DMD č. 28. pro 28. 4. 2025. Téma: Chiméra

Začalo to v jeskyni. V jeskyni, kterou prosvítalo sluneční světlo a ozařovalo prostředek prostoru. Chlapec se probudil ze snu. Otevřel pomalu oči a zkroutil hlavu. Najednou spatřil bestii vedle sebe a vyděsil se. Ležela vedle něj uvázaná řetězem, který vedl dolů skrz kameny. Bestie se nemohla výrazně pohnout. Navíc byla zraněná. Z boku jí čouhal nůž. Bestie vypadala jako křízenina několika zvířat. Taková chiméra s jednou hlavou, na které měla zbytky kovového chrániče. Že by šlo o bestii válečnou? Bylo mi bestie líto. Zařvala na mě, když jsem se přiblížila. Třeba má hlad. Začala jsem se tedy rozhlížet po okolí.

Chiméra je definována jako tvor, který se skládá z dvou a více tvorů. Když začaly vznikat chiméry lidských bytostí, což typicky byly stroje či hračky napodobující člověka, vědci si všimli, že s větší podobou člověku se zvyšuje i pozitivní vnímání napodobeniny. Pouze však do určitého bodu. Pak prudce klesá až k silně negativním emocím a vrací se k původnímu trendu až s úplnou neodlišitelností od lidské bytosti. Tomuto efektu se říká tísnivé údolí. Pokud se na tento efekt podíváme z pohledu evoluční teorie, znamená to, že kdysi zřejmě byl důvod se obávat něčeho, co silně napodobovalo člověka, nicméně člověkem nebylo.

„Je to rakovina krve. Odborně leukocytémie.“
Na stěně za křeslem profesora Brauera visel temně vyvedený romantický obraz z minulého století. Znázorňoval velké zvíře slepené z několika těl: kozy, lva a draka. Ze školy si matně pamatoval, že se jmenuje Chiméra.
„Bohužel na ni nemáme lék. Ale dobré výsledky nabízí Röntgenovo záření.“
Chiméra měla sourozence. Jeden byl Kerberos. Dál Sofoklova Sfinga. Hydra byla její sestra. A poslední… Přísahal by, že tam byl ještě jeden.
„Budete žít o měsíce déle. Jste ještě mladý, možná i rok.“
Wilhelm Sternbach se vpíjel do barev za lékařovou hlavou. Chiméra se rozplývala jako proud zlé krve.

Jednání probíhalo celkem nudně a zdlouhavě. Nevypadalo to, že se blíží nějaký velký posun. Vráťa celou dobu přemýšlel, jak se asi cítí Salvátor. Ten totiž stál na přesně opačné straně sporu než jeho otec. Salvátor působil velmi neklidně, popíral však, že by to souviselo s jeho rodinou. Nakonec se král zvedl a promluvil:
"Lucius Benátský se již mnohokrát pokusil prokázat nepravost důkazů předložených panem Krlcem, nyní však dáme prostor obžalovanému, aby zpochybnil důkazy naše."
Vratislav zbystřil. Teď nastane jeho chvíle. Postavil se a pronesl: "Mám důkaz, že průkazná listina je zfalšovaná. Rád bych tedy předvolal svého prvního svědka: Bratra Pěvce."

Existovaly věci, s nimiž se nesvěřoval. Byly příliš osobní, příliš děsivé. Věci, za které se styděl, neboť ukazovaly jeho slabost.
V minulosti čelil různým podobám zla. Musel přihlížet, jak umírají nevinní lidé, blízcí lidé, a byl nucen žít s vědomím, že nese svůj díl viny. Paměť měl plnou vzpomínek na brutální násilí a bezmoc, kterou cítil, když ho nemohl nijak odvrátit.
Všichni obdivovali, jak se s tím dokázal vyrovnat.
Netušili, že ho nikdy nepřestala pronásledovat nestvůrná chiméra s tváří Bartyho Crouche.
Když ji na konci dubna roku 2019 spatřil ve své kuchyni, srdce vynechalo tolik úderů, že okamžitě ztratil vědomí.

Moře lákalo stále stejně jako kdysi.
Dálavy, země vonící kořením a vzácným dřevem, končiny známé jen z pohádek.
Vábení neustávalo, opakovaně se probouzelo a sílilo, tak jako poprvé.
A on věděl, že navzdory všem nebezpečenstvím, navzdory zaříkávání, že tentokrát už zůstane doma v bezpečí a klidu, opět neodolá a vyrazí za dalšími dobrodružstvími.

* * *

Přístav v Basře se pomalu probouzel, stejně tak námořníci po noci v krčmě. Kapitán poklidně seděl na nábřeží. Nebyl spěch, loď tu nějakou dobu zůstane, stejně potřebovala opravit.
Tu se přiřítil plavčík, oči navrch hlavy.
„Kapitáne! Sindibád je prý na cestě!“
„Připravit k vyplutí!“ zařval kapitán. „Okamžitě!“

V krabici ležela hrací deska, pár figurek, balíček karet a kostky. Uprostřed hrací desky byla černá chiméra, která měla hadí ocas a křídla netopýra. Když jsem desku rozevřela celou, vypadl z ní zažloutlý papírek.

Stálo tam: „Jak nahoře, tak i dole, čas se hroutí, odpovědi mizí." A hned pod tím: „Co bylo dřív, se může zásadně změnit. Jen ten, kdo se ptá správně nalezne odpovědi."

Chvíli jsem na to zírala a nemohla pochopit, jak jednoduchá celou dobu byly dědečkova poslední slova. Teda alespoň pro mě - očividně totiž mluvil o své závěti, ve které mi vše odkázal. Ať je konečně konec!

Zatímco jeho kapsle putovala vakuem vesmíru, přemítal, jestli ještě někdy spatří nějakou planetu. Ideálně obyvatelnou. Lidmi.
Vzato kolem a kolem, přežil to. Sice jako Schrödingerova kočka, protože jeho zásoby čehokoliv nejsou nekonečné, ale šance tu je.
Vysílal signály o pomoc a doufal, že zachytí odpověď. Napínal uši do ohlušujícího ticha.
Jenže všechny ty ozvěny byly jen chiméra. Jen to, co slyšet chtěl. Už už cítil vzrušené šimrání adrenalinu v břiše, když si uvědomil, že prostě jen obyčejně blouzní.
Strach, beznaděj, prázdno a temnota ho zase zahalily.
A tak dál putoval vesmírem jako Zlatá deska, která se jednoho dne nadobro opotřebí.

Sny jsou podivná věc. Někdy se nám celou noc zdá jedna jediná vteřina, jindy ve sto schrupnutích proletíme sedm let. Obrazy se při tom ani tak nestřídají, jako vzájemně splývají do podivných chimérických spletenců.
Kabinet profesora Bilimoviče na Právnické fakultě Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě: Nikolaj mu asistuje a sám se při tom připravuje na profesuru z politické ekonomie a statistiky. Vlastně ne, najednou mi nějak mládne – teď sedí ve kterémsi auditoriu téže fakulty a univerzity a týž jmenovaný profesor drží jakousi přednášku. Snem se mihne kalendář, obraz se mění, je rok 1910. Z Nikolaje je osmnáctiletý gymnazista, právě maturuje.

"Věříš, že svět byl stvořen ďáblem?"
"Ne, ctihodný pane. Ale vlky, vosy, krupobití... ty stvořil ďábel."
"Uznáváš svaté? Věříš v moc svátostí?"
"Ne, pane, to jsou zbytečné výmysly."
"Ale máš manželku, zde přítomnou Joanu. Kdo vás oddal?"
"Kněz, u nás v kostelíku."
"Klaněl ses ale kacíři Rigautovi a přijal jsi od něj požehnání."
"Bývali jsme sousedé, pane."
"Koho necháš povolat ke svému loži ve své poslední hodince, abys ulevil své duši?"
"Těžko říct," pokrčil Tome rameny. "Bude-li nablízku Dobrý muž... pokud ne, kněz postačí."
Inkvizitor si v duchu rval vlasy. Písař si podpíral čelo dlaní.
Bojovali s neuchopitelnou mnohohlavou stvůrou.