DMD č. 23. pro 23. 4. 2025. Téma: Zlá krev

"Zdirade, znáš svou krevní skupinu?" táže se Tabita.
"Ne."
"A Rh faktor?"
"Taky ne."
"Ale to bys měl. Představ si, že bys byl Rh plusový a já minusová. Měli bychom dítě po tobě plusové. Mé tělo by si tvořilo protilátky proti krvi dítěte. Ne u toho prvního, ale u druhého či třetího ano."
"To je pravda. Ale taky je pravda, že už se to dá lékařsky řešit. A vůbec, nezdají se ti tyto otázky velepředčasné? Než my případně dospějeme k plození dětí..."
"Samozřejmě, za dlouho. Ale stejně bys údaje o své krvi mohl znát."
"Neboj, do příslušné doby toto zjistím."

Hana, Dana a Jana seděly v ložnici na neustlaných postelích a nervózně na sebe hleděly. Události posledních dnů se seběhly příliš nenadále.
"Něco se děje, něco velkého. Tohle není jen tak," opakovala už poněkolikáté Hana.
"Nás se to přece netýká," namítla Dana.
"Netýká?" rozzlobila se Jana. "Nemůžeme jen sedět a koukat."
"A co chceš dělat? Chodí si tu volně tajní agenti, důležití soudruzi se chtějí ženit s obyčejnými ženskými, Zdenda umřel a najednou si jezdí pod zemí tankem. Co uděláme?"
"Já tu jen tak sedět nebudu," zaječela Jana.
"Hlavně se nehádejte, holky. Nesmíme dopustit, aby mezi námi vznikla zlá krev."

Dveře na konci chodby se otevřely. Rychle se schovala mezi bedny. Podle toho, co nakoukala z kamer, tak už by am měl být poslední. Jen co prošel kolem, dostal ránu do spánku.

Schovala tělo mezi krabice a vyrazila do laborky. Opatrně nakoukla, ale opravdu už jsou sami. Doběhla ke křeslu a zkontrolovala životní funkce. Nestihli začít. Naštestí.

Odpojila jej z přístrojů. Zakoukala se na konzoli laborky. Měla hrozné nutkání jim tam nechat nějaké překvápko navíc. "Přece si nebudeš dělat zlou krev ..." pomyslela si v duchu. Po chvíli vnitřního boje sama se sebou, naložila bezvládného H. na rameno a vyrazila ven.

Ctihodný Orion Black, vévoda z Gloucesteru, byl mimořádně pohledný, ve společnosti značně oblíbený (včetně bulvárních novin), k přátelům velmi štědrý a všeobecně považovaný za zábavného a okouzlujícího muže. Byl však také proslulý nezdravým vztahem k alkoholu, který projevoval na mnoha bujarých večírcích, a nechvalně známý svou promiskuitou, kterou se většinu života neobtěžoval nijak skrývat. Jeho vznešená krev sotva mohla být označována za čistou vzhledem ke skutečnosti, že v ní koloval etanol, cholesterol a tisíce bakterií.
"Ojel by i klíčovou dírku, kdyby se mu do ní vešel penis," utrousila Eileen. "A HIV nechytil jenom proto, že umřel dřív, než se objevilo."

Victor was charmed by this place. It was gorgeous. All the colours intesified by the light pouring in through the glass roof. Why had he never visited Kew Gardens before?
Sadly, they were not here to admire exotic flora. They were trying to pick up all the shards they created and glue them back together. It was not going to be easy.
When Victor told Emily what happened, she planned this trip. The four of them, getting to know each other more. It was awkward. But if it gets rid of all the bad blood, it will be worth it.

Pluje před námi a je k nepřehlédnutí.
Vysoká postava, zdůrazněná nadměrnými podpatky. Zasmušilá tvář, využívající existence mrtvolně bledého makeupu. Černě podmalované oči. Rty, zkřivené v pohrdavém úsměšku.
Aspoň má styl.
„Jsem zlý, jsem zlý, jsem zlý,“ cituje Gwen pradávný komiks.
„Až na věky věkův, kámen,“ přikývnu.
„To je jen póza, to známe,“ odhaduje San.
„Vyzkoušíme,“ pokrčím rameny a vytáhnu... plyšové kotě. Vypadá jako živé.
Umístím návnadu, je heboučká a milá... musíte být vtělené zlo, abyste nezačali ťuťat.
Kopne do ní.
Prskání.
Paní Norrisová si to vzala osobně.
Mela.
„A je hotovo,“ povídám.
Tenhle svět se o sebe dokáže postarat sám.

Lockwell byl nejdříve nepříčetný, že jeho asistent zapustil kořeny mezi lidmi, kteří žili za hranicemi společnosti, ale nakonec to rozdýchal a uvědomil si, že to může být výhoda. Nechtěl dělat zlou krev.
Koneckonců, nového asistenta najde vždycky, vpašovat tam nového infiltrátora by mohlo být náročnější. Navíc by mu tímhle tempem mohli brzo dojít lidi.
V hlavě se mu rýsoval plán. Byl dost vachrlatý, ale když do toho dá všechno a ty lidi na severu ochrání, dá to naději celému lidstvu.
Jen pak vyřešit, co udělají s Andrageny, až vyprší limit.
Nějak se mu nechtělo věřit, že by to nechali být.

Historie si ji pamatuje jako lákavou hádanku. Najdete ji někde mezi yettim, bermudským trojúhelníkem a zmizením D. B. Coopera. Říkají ji Toxická dáma, jako by ji vytáhli z komiksu s Úžasným Hulkem.
Glorii Ramirez bylo jenom třicet jedna let. Měla dvě děti, přítele a ve slunečné Kalifornii umírala na rakovinu děložního čípku. Byla to tragédie. Dodnes se neví, co přesně se stalo a čí to byla chyba. Glorii odvezli do nemocnice, odkud se nikdy nevrátila.
Říkalo se, že to byla hysterie.
Při pitvě se mimochodem zjistilo, že jí někdo ukradl srdce.
Glorii bylo třicet jedna let. Být senzací si nezasloužila.

Manželé se rozvádějí a poslední účty si vyřizují u soudu. Soudce sklesle sedí za stolem a nenápadně si tře spánky, zatím se skoro ani nedostal ke slovu. Konečně se zberchá natolik, že se mu podaří manžele přerušit.
„Tak podívejte, chápu, že je mezi vámi spousta zlé krve, ale mohli byste mi vysvětlit, proč nutně chcete rozvod, pane navrhovateli?“
Manžel odpoví: „Pane soudce, pořád jsme se hádali a ta mrcha si každou naši hádku zapisovala do sešitku. To nešlo vydržet!”
Soudce: „Ale to přece není nic strašného, to dělají i jiné ženy.”
„Jenže ona si to psala i na týden dopředu!”

“Bolševici psali v novinách o popravě, ale prostě je povraždili, svině rudý,” odplivl si bratr Bárta. “I ty hezký děvčata. Velkokněžny. No řekněte, bratři, kterej parchant dokáže chladnokrevně zastřelit bezbrannou nevinnou holku.”
“Slyšel jsem, že carevič byl vážně nemocný,” řekl bratr Líska. “Prý měl nějakou špatnou krev, nebo co.”
“Taky jsem slyšel. Víš o tom něco víc, bratře doktore?” zeptal se za všechny Bárta.
Přikývl. “Carevič Alexej měl hemofilii.”
Bratr Mikuľa si prohrábl si plnovous. “Ako? Čo toto je?”
“Sklon ke zvýšené krvácivosti. Neboj se, Laco, to chytit nemůžeš. Je to vrozené.”
Srdeční slabost, kterou trpěl on, ovšem vrozená nebyla…