Bajky

sLOvo Slovo sloVO sLovo sloVO SlOvo, SlOVO: slovo slovo slovo
slovo "SlOVO sloVO sLovo SLOVO!" slovo slovo slovo slovo slovo
slovo slovo slovo slovo slovo "SLOVO sloVO sLOVO!" slovo slovo...
"sloVO Slovo sLOVo slovO SLOVo!" slovo slovo slovo slovo slovo
SlOVO sloVO slovo SLOVO: slovo slovo slovo slovo slovo slovo
slovo slovo slovo slovo slovo slovo "sloVO SlOvo! slOvo SLOVO?"
sLOvo SloVO Slovo? slovo slovo slovo SLOVO sLoVO sloVO slovo:
"sLOVo sLOVo sLOVo sLOVo sLOVo sloVO SlOvo sLOVo!" slovo slovo
sloVO SlOvo sLOVo! SlovO sLovo slOvo sLOVO! slovo slovo slovo
SlOVo Slovo - slOvo - Slovo: Slovo - slOvo - Slovo! Slovo - slOvo - Slovo!

Že nic není nemožné
a že mění se časy
řekla žába žábě v řece,
kuňkaly jim hlasy.

Druhá byla značně strohá
první žábě řekla pouze:
"Co v úmyslu máš, možné není,"
vysmála se její touze.

První na nic nečekala,
sedlo v dlani vytáhla,
komára si osedlala,
nato řekla znenáhla:

"Směj se jak chceš, drahá žábo,
na jih cestu uvážím
tu se úcty nedoberu.
Doslova se urážím."

Čtyři litry vody dala
komárovi do zásoby,
jeho paní - žába Linda.
Cesta dlouhá, vyrážejí,
bezhrbý je komár - bryndá.

A tak:

Vprostřed pouště u Nairobi
leží místo nadějí
komár, žába - bez záhrobí.

Zázraky se nedějí.

V patře luk a zvonokosů,
nepotkáš jen ranní rosu,
tam - květinám namísto -
uzříš klíšti zlatistou.

Jak s klíští černou rozmlouvá
a domlouvá se na hostině...

Zlatá říká:
"Pes či kočka, to je všední,
den za dnem, jak za dnem ze dní,
jiné chuti - nečekané -
jsem já, klíšť A, na čekané.

Vysát duhu, strach i lásku,
vysát tóny z konopásku.
Vysát vodu z oázy i
nasát slávu do žlázy."

Vtom klíšť B klíšti A do zad dýk bodne.
Snad že bylo nerozhodné.

"Tolik se já nechci chlubit,
že Valpuržinu krev jsem pila,
nezřízeně s mravenci
a s ní
čirého zla esenci."

Že nic není nemožné
a že mění se časy
řekla žába žábě v řece,
kuňkaly jim hlasy.

Druhá byla značně strohá
první žábě řekla pouze:
"Co v úmyslu máš, možné není,"
vysmála se její touze.

První na nic nečekala,
sedlo v dlani vytáhla,
komára si osedlala,
nato řekla znenáhla:

"Směj se jak chceš, drahá žábo,
na jih cestu uvážím
tu se úcty nedoberu.
Doslova se urážím."

Čtyři litry vody dala
komárovi do zásoby,
jeho paní - žába Linda.
Cesta dlouhá, vyrážejí,
bezhrbý je komár - bryndá.

A tak:

Vprostřed pouště u Nairobi
leží místo nadějí
komár, žába - bez záhrobí.

Zázraky se nedějí.

U jednoho pastýře spokojeně žila veška. Když jednou přišla sousedka bleška na návštěvu, veška tak chválila sladkou ovčákovu krev, až bleška sladce prosila o ochutnání. Veška svolila, ale bleška začala divoce skákat po ovčákovi a bodala a sála. Marně ji veška prosila, aby jako ona jen opatrně usrkávala, bleška byla jako utržená. Až se ovčák začal ošívat a škrábat. Bleška se mocným skokem přenesla na ovčákova psa, ale veška tak rychlá nebyla. Ovčák ji našel na svém vlasu a lup! Bylo po vešce.
A jaké z toho plyne poučení?

Není přítel, kdo přátelsky hovoří,
sobce si raději nepouštěj do dveří.

Jednou našla zvířátka voňavou, do zlatova upečenou jehněčí kýtu.
„Mňam,“ vykřikla opice, „mňam!“
„Jupíííjuchúúú,“ roztančil se radostí medvěd.
„Ňamkymňauky,“ zamňoukala obří kočka.
„Ňaf, mám hlad,“ štěknul pes.
„Inu,“ olízla se kráva (byla totiž kouzelná a k jejím kouzelným schopnostem patřila také masožravost), „kýta je jedna, a nás je pět. Jak si ji rozdělíme? Potřebujeme váhu!“
„Půjdu najít váhu na sever,“ řekla opice.
„Já na jih,“ řekl medvěd.
„Já na východ,“ mňoukla kočka.
„Já na západ,“ uzavřela kráva.
„Já kýtu pohlídám,“ štěkl pes. „Mně můžete věřit.“
Jakmile zvířátka odešla, celou kýtu snědl a utekl.
Byl to věrný pes.
Především sám sobě.

„Spadla slépečka z hřady, polámala sa všady. Polámala sa všecka. Teď je z ní polévečka.“
Posluchači při kontrastu veselé melodie a tragického textu neskrývali dojetí.
Při výstupu školního sboru s coververzí hitu „Jste pro mě všechno, otče i matko. Však nejvíc je mi moje kuřátko!“ se všichni rozplývali.
Užila bych si slavností koncert víc, kdyby za mnou neseděla puťka, která musela všechno komentovat.
Když kolébavými kroky a s pleskáním nohou nastoupil hostující sbor a spustil „Kač kač kač, kačééénááá! Nasypem ti zeleného jačméééňááá“, zaskuhrala: „Myslela jsem, že to cizokrajné představení bude šansoniér Le Coq Sportif!“
Skopla jsem ji z hřady.

„Já vám povídám, ten člověk a ten pes se na nás domlouvají,“ bekala tvrdohlavě mladá ovečka. „Podívejte se, dávají si znamení!“
„Ty a ty tvoje konspirační teorie, běž už s tím někam,“ zabečela nejstarší ovce a ostatní se k ní přidaly a posměšně pobekávaly.
A tak se mladá ovečka sebrala a šla. Nevěděla kam, začínalo se stmívat, nebe se zatáhlo a na zem dopadaly první kapky deště. Hejno vran posměšně krákalo ovečce nad hlavou. Jen jedna nekrákala. Musela být už hodně stará. Když ostatní odletěly, snesla se k ovečce.
„Neboj, tady nedaleko bydlí jeden starý hodný ovčák. Ukážu ti cestu.“

Takové pěkné boty, pomyslel si zlodějíček. A jsou tak příhodně opuštěné. Shodil svoje škrpály, natáhl si holínky a rozběhl se pryč.
Kde to jsem? Tady to vůbec neznám. Vykročil k nedaleké hospodě… a v tom se ocitl uprostřed pole pod osamělým stromem.
Vyděšeně se rozhlížel.
„Krááá krááá krááást se nemá,“ zakrákala vrána a odletěla.
„Sssssyčáku,“ dodal had a zmizel v trávě.
Od lesa se blížil vlk.
„Vrrr vrrrať ty boty,“ vycenil zuby.
„Ale jak? Nevím kam!“
Vlk zavětřil a ukázal mu směr.
Když zlodějíček našel dům, kde sedmimílové boty ukradl, konečně je mohl zout.
Od té doby chodil raději bos.

V letadle letí medvěd, zajíc a papoušek.
Po chvíli papoušek křikne na medvěda: "Hele naval cigáro!"
Medvěd je mírně naštvaný, ale cigáro mu dá.
Nato papoušek křikne: "A kdo mi zapálí?"
Medvěd je naštvanější, ale papouškovi zapálí.
Zajíc to pozoruje: "Hele medvěde, a mně cigáro nedáš?"
V medvědovi to už vře, ale cigáro mu dá. "No a co zapálit?"
Medvěd to nevydrží a vybuchne.
„Vy sebranko, já vás z toho letadla vyhodím,“ zařve a udělá to.
Jak si tak padají dolů k zemi, papoušek se ptá zajíce: "Ty, zajíci, a umíš lítat?"
"A sakra, doprčic, neumím!"
"Tak proč provokuješ medvěda?"