vezmu malinký vzorek,” ukázal na odběrový přístroj: “a můžete zase jít.”
Nevěděl, jestli zabralo vysvětlení, nebo ti dva vojáci, ale přikývla.
Když bylo po všem, popadla poukaz na jídlo, a utekla.

Večer procházel vzorky, které ten den nasbíral.
Geny typické pro Concord Dawn, se najednou objevovaly na opačné straně Galaxie. Všude, kam vkročili děti Janga Fetta.
Neměl tušení, na co je Republika - Impérium - potřebuje. Snažil se věřit, že je to jenom studie genového toku.

Vodtáh mě do svýho tábořiště, už jsem neměl sílu se bránit.
Myšlenky se mi v hlavě rojily jak komáři. Je vod FBI, zatkne mě, je vod vojáků, zastřelí mě, je vod dýlerů, vrátí mě zpátky, je démon pouště, prokleje mě… ten tok nešlo zastavit.
Ve světle vohně jsem zjistil, že je mladší, než jsem myslel.
Ze stanu vyšla holka. Fakt kočka. Promluvila na něj divnou vrzavou řečí, znělo to, jako kdyby sarančata stepovala na horkym plechu.
„Co jste kurva zač,“ zasípěl jsem, „James Bond?“
„Nebudeš mi věřit, jsem mladší profesor na univerzitě v Sa… Na univerzitě. Můžeš mi říkat Frank."

Ten nápad se mu objevil v hlavě hned, když uslyšel o kontrole pracovnice Oddělení péče o magickou mládež.

Okamžitě začal chystat překvapení, přespání v altánku. Potřebuje nové girlandy, ty loňské padly za oběť Lucyho představivosti, když je přeměnil v ptáčky a nechal je uletět. Nachystat deky a polštáře. Těch o něco víc, jak zná své děti, večer začnou polštářovou bitvou.
No, jo, ale co David? Vzpomínka na malého yettiho přerušila tok myšlenek, pro něho je spaní venku za letní noci utrpení. Pak ho něco napadlo. Z lednice vytáhl zmražený ledový obklad. Kolik jich bude potřebovat na deku pro malého chlupáče?