Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Vodní toky milujeme. Vodní plochy taky.
Ve vodě se totiž líhne hmyz. Okolo vodstva pak poletuje spousta jídla. Proletíte rojem hmyzu a ani se nemusíte moc snažit. Lidem se to stává taky a někteří kvůli tomu běhají a jezdí na kole okolo řeky s kuckáním nebo šátkem přes nos a ústa.
Jiní zase sedí na zadnicích a loví na hmyz ryby.
My netopýři naopak lovíme na lidi. Ti se totiž můžou snadno dostat na dno potravního řetězce.
Když vám tedy za setmění poletuje okolo hlavy drobný netopýr, pak vězte, že si pochutnává na hmyzu, který si chtěl pochutnat na vás.
Když jsem v mládí cestoval po Zeměploše, dostal jsem se do jižní Borogravie, kde se nalézala hejna ptáků rodu Tetrao, konkrétně druhu tetřev hlučec*. Jeho způsob nalézání potravy pomocí lepkavých slin jsem využil ve svém vynálezu papírku-na-poznámky-co-lze-přilepit-a-zase-odlepit.
Nejzajímavější jsou ovšem jeho námluvy. Samci při toku pomocí rezonančních vaků dokáží vydávat zvuk silnější než lodní siréna, a natočením zobáku jsou schopni zvukové vlny nasměrovat na konkrétní samičku sedící na nízkých větvích, a rázovou vlnou ji omráčit. Na možnost využití této schopnosti jsem tehdy nepřišel, ale s nedoslýchavostí jsem se potýkal ještě měsíc poté.
* To není překlep
Leonardo neměl moc fantazie při nazývání svých vynálezů. Jméno se spojovníky počítám dle metodiky každé slovo zvlášť.
Žoldáci a povstalci se vyhrnuli ven ze stanů a Ermu z každé strany popadl jeden pár paží.
„Co...“
„Proč...“
„Zbláznil ses?“
„Ticho!“ zařval Talen a střelil do velitele podruhé. „Chce se k němu někdo přidat?“ Nakopl Padmé. „Dobijte ji a odvezte k vraku.“
Erma popadla dech. Mysli. Fofrem. Soustřeď se. „Nikdo se jí nedotknete,“ pronesla.
Nepovedlo se.
„Má pravdu,“ řekl jeden Twi’lek. „Vraždu vyslankyní Republiky jsme si nedomluvili. Posadíme je obě na loď a pak vám s vaší revolucí pomůžem, ale cena jde nahoru.“
„Souhlasím...“
„My ne...“
„Fajn!“ vyštěkl Talen. „Erma Yeovil tady zůstane. Pilotku si klidně vemte a vypadněte.“
Rozhodli se fyzici
vybrat jednu rovnici
aby lahodila oku
popisem ňákého toku.
Rovnice ta je tak jasná,
elegantní, čistá, krásná,
zahraje nám na city
rovnice kontinuity.
Napříč fyzikou se šíří,
do různých oborů míří,
mechanika, optika,
magnetismus, elektřina,
všude je s rovnicí psina,
všude něco protíká.
Zalej hrdlo Prazdrojem,
zamysli se nad zdrojem,
zda jej vpravo nutno dát
nebo bez něj bojovat.
V mechanice tekutin
málokdy ho vidíme,
bezzdrojové rovnice
častěji tam řešíme.
Ze sudu, když čepujem
pivo tokem vé ró ES,
všimneme si včera dnes
že se nehromadí pivo,
kde by nám nebylo milo.
Středoškolské řešení
každý pijan ocení.
Rovnice kontinuity zjednodušeně říká, že když máte v určitém objemu nějakou veličinu, která z tohoto objemu může unikat, pak tok přes stěny toho objemu musí být roven úbytku veličiny uvnitř. (Toto platí za předpokladu, že uvnitř není zdroj, který by neustále dodával novou veličinu.) Zapsaný poznatek se dá poměrně jednoduše (na vysokoškolské poměry) popsat matematicky, a zajímavé je, že sledovanou veličinou mohou být zdánlivě nesouvisející veličiny z různých oblastí fyziky: hmotnost tekutiny, hybnost tekutiny, elektrický náboj, energie či hybnost elektromagnetického pole a tepelná či světelná energie.
Ze střední školy každý zná rovnici kontinuity, která zjednodušeně říká, že když nějaká tekutina do potrubí vteče, musí z něj i vytéct, nehromadí se v něm (v básni citované vé ró ES, součin rychlosti proudění, hustoty tekutiny a průřezu potrubí je konstantní).
Více napoví pěkný aplet na hraní - karta Flow, doporučuji použít Flux Meter. (Pokud se bude komplikovaněji načítat, může za to převod původní Flash Player verze na něco dnes podporovaného, čemuž moc nerozumím, ale musím akceptovat.)
„Copak nevidíš? Bože, ve vašich prázdných hlavách je taková nuda! Kdyby ses podíval na manžetové…“ Sherlock rázoval po pokoji a chrlil ze sebe nepřetržitý proud slov.
Tiše jsem si povzdechl.
Sherlock Holmes, přírodní úkaz. Perpetuum mobile. Nepřetržitý tok řeči, akce, pohybu, myšlenek.
Často mě naprosto vyšťavilo ho jen sledovat. A jindy… jindy se mi z toho pohledu bolestivě svíral hrudník.
Co se snažíš přeřvat, Sherlocku? Čemu utéct?
Výjimečně, když už to nešlo snést, jsem mu zlehka položil dlaň na ruku.
Zastavil se.
Zmlknul.
„Ššššš, Sherlocku,“ zamumlal jsem a bojoval s palčivou touhou ho obejmout. „Všechno je dobrý…“
Nebo bude.
Jednou.
Nad ránem konečně déšť ustal a obloha se vyčasila. Frances vyšla na palubu brzo.
„Nějaká změna, Barkley?“ zeptala se třetího důstojníka.
Když večer bouře utichla, nebylo po lucernách na zádi a stěžních Chiméry a jejích družek ani památky.
„Ne, madam,“ zavrtěl pan Barkley hlavou.
Krátce přikývla. Zamyšleným pohledem zkoumala horizont tonoucí ve světle vycházejícího slunce. Zčeřená hladina oceánu se leskla bledým zlatem.
Vichřice a mořské proudy ty nebohé staré kocábky zanesly kdovíkam. Skřivánek zůstal dokonale opuštěný.
Pana Miltona poslala na stěžeň. Z výšky bude mít lepší rozhled.
Teprve na konci odpolední hlídky se ozvalo volání mladého pana Daviese.
Našli Chiméru.
Jedinými toky uprostřed oceánu jsou mořské proudy a větrné proudění.
Pan Barkley je na Skřivánkovi novým třetím důstojníkem. S F. už se kdysi plavil na osmnáctidělové šalupě Betsy.
Pan Milton a pan Davies jsou podporučíci.
