DMD č. 23. pro 23. 4. 2025. Téma: Zlá krev

Moje německá babička nerada mluvila s lidmi. Ne že by neuměla - česky se nakonec naučila, musela. Mluvit ale nechtěla. Na pozdravy cestou do samoobsluhy jen kývala hlavou. Prodavačku odbyla. Nejkratší cestou jsme zamířily domů.
Nerozuměla jsem tomu. Vždyť to byli obyčejní lidé z města.
"Češi," říkala babička. A znělo to jako ach jo.

Jednou jsme šly s babičkou po náměstí. Zničehonic ukázala na dům (Fotografia, státní podnik stálo ve výloze) a řekla:
"Tady až do odsunu bydleli naši."

Nikdy mi neřekla, jak to, že tenkrát po čtyřicátém pátém zůstala v Československu. Ale myslím, že jsem jí ten den trochu pochopila.

Ztělesněná temnota, známá též jako Myrkr, seděla ve svém Temném doupěti plném Temných kněží a chystala se provádět Temnou magii.
Aby ne; konečně získala nejdůležitější přísadu ze všech. Lstí připravila o krev samotné Dračí jezdce. Teď je bude moci posednout zlem!
Vítězoslavně otevřela první lahvičku, přičichla si -
Fuj! To smrdělo jako palírna!
Znechuceně lahvičku zahodila a otevřela druhý vzorek.
Lihovar!
Třetí vzorek byl cítit jako pivnice, čtvrtý jako vinný sklep. Pátý měl v sobě tolik alkoholu, že byl napůl průhledný.
Někdy u devátého se Myrkr vzdala. Sáhla po štůsku formulářů a místo temných kouzel začala vypisovat žádanky do protialkoholní léčebny.

Válka se vede různými způsoby. Zjevnými i skrytými. Hlučnými i tichými. Početnými i osamělými.
Posádka Nameless, dle velení nedostatečná pro čelní útok, byla posílána na ty druhé.

"Tak co tu máme?" zeptal se Tyros.
"Podívej se sám," podal mu dalekohled Trins.
"Ale to je krásné, a zrovna dovezli další."
Kluci se zaculili.
Abychom osvětlili. To krásné byl sklad pohonných a jiných hmot pro Sepácká vozidla.
Ty pytle, co si kluci hodili na záda, obsahují cukr.
Víte, co se stane, když je hydraulická kapalinu a/nebo pohonná hmota obohacena cukrem?
Stane se hodně.
Plecháči skončí zaseklí a bez pohybu.
Kachny na rybníce.

„Koulelo se koulelo, červené jablíčko,
Komu ty se dostaneš, má zlatá Ančičko?
Koulela se koulela dvě naproti sobě,
Komu bych se dostala než můj milý tobě!“
Pořvávala parta opilců na silnici pod kulturním domem. Kouleli před sebou popelnici. Zvonění kovu na dlažbě budilo obyvatele okolních bytových domů. Přesto se nikdo neozval.
„Koulelo se koulelo červené jablíčko!“ začal znovu opilec.
„On je zelenej!“ přerušil ho druhý.
„A bude blejt!“ prohlásil třetí a kopl do popelnice, čímž ji poslal směrem k místnímu vzdělávacímu ústavu.

„Takhle nějak to bylo,“ prohlásil muž v krámě.
„Aha, tak proto nám tu dělá zlou krev,“ prohlásila Magdalena.

"Padá sníh, pojďme ven!"
"Ráda sněhuláky stavíš?"
"Ne, ale ráda se kouluji, tu máš, chytej!"
"Ty jo, to byla pecka. Tady máš jednu nazpět!"
"Vedle, hihi."
"Nemyslím si, haha."
"Podívej, ta je tvoje?"
"Ne, není... ale tamhle pokračuje. Jdeme po stopách krve?"
"Co když je to zlá krev?"
"Jak to myslíš?"
"Co když nás má jen nalákat na nějaké temné místo..."
"Ale, cožpak na tyhle věci věříš?"
"Ne, ale i tak se to ozývá vzdadu v hlavě, víš?"
"Tak pojď."
"Vidíš, temné místo, já to věděla!"
"No jo, ale vždyť víš, že jsme v tomhle příběhu potrava."
"Já zapomněla, škoda."

Zprávy o vyšetřování přicházely nárazově, se zpožděním, zastřené fámou, záští a strachem. Někdy se jmennými seznamy, jindy obecné, plošné. Zdálo se, že někdy stačilo společné jméno. Rod, řemeslo, místo původu.
Biatris měla už málokdy sílu sama číst. Èume jí s velkým sebezapřením předčítal.
"Jak myslíš, že by naložili s námi?"
"Pro mě je to jasné," zachmuřil se.
"Myslím svou rodinu, kdysi," zahleděla se na strop. "Teta a sestra Dobré křesťanky. Bratrův nejlepší přítel byl kněz. Tatínek se klonil na obě strany a maminka spíše na žádnou. Moje zatvrzelé děti. Malá sestřička... Izarn... a cokoliv jsem já. Odsoudili by nás všechny?"

„Myslím, že to nebylo určeno mně,“ říkal nadporučík Filmor, když s ostatními velícími důstojníky probíral obdrženou zprávu. „Na akademii se mnou byl ve stejném ročníku jeden kadet, co se jmenoval Filmore, pořád si nás dva pletli...“

„Takže toho druhého Filmorea nám sem admiralita chtěla nastrčit jako svého agenta, a na personálním vás zřejmě zaměnili,“ odvodil kapitán Caledri.

„Ale proč by chtěli napadnout přímo císaře?“ řekl Linkatta nevěřícně.

„Protože ta konzervativnější část velení námořnictva pořád nemůže naší rodině zapomenout, když jim můj děda sebral pravomoci zahajovat válečné operace,“ odpověděl císař-otec Filip, a jeho výraz potemněl. „Ale tentokrát zašli příliš daleko.“

V budově nebyl nikdo, kdo by nechtěl Ramu vidět mrtvého. Mladý mistr je však zneškodňoval jednoho po druhém. Zničehonic mu kolem hlavy prolétl baseballový míč a roztřištil stěnu za ním, jak Rama na poslední chvíli uhnul. Byli na něj dva. Kluk s baseballkou a holka s kladivy. Kráčeli proti Ramovi chodbou, pak dal kluk znamení holce znakovou řečí a šli na to. Rozmáchli se jeden, pak druhý, Rama se vyhnul oběma útokům, třetí vykryl a začal tanec. Během dvou minut bylo po všem. Kluk tam ležel bez života s pálkou narvanou ve chřtánu, holka s podříznutým krkem ostrým hákem kladiva.

Za normálních okolností by ho Cottle poslal pryč. Nebo ještě spíš - nechal by si ho na ošetřovně pod dohledem. Musel to být jeden z nových branců, kluk, kterého by jindy nepustili k stíhačce na sto metrů, bledý a o dost hubenější, než se slušelo, s tmavými kruhy pod očima. A hlavně se motal tak, že ho dva další museli podpírat. Nejspíš neměl tušení, kde to je nebo co se s ním děje.
Jenže zásoby krve se tenčily s každým Cylonským útokem a ten dnešní asi nebude jiný.
Tahle dávka krve možná někomu potluče játra, ale lepší, než vykrvácet na stole.

Měla mezi nimi být nenávist. Tak to bylo správně. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Skutečnou nevýslovnou Boží vůli vlastně nikdo neznal. Takže mezi nimi probíhalo všechno, jen ne to, co by mělo.
“Palačinky!”
Anděl a démon, to přece nejde.
“Ústřice?”
Přirozeně nepřátelé, vždyť ten zápor je v tom slově!
“Co že to říkal, že ho to dostalo na kříž?”
“Miluj bližního svého.”
“Ach, ano. To dává smysl.”
Všechny snahy je od sebe oddělit vedly ke vzdalování se od Nebe a Pekla a vzájemnému přibližování.
“Nejsem milý! Milý je sprosté slovo!”
Měli se rádi a tak to bylo.
“Aha, bebop.”