DMD č. 28. pro 28. 4. 2025. Téma: Chiméra

Z podzemí kostela svatého Jakuba vedlo vícero chodeb, jedna téměř zasypaná.
Za časů Jana Tleskače však byla průchozí. Zavedla ho do prastarého sklepení, kde se scházela tajná společnost střežící odkaz dávných alchymistů. Usilovala o povznesení ducha, zároveň vybízela k prospěšné práci pro blaho lidstva. Tleskač se stal adeptem pro přijetí, brzy nato však tragicky zahynul vinou tajemného Em, který se společnosti dostal na stopu.
Tato původní verze Foglarovy knihy byla okamžitě zamítnuta, oficiálně kvůli ideologicky nevhodným tmářským chimérám. Proto vznikla nová verze, v níž figuruje nezávadný projekt létajícího kola.
Nedávný pokus zveřejnit onu původní verzi byl zapovězen, prý jednou provždy.

"Ó, Khimaria, má jediná lásko. Klečím tu před tebou na nejvyšším vrcholku. Cítím tvůj žár a tvou vášeň. Chodil jsem za tebou každý den, snažil se zlomit tvé prokletí, abys mohla být šťastná a nermoutit se z mé ztráty. Bohužel jsem už starý, nedokázal jsem dodržet slib, že tě zbavím tvého prokletí. Každý den jsem vzýval bohy, přečetl každý svitek, žadonil jsem u nejmocnějších bytostí... Nikdo nevěděl. Nyní zemřu ve tvé náruči. Sbohem, má lásko. Vždycky tě budu milovat!"
Starý muž se vrhl do nitra vulkánu a rozhněvaná žena... Chiméra, navždy nešťastná čekající,
až bude moci pomstit smrt svého milovaného.

V černém písku jeskyně věčně hoří oheň. Ničím neživený, neuhasitelný, dar boha Héfaista. O kus dál ze země tančí další plameny. Věčné, neuhasitelné.
Oltář, postavený ze stejně černého kamene zbrotí červená prška. Víno.
Kněz uctivě položí před sochu další obětiny. Nástroje, kovové rudy.
Náhodný sluneční paprsek se zamihotá na ošklivém obličeji boha ohně a kovářství a ten trochu zkrásní.
Pak z hlubin jeskyně zazní prudké zasyčení a u jedné ze stěn vzplane nový oheň.
Kněz padne na kolena.
Bůh promluvil a požehnal!
Šťastná chvíle pro chrám i řemeslníky, co tu jsou. Jejich modlitby budou zajisté vyslyšeny.
Ohně dál hoří.
Neuhasitelné.

„Taky máš tu stejnou fotku jako Rex, Echo?“ Brýlatý klon ji už kolikrát zahlédl, ale teprve teď se na ni zeptal.
„Jo,“ holohlavý klon fotku odložil. Vypadal na ní jinak, černovlasý, usměvavý… spokojený. „Tehdy jsem Republice sloužil rád. Nevypadal jsem ani takhle,“ obsáhl rukou své vzezření. „Teď působím nepřirozeně. Pokusy Separatistů mě změnily zvnějšku i zevnitř,“ chtěl mluvit dál, ale nedostal příležitost.
Tech ho objal.
„Ty nejsi žádná chiméra, Echo. Všichni jsme Republice sloužili do poslední chvíle… a neznám nikoho z klonů, kdo by toho zvládl tolik, co ty.“
„Ale vy…“
„My jsme defektní.“
„Jo… všichni jsme. Já i ty.“

Cormobionta.
Umím.
Savci. Řád primáti, podřád Anthropoidea. Homo sapiens sapiens. Vertikální držení těla, rozumová inteligence, schopnost mluvit.
Někdy a o něčem.
Uvědomuje si sám sebe, subjekt socio-historické činnosti a kultury.
Až moc.
Živočišné tkáně.
Dál.
Chimérismus. Dvě buněčné populace, každá od jiného jedince. Víc zygot.
Čarovala ryba. Ať si tohle nevytáhnu.
Smyslové ústrojí. Čidla zachycují podněty. Informace nervové soustavě. Vnitřní a vnější prostředí.
Kočičko, ještě ne! Vím, měla jsem se učit průběžně. Vypni na chvilinku receptory, odpoj dostředivou nervovou dráhu a hlavně ho nespojuj s mozkem.
Spinkej!
Ach jo. Tak pojď ke mně, Kristinko.

„Mami, s vyznamenání. Bižule za jedna!“

Elin seděl proti Garonovi.
„Kapitán… překvapil,“ podotkl Elin opatrně.
Garon přikývl.
„Měli jste štěstí, že byl ve službě zrovna Antonio. Bez něj by bylo zle. Minimálně s chlapcem.“
Na Elinův tázavý pohled vysvětlil.
„Kapitán přišel do této části Jezerní země asi před dvěma lety. Za nevěstou. Dlouho bránil severní hranici Království, chtěl víc klidu. Tady dělali problémy jen pašeráci. Jenže pak zjistil, co se děje s magickými dětmi.
„Protestoval?“
„Oficiálně nemohl. Ale bdí. Pokud o někom ví, vede vojáky víc za přeludy než za dětmi.“
„Ten vojín ale byl… horlivý.“
Garon smutně přikývl.
„Mladé odchoval Řád. Soucit je jim cizí.“

Ztrácel jsem se v černotě. Bolest mě rvala mě na kusy. Plul jsem v temným oceánu šílenejch představ, kolem mě jen temný stíny, nepřátelský věci, divný přízraky.
Byl jsem proti nim úplně sám. Vopuštěná duše, bílej bludnej albatros.
Bylo to všechno jenom v mojí hlavě.
Bylo to všechno strašně skutečný.
Nakonec přišel bizon. Tiše se na mě díval a já věděl, že umře, jestli něco neudělám.
Tmu proťal muj výkřik.
Zved jsem kameny, co jsem měl místo víček. Ležel jsem na nemocniční posteli, Frank a Naty se skláněli nade mnou a jejich slzy smíchaly s mejma.

A nakonec přišlo smíření.

"Tati, já chci zvířátko!"

"Dceruško, na to jsi ještě moc malá. Kdo by se o něj staral?"

"To je mi jedno! Chci zvířátko! A hned!"

"A kde ho mám teď hned okamžitě vzít? Copak jsem bůh, abych ho dokázal vyčarovat ze vzduchu?"

"Ano!"

"A jo, vlastně, vždyť já jsem bůh. A jaké zvířátko chceš?"

"Lva! Ne! Draka!"

"Takže chceš chiméru. To mi byl Hádes dlužný."

"Volal mě někdo?"

"Ááááááá!"

"Neječ jako malá holka, Apollo. Co chceš?"

"Může moje dcera dostat tvou chiméru jako mazlíčka?"

"Ne!"

"A co takhle Kerbera?"

"Haf!"

"Jé, pejsánek!"

"Apollo, drž to dítě nebo za sebe neručím!"

Sedím v zahradě na houpačce a mhouřím oči na slunce.
Ještě před chvílí jsem na sobě měla důstojné oblečení pro učitelování.
Hlavou mi letí myšlenky jak stádo koní.
Já jsem vlastně božská - trojjediná.
Celý den jsem stála u tabule a vysvětlovala učivo.
Vzápětí se ze mne stal logistik - co koupit, co zařídit, je třeba umýt okna...
A teď tady sedím na zahradě pozoruji oblaka a představuji si v nich tady beránka, tam draka, a hele - veliký lev...
Tuhle tu mou stále dětskou podstatu mám nejraději.
Dovoluje mi se načas uchýlit do světa bez starostí, shonu. Do světa radosti a kouzel.

Raxin pracoval s krystaly. Pala se za ním připlížila. Když promluvila, Raxin leknutím nadskočil.
„Chci chiméru,“ oznámila odhodlaně.
„Chiméry jsou nebezpečné.“
„Kecy. Jsou úžasný.“
„To se nevylučuje.“
Pala zavětřila. „Určitě se daj ochočit. Když jsou ještě malý.“
„Dobře, tak co za to, když ti jednu seženu? A budeš se o ni starat, ne že mi ji necháš na krku, až tě omrzí.“
Pala se vyděsila. Takovou odpověď nečekala. „To, to myslíš vážně?! Nezvládnu ji!“
Raxin vzdychnul. „Nechtěla bys radši nějaké neškodné zvířátko?“
„Nechci obyčejný,“ zamumlala smutně. „A stejně by mi asi chcíplo.“
„Nějaké nenáročné. Hmm, možná bych věděl. Obyčejné není.“