DMD č. 28. pro 28. 4. 2025. Téma: Chiméra

Že mám doma lichožrouty, na to by si člověk zvyk,
ale co tu řádí nyní, to je velký otazník.
Bude to, zdá se mi, pořádná příšera,
počítám nejméně tříhlavá chiméra.
Do chodby vkrádá se zásadně nezutá,
na zemi válí se ponožka smrdutá.
Jinde zase trenky nebo části pyžama,
v koupelně vždy odtok vany ucpe chlupama.
Špinavý kapesník pod polštář ukryje,
málokdy po sobě nádobí umyje.
Věci různě poschovává a po zemi drobí,
po koupelně špínu cáká, kachličky tím zdobí.
Nikdo ji neviděl, nikdo nic neví,
v noci se nejspíše potajmu zjeví.
Přísahám, jednou ji dostanu,
a potom pověsím v průvanu!

Tolik jiskření!
Pokaždé, když kolem něj projde, listí na stromech zezlátne.
Pokaždé, když se na ni podívá nebo usměje, duší se jí rozezní hudba.
Neodvažuje se doufat. Nesmí. Je vdaná. Ale představy, sny a příběhy, které splétá z nitek tajných nadějí, zakázané nejsou, ne? Cítit lásku, toužit, to přece není hřích.
Jenže stvoření, které miluje, má srdce dračí, prudké a ohnivé, spalující vše, čeho se dotkne. Unikavost divoké horské kozy, kdy dosáhnout jeho nitra je nejvyšší skála, rozeklaná a se zrádnými průrvami. A duši lví, omletou písky času, roztrhanou na cáry krvavého masa.
On je chiméra, a ona jen člověk.

Jsou chvíle, kdy má bocman pocit že se honí za chimérou. Ty chvíle, kdy má chuť chodit kanálama, protože mladý pán má potřebu nadšení z procházky ventilovat zvučným hláskem. Nejlépe v šest hodin ráno. Budíček pro celou čtvrť. A zadarmo! Nebo když v touze vymámit nějakou akci začne štípat do kotníků. Protože bocman je sob, ne asi. Ví, že je to pořád ještě praštěný mimino, jen má občas pocit, že to nikdy neskončí.
A přece se už občas objeví naděje, že z chlupatého tajfunu časem možná vyroste rozumný tvor. A nejspíš to nebude trvat tak dlouho jako u dvounohých plavčíků.

Drachomyr si kolísání magie uvědomil okamžitě. Jeho vejce byla v ohrožení! Naštěstí byl připravený. U stropu největšího pokoje měl připevněný sáček s vílím prachem. Když jej prostřelil, z místnosti se stala kapsle zastaveného času. Tam se žádné nevylíhne.

Rychle snášel vejce z ostatních místností do bezpečí. Doufal, že bude dost rychlý.

Téměř se to podařilo. Když opatrně kutálel přes práh baziliščí vejce, uvědomil si, že to poslední, vzniklé ze spojení Týfóna a Echidny, už odnést nestíhá.

Z druhého konce chodby zaslechl tříštění nábytku. Když se podíval do pokoje, jeho podezření se potvrdilo.

Uprostřed místnosti se mezi poraženými stojánky procházela Chiméra.

Každou buňku.
Pletiva, spóry, vajíčka i jádra spojuje stejné touha. Přežít. Rozmnožit se.
Hlasitá i tichá, zřejmá nebo skrytá. Vždy přítomná. Žene všechno živé.
V bledých tělech tanečníků pulzuje chladná touha po nadvládě. Každým krokem dobýt cizí území. Zničit ty, kdo se nepodvolí jejich rytmu.
Aai, zrádnější než stín a tišší než padající listí, klame iluzí sladkosti a vraždí něhou.
Mravenci se skryli pod zem. Vybudovali svět vlastních pravidel, iluzi bezpečí. Nenápadní a pilní přežijí.
Snaha o rovnováhu. Boj o moc. Smrt za zaváhání. Druhou šanci nedostanou.
Stříbrný duch mokřadu zvedl hlavu a zadíval se přímo do slunce.
Volavky vědí.

Trojčata konečně usnula a Olympa listovala knihami, které Hagrid přinesl. „Poslouchej, tohle je pozorruhodné: akvárrium má velmi uklidňující efekt na hyperraktivní děti. Pohyb rrybiček, jemné bublání vody a pomalé vlnění rrostlin působí meditativně a snižuje nadměrrnou aktivitu. Zaběhni ještě jednou na Přříčnou a kup nějaké rrybičky a rrostliny. Akvárrium mezitím vyčarruji já.“
Zanedlouho Hagrid vypustil do masivní skleněné nádrže svůj nákup.
„Ach!“ vyjekla Olympa, „myslela jsem rrybičky malé a rroztomilé!“
Ve vodě se tísnilo sedm podivných velkých tvorů.
„Dyť vony přeci sou roztomilý! Vzal sem je teda šecky. Sem je nemoh rozdělit, no ne? Koukni na ty vobrovský smutný vočička.“

Proč tu visí ten závoj? To je divnej příběh, ale rád vám ho povím.
Jednou o půlnoci se otevřely dveře mýho baru a v nich stála ona. Celá ve smutku. Nalil jsem jí svůj nejlepší bourbon. Vypila ho. Závoj odložila tady. Vedle svý sklenky. Musela bejt moc hezká, když byla živá. Nikdo nic neřek. Báli jsme se. Báli jsme se, že kdo promluví, bude muset za ní. Na hřbitov. Pověsil jsem ten závoj tady a myslím, že mi nosí štěstí.
Co to říkáte? Že ta ženská je skutečná? Pane, smiluj se. Děsíte mě ještě víc. Víte, ona je tak… Prázdná.

Kristina se směje a běží k lesu. Zakopne. Spadne do trávy. Z odřeného kolena stéká krev. Je jí to jedno.
Dáňa se zarazí. Vrátí se a natáhne ruku. Zdvihne ji na nohy. Dobíhá Terezka s Kájou. Začnou se pošťuchovat. Nastává nefalšovaný holčičí zmatek. Všechny se svalí na jednu velikou uhihňanou hromadu. Dokonce i Míla na chvilku odhodí strojenou důstojnost a vnoří se do ječícího klubka.

Na vyhřáté mezi se snadno zapomíná. Kolem voní mateřídouška a suché jehličí, kvetou slzičky Panny Marie.
Krista zakloní hlavu. Podívá se do nebe.
Tady je doma. Chráněná. V bezpečí. Nic zlého se jí nemůže stát.

Vévoda Cosimo potěšením mlasknul, mistr Vasari se dnes se svými dary opravdu překonal. Velká síň ožila novými bronzovými soškami, co je v Arezzu vykopali teprve před pár dny. A protože mistr zná zvláštní zálibu svého mecenáše, doručili mu všechny sochy ve stavu, v jakém je našli, jen zbavené prachu.
Cosimo potěšeně vytáhl svou sbírku nástrojů, štětců a leštidel.
Čím začít? Tou velkou sochou lva? Jak je nádherný. Tak divoký a... Vévoda si ještě jednou svůj exkluzivní kousek pořádně prohlédl. Sochy je jenom polovina, ale ty nohy, ty jsou přece kozlí!
To už potěšením opravdu vykřikl.
Chiméra z Arezza. Jaké blaho!

"Náčelníku! Nemáme kam ubytovat další bojovníky..."

"Postavte více nor," houkl Thrall přes rameno.

Jenže žumpů může mít sebevíc.

Taureni umí lítat asi stejně tak jako orkové.
Lidi prosit nemůže, k tomu se nesníží.
Kentauři by chimérám leda tak pomohli.
Murloci?
Thrall si unaveně promnul oči.

Otočil se k jezdci a něco mu pošeptal.

***

Za soumraku se objevily. Obrovská nafialovělá těla s dvěma hlavami. Blánovitá křídla, ocas a ostré drápy.

Orkové v panice prchali do nor.

Jestli nikdo nepřijde, jsme v prdeli.

V tom jednu létající obludu zasáhlo do hlavy vržené kladivo.

"Hehehee... a bude se bušit!"

Magoři. Tohle bude drahý.