DMD č. 23. pro 23. 4. 2025. Téma: Zlá krev

Ve chvílích duševní slabosti velmi těžko zastavuji nepříjemné myšlenky. Vkrádají se mi pod peřinu, když vysílený padám na hubu. Se světlem se vytrácejí, ale nepříjemná, lehce štiplavá pachuť v mysli zůstává a zanechává nesmazatelné stopy.
Je to moje vina.
Je to moje krev.
Zlá krev.
Mělo by to být moje břímě, ale nese ho někdo jiný.
Nese ho moje žena, která se trpělivě učila píchat injekce, i když z nich dostává úzkost.
Nese ho Ledňáček, který se čas od času vytrácí mezi hvězdný prach a nechává nám tu svoje tělo v křeči.

Není to moje chyba. Ale cítím se tak.

Milý deníčku,

teta na hlídání my dneska řekla, že mezi mámou, a tátou, je zlá kref krev. Myslým, že jsem to já. Babička Merope – když mluví – pořát mluví o krvy. Říká jak sme všichni špinavý a horší než mudlovsští šmejďi (ale nikdy ne před tátou (asi se ho bojí)). Proto jsem asi zlá krev... , protože já se ho nebojím (teda ne pořád). A kvůli tomu co jsem udělala Veře.

Ve škole děláme zlomky. Ješťě to moc nechápu. Mám skoro dvojku. Až se máma vrátí domů, tak mi to vysvětlí. Nebo se v létě zeptám táty. Kdyš kdiž se nebudu bát.

Trpaslíci přešlapovali, jakoby je někdo pěkně vyhuboval.

Jeden z nich udělal příkladné pukrle.

"Eeee, mladá pani. Sme sa za tobou povypravili, bo starý kováč u nás v Železné Lhotce znaleznul tutaj hnúsácký utrejch. Smérdá, kurva mať," odplivl si, "žeby trola povalilo."

Holota drzounská, pousmála se.

"Ukažte Babce," zachraptěla, načež druzí dva dotáhli malou kárku.

Povytáhla obočí a nakrčila nos. Zírala na drn zeminy tři krát tři lokty pokrytý rudými skvrnami.

"Vykydlé to bylo po celé mýtince. Ogaři, né že by sa báli," trpaslíci horečnatě vrtěli hlavami, "ale nechceli na to vúbec makat. No sme to radčej celé vokopnuli a dovalili."

Salvátor přemýšlel, jak zaútočit na nepřítele. Jeho protivník byl očividně zkušenější, nebylo by ho radno podceňovat. Stále Salvátorovi ale připadal povědomý. Jeho mluva, šermířský um i sarkastické poznámky, to všechno mu někoho nepříjemně připomínalo. Ale to nemůže být on, ten by přece...
"Salvátore," promluvil maskovaný muž, "udělal bys mi laskavost a vypadl odsud? S tímhle nemáš nic společného."
"Myslel jsem, že jsi čestný muž! Teď jsi mě vážně přesvědčil o opaku," vyhrkl Salvátor. Už si nedělal o zloduchovi žádné iluze.
"Čest je hezká věc, ale k moci ti nepomůže. Teď tedy odejdi a zapomeň, že jsi mě tu viděl. Jasné?"

„Kapitáne Hirako, je svolaná porada.“
„Ty jdeš taky, Sousuke?“
„Mají být přítomni i zástupci, pane.“
„Dobře. Jdeme.“
Nemám k tobě důvěru. Nevěřím ti a nespustím tě z očí. Jakmile se se mnou něco stane, převezmeš divizi jako nový kapitán… všichni ti zobou z rukou, ale máš zkaženou krev, zlou krev.

„To je náš nový kapitán?“
„Proč nejmenovali zástupkyni Hinamori? Zná pátou divizi líp než někdo cizí.“
Špitání neustávalo, nabíralo na síle.

„Zástupkyně Hinamori, že?“
„Ano, kapitáne.“ Ošila se, jak ji jeho hnědé oči hodnotily.
„Můj… bývalý zástupce moji důvěru neměl, vy ano. Těším se na vzájemnou spolupráci.“
„I já, pane.“

Stáli nad rozloženou mapou.
„Přímo jsou to k hraniční řece dva dny, ale po rovině, bez možných úkrytů. Když to vezmeme přes tamty kopce, bude to asi týden. Co myslíš?“
Mikael k sobě přitiskl flétnu. Jen dva dny a pak… svoboda? Konečně?
„Myslíš, že v Království budu moct zase hrát?“
Elin se pousmál. „Jistě, i když radši až dál od hranice.“
Mikael se na okamžik rozzářil radostí. Chvilku poté však znejistěl.
„Nebudou… nebudou mě místní nesnášet, když nejsem od nich? Když jsem uprchlík?“
Elin zvážněl.
„Lidé jsou všude stejní, dobří i ti… druzí. Ale neboj. Nechám tě v dobrých rukách.“

Neslýchaný skandál. Albrecht, syn jednoho z nejvznešenějších rodů Říše, dědic bavorského vévodství, si přivede ženu z lůzy, lazebnici? A snad pomýšlí na svatbu?
Rozhořčení rodiny se stupňuje, když vévoda Albrecht trvá na svém, i na mnichovský dvůr Anežku přivede. To snad má být kněžna? Vyloučeno!
Albrecht odjíždí na hon do Landshutu, svou milovanou nechává samotnou. Otec, vévoda Arnošt, okamžitě zasáhne a požene Anežku před soud. Jak mohla bezvýznamná žena okouzlit knížete? Je to určitě čarodějnice!
Ortel je vynesen. Nebohá Anežka končí ve vlnách Dunaje.
Otec dosáhl svého, syn nakonec uzavře řádný sňatek. Památku jeho milované dodnes připomíná kaple ve Straubingu.

Mezi mnou a Bicasem bývala zlá krev.
Kde jsou ty časy, kdy jsem mu nabančil a hnal ho za sebou až k pletivu!
Když se objevila Kočena, týden se s ním nedalo bavit. Fakt. Týden jsem se s ním nebavil.
Dneska jsem se dozvěděl, že Dokonalá a Kočena spolu vyrazily na obhlídku knihovny. Že by rozkol mezi Kočenou a Bicáskem a následné svěřování se jiné ženě? Anebo jen dobrá zpráva, že spolu holky dobře vycházejí?
Bicásek namítl, že to mohlo být naopak a že se mohla chtít poradit Dokonalá s Kočenou.
Co na to odpovědět?
Potrestal jsem ho výhružným tichem.

Frank zfoukával černej prach na hromádky, na který Naty pršela, což teda zní docela ujetě, ale bylo to fascinující. Tak jsme dojeli až do městečka.
Vohrada z mátožnejch lidí se mezitím rozpadla na malý hloučky, co byly bohužel živý až až. Všechny ty malý nevraživosti, žárlivosti, nelásky, nenávisti, starý i nový, vopravdový i smyšlený křivdy, všechna ta zlá krev, se podebraly v jeden hnusnej vřed, co se protrh a hnis z něj zaplavil celý město jako řeka žluči.
Jinými slovy – všichni si svorně a vzájemně dávali do držky.
A na hraně viditelnosti stál černočernej démon s křivým úsměvem na ksichtu.

Thyestés odložil příbor na stříbrný talíř, otřel si ústa a pohodlně se opřel. Sotva hladina vína v jeho poháru klesla, už tu byl sluha a doléval.
"Dobře jsi mě pohostil, bratře."
Átreus jeho směrem naznačil přípitek: "Bylo načase se usmířit." Sám jedl málo, jen uždiboval chléb. "Není dobré držet v rodině zášť."
"Když jsme u toho," navázal Thyestés, "rád bych viděl syny."
Átreus s úsměvem tleskl.
Sloužící přinesli podnos s dvěma chlapeckými hlavami.
Thyestés vykřikl, vyskočil a pak si zase sedl, když se mu zamotala hlava. Bezmocně natahoval ruce. "Kde... kde... pohřeb?"
Bratr ukázal na prázdný talíř: "Starý rodinný recept."