DMD č. 28. pro 28. 4. 2025. Téma: Chiméra

Chlapík, ignorující varování místních, tráví klidný den rybařením na jezeře Loch Ness. Najednou na jeho člun zaútočí pověstná příšera. Ta jediným máchnutím ocasu vyhodí člun i s rybářem do vzduchu a otevře tlamu, aby oba spolkla.
Za letu vzduchem muž, celý život zapřisáhlý ateista, zoufale vykřikne: "Pane Bože, pomoz mi!"
Jako zázrakem všechno znehybní a rybář zůstane i se člunem viset ve vzduchu. Z nebes zazní pobavený hromový hlas: "Já jsem myslel, že ve Mne nevěříš?!"
"No jo, Pane Bože, ale na mou drobnou obranu – o lochnesské příšeře jsem si ještě před minutou taky myslel, že je to jenom chiméra!"

Někdy mám pocit, že musíš být jen přelud, sen, který se mi zdá. Že něco tak krásného ani není možné a až se probudím, budeme znovu jen dva kamarádi, kteří kolem sebe bloudí a nemluví o tom, kteří spolu chodí lézt, chodí na puťáky a chodí na výstavy, ale nechodí spolu.
Pak ale někdy ráno otevřu oči a ty tam jsi. Z masa a kostí, jen kousek ode mě. Nebo tam nejsi a já můžu vzít telefon a napsat, že mi chybíš. Jasně, radši bych, abys mi chybět nemusel. Ale aspoň už nemusím nic skrývat. Ne to, že tě miluju.

Mladý hrabě na vojáka udeřil se vší rozhodností s obviněním, zatímco Turmilla stála opodál v očích zlost.
Obviněný postupně bledl, pak začal těkat pohledem a nakonec padl na kolena, hlavu skloněnou: „Prosím o milost pane! Přiznávám se a lituji toho, co jsem provedl. Otec vždy říkal, že když ženská říká ne, myslí tím ano.“
„Žes nezapíral budiž ti k dobru. Tvá lítost se teprve ukáže, zda-li je upřímná. Víra v blud tě však nijak neomlouvá. V dřívějších dobách by tě za tvůj čin čekala poprava, tím však pro viníky mizí rozdílu k ještě horším skutkům. Tvůj trest zvážím s rozmyslem.“

Lahev indického ginu je poloprázdná. Radek je ve Stanislavově náruči vláčný. Líbí se mu, jak Stanislav hřeje. I v tom horkém večeru. Zadumaně hladí staronového přítele po ruce a přemítá o všem, co slyšel*.
"Seš takový podivný slepenec, víš o tom?" vysouká ze sebe ztěžklými rty.
Druhé rty ho políbí do vlasů.
"Copak někdo není?"
"Já nejsem. Jsem nudně jednoduchý. Rozumím jenom chlastu a chlapům," zahihňá se Radek. "Ty jsi... intelektuál. Milovník taneční hudby. Magor z posilovny. Trenér. Vynikající kuchař. A k tomu hroznej..." zarazí se.
"Vošoust?" napoví Stanislav.
"To jsem říct nechtěl," mumlá Radek. "Kdo vlastně seš?"
"Jsem tvůj."

“Vítejte, Madam.”
“Ráda bych věděla, Esmeraldo, jak dlouho u mě ještě budeš pracovat.”
“Ale já se nechystám odejít.”
“Opravdu? Slyšela jsem, že tvůj stálý zákazník, pan Manu, má o tebe větší zájem než jen jako o kurtizánu.”
“Madam, také jsem si to myslela, ale byla to jen moje představa. Taková chiméra. Navíc se zřejmě natrvalo stěhuje do ciziny.”
“Snad nepláčeš, Esmeraldo? Je to jen zákazník, vážený, jistě, ale jen jeden z mnoha.”
“Máte pravdu, Madam. Omlouvám se za svoji chvilkovou slabost. Uvědomuji si, jak je třeba se chovat.”
“Výborně. Musím za sebe říct, že mě těší, že s námi zůstaneš.”

Pokaždé mu to připadalo jako věčnost, a pokaždé ho mírně řečeno rozladilo, když ho manželka odmítla pustit dovnitř, dokud nebude po všem.

Seděl v předsálí, v každé jeho hlavě vířila neodbytná myšlenka.

Co to bude tentokrát?

Vzpomínal na jejich prvorozeného syna, silného, odvážného. Pořád nemohl uvěřit, že si našel tak významnou práci. Další potomci byli podobní, silní a strašliví, ale přece byl každý úplně jiný...

Teď. Uslyšel trojhlasý novorozenecký pláč. S mávnutím křídel vyrazil do ložnice.

Jeho žena ležela na lůžku, a v záhybech jejího hadovitého těla ležela Chiméra. Tak překrásná, že Týfón uronil stovku slz, z každé hlavy jednu.