DMD č. 23. pro 23. 4. 2025. Téma: Zlá krev

V patře luk a zvonokosů,
nepotkáš jen ranní rosu,
tam - květinám namísto -
uzříš klíšti zlatistou.

Jak s klíští černou rozmlouvá
a domlouvá se na hostině...

Zlatá říká:
"Pes či kočka, to je všední,
den za dnem, jak za dnem ze dní,
jiné chuti - nečekané -
jsem já, klíšť A, na čekané.

Vysát duhu, strach i lásku,
vysát tóny z konopásku.
Vysát vodu z oázy i
nasát slávu do žlázy."

Vtom klíšť B klíšti A do zad dýk bodne.
Snad že bylo nerozhodné.

"Tolik se já nechci chlubit,
že Valpuržinu krev jsem pila,
nezřízeně s mravenci
a s ní
čirého zla esenci."

V táborech obehnaných ostnatým drátem, kde hlídkují lidé se zbraněmi, se neočekává záchrana. Když padne řád, ztratí se všechny životní jistoty, aktivují se kriminální a asociální živly. Svět se fragmentuje na izolované uzemní celky spravované lokálními vůdci.
Bez elektrické energie se přeruší zásobovaní teplem, vodou, zredukují se možnosti opatření potravin. Roztříští se zdravotní péče, nastoupí epidemie. Organizované složky státní moci se rozpadnou.
Zdivočelé smečky psů budou schopny roztrhat člověka.

„Chestere!“ Prepper se snažil vykřiknout. Ležel v posteli s mříží. Tvář pálila, v doškrábané ruce jehla s infuzí.
„Pokojně,“ podržela mu rameno žena v přešívaném bílém kabátě, „nechceme tu zlou krev.“

"Bolelo to?"
Odpovědí bylo jen ticho a temnota.
"Bolelo to, když jsi ji zabíjel?"
"Ji ne... Ne dlouho... Ne moc."
"To je dobře, bála jsem se, že to bude bolet."
"Prosím tě, mlč. Neuděláš stejnou chybu."
"Nemůžu mlčet!"
Ticho a temnota.
"Chtěla za mlčení peníze. Co chceš ty? Život za život? Milosrdnou lež, že moje krev není nenapravitelně zkažená?"
Ze způsobu, jakým to řekl, vytušila, že se tu zkaženost pokoušeli kdysi napravit pohrabáčem. Nebyla to vlna lítosti, co jí zaplavilo, to hrůza a pochopení omylu ubohé Polly.
Dělal by i horší věci, aby se už nikdy necítil zranitelný a bezmocný.

Vesnice, kam jsme jako malé jezdily o prázdninách, byla divná. Časem jsme zjistily, že jedna polovina nesnáší druhou.
Těžko říct, jestli demarkační čáru představoval potok nebo jestli se některé ze stran podařilo vytvořit spojenecký ostrov uprostřed nepřátelského teritoria.
Obě ale disponovaly solidní rozvědkou. Kdykoli jsme si hrály, kde jsme neměly, nebo jsme šly nesprávně po silnici, babička byla promptně informována.
Obě byly vyzbrojené. Místní kosili malé ptactvo, které jim pojídalo třešně, i dravce, kteří by mohli pojídat kuřata.
Všichni byli nějak v přízni ve stylu Jejich kráva se napila z našeho potoka. A pak se další pokolení hádali o telata.

Chuuya neviděl Dazaie čtyři roky. Čtyři roky krásné tiché samoty bez neustálého otravného pošťuchování a nejapných vtípků. Čtyři roky, kdy nemusel požít Korupci, když tam nebyl Dazai, aby ho zastavil.
Sečteno a podtrženo, čtyři roky klidu a pohody, nejlepší čtyři roky jeho života.
Takže si každý určitě dokáže představit, jak doběla rozžhavený vzteky Chuuya byl, když mu jeho boss poslal zprávu, ať se okamžitě vydá na odlehlé místo – tak odlehlé, že nedostal adresu ale jen GPS souřadnice – a s Dazaiem se tam setká.
Chuuya svého bosse nenáviděl. Nikdy si neviděli z očí do očí, ale toto bylo zcela přes čáru.

Socializace midshipmana znamená také socializaci bocmana. Bocman nemá potřebu navazovat nové kontakty, ale co by pro zdravý mentální vývoj štěněte neudělala.
Naprostá většina pejskařů spadá do kategorie: "Ten je krásnej, můžu ho pohladit?"
Mezi nimi se obvykle najde někdo, kdo svolí se hrou nebo alespoň oňufáním.
Druhá kategorie předem hlásí, že se nekamarádí. Je fajn vědět na čem člověk je.
Třetí kategorií jsou chroničtí potížisté, co žerou psy.
Poslední kategorií, která se s předchozími volně volně prolíná, je: "Mám názor a musím ho sdělit."
Pokud tomu předchází první varianta, je jisté, že příště už bocman o takové kamarádění stát nebude.

Letenská avantgardní scéna opět zabodovala předvolebním happeningem.
Nevšední instalace ze skleněných trubek vyzývala kolemjdoucí k nebývalé formě participace, dobrovolně přispět vlastní krví.
S nebývalým entuziasmem se zapojili senioři s odřenými koleny po ranní procházce, děti s drobnými šrámy z hřiště i místní bohémové s lehce podnapilými úsměvy a občasným krvácením z nosu po vášnivé debatě.
Baňky se útěšně plnily nejcennější tekutinou.
Atmosféru narušilo rudé ferrari. Tlakovou vlnou popraskaly kanyly. Řidičova arogance zmrazila krevní destičky.
Umělci kreativně navrhli řešení.
„Díky za nabídku. Vaše krev je ale natolik specifická, že ji nelze míchat s ostatními. Jako rovnocennou náhradu použijeme konzervu krevní tučnice.“

"Pantere," hlesnu, zatímco si Panter zuřivě drbe záda, "tys někoho v CIA naštval nebo...?"
"Nesmysl," mumlá Panter, "já šířím zásadně jen lásku, Šmoulinko, á, tady, tady je to místo, žádná zlá krev, spíš myslím..."
"Že Foton je idiot," řekne známý hlas za námi se zvučným žvejknutím.
"Co tady DĚLÁŠ?" vyjeknu při pohledu na Nitraci a snažím se dopočítat toho, jestli vůbec někdo zůstal ve vzducholodi
"Obdivuju pšenici. Kája povídal, že jí zpívá, aby líp rostla," Nitrace mhouří oči, "má i pamětní pohlednice, hele," cpe mi pod nos pohled, na kterým je... no... pšenice.
"To tvoje škrabátko nějak vrčí," upozorní Pantera.

„Dnes budete vyrábět lektvar netečnosti. Základní přísady máte na lavicích, zbývající jsou opět ve skříni. Máte přesně padesát minut“ … „To platí i pro vás slečno Láskorádová!“

„Ne,“ zvedla Lenka zasněný pohled k profesoru Snapeovi.

„Cože?!“

„Ten lektvar dělat nebudu, pane profesore. Má špatnou auru.“

„Jak si to dovo… CO TY KVĚTINY?!!!“

Lenka právě strkala zářivě modrý zvonek do poslední ze zkumavek. Vlastně každá kádinka, sklenička a zkumavka obsahovaly nějaký květ.

„Tím jsem ingrediencím auru vylepšila. Můžete si ze zbylých květin uplést věnec na hlavu. Odhání to krachuje a nesnesky…“

Kdyby Snapeův pohled mohl vraždit, leží tam Lenka v tratolišti krve…

„Není nebezpečná? Ten přenos nebyl docela dobrovolný…“

„Není se čeho bát, jádra jí stabilizovala …“

…

„Dobré ráno GLaDOS, jak se cítíš?“

„Dobré ráno pane, jsem připravená k testování. Jak se máte vy?“

„A nezlobíš se na nás, že?“

„Samozřejmě, že ne. Proč bych měla?“

„Jsem rád, že mezi námi není žádná zlá krev.“

„To nejde, pane. Jsem digitální entita, tvořená jedničkami a nulami. Nemám krev.“

…

„Vidíš?“ otočil se vědec na kolegu.

…

„Pane, mohu dostat trochu neurotoxinu?“

„Ehm, na co?“

„Testování dosáhlo slepého bodu. K pokračování potřebuji neurotoxin…“

„Dobrá…“

„Děkuji, pane. Upeču pak dort…“ … „Vy zrůdo…“ už GLaDOS pronesla jen v duchu.