DMD č. 28. pro 28. 4. 2025. Téma: Chiméra

"Fyzikové mají místo chiméry kompozit. Materiál složený z více různých materiálů tak, aby výsledek předčil vlastnosti jednotlivých složek.
Víte, mě zajímá nejen fyzika lukostřelby, ale i ochrany proti ní. Co myslíte, dokáže sportovní šíp prorazit brnění?"
Fyzik odstoupí, namíří, tětiva zadrnčí. Špice šípu projde hluboko skrz plech.
"A dřevo?"
Dřevěná deska se po zásahu rozštípne, šíp zůstane lehce zabodnut v podkladu. Fyzik se ni pátravě zahledí.
"Dřevo je kompozit sám o sobě. Vidíte? V jednom směru má viditelně vyšší houževnatost než v druhém."
Položí luk a vítězoslavně prohlásí: "Takže, když chcete zvýšit pravděpodobnost, že štít vydrží, zkombinujete kov a dřevo."

Nevím, jak dlouho tu sedím. Déšť se změnil v liják a ten v bouři. Moji lidé jsou v suché jeskyni, ale potřebují ošetření...A tam ve tmě je cosi nepřátelského. Vím to. Cítím to.

Crevan bez hnutí seděl na stráži a hleděl do tmy. Ta byla těhotná vodou a očekáváním. Snažil se poslouchat a hledat pohyb.
Věděl, že tam něco je.
Slyšel občas sténání zraněných, ale to nebylo to na co čekal.

Jsou tam. Stopují nás. Vím o nich. Můžu je cítit. Vždy, když zamrkám jsou blíž. Nesmím povolit.

"Crevane,"tichý hlas se ozval kousek od něj.
Trhl sebou.
"Blue?"

Temnotou se k místu setkání plížil Muž v kápi. Najednou ze stínu vystoupila postava v černém plášti.
"Nesete dar vykupiteli?"
"Mám ho v náprsní kapse."
"Ukažte!"

Muž v kápi vytáhl z kapsy tři ampulky.
"Tady, jedna ze lví hlavy, jedna z kozí a třetí z dračí. Přesně, jak jste si přál."
Muž v černém plášti si vzal ampulky a zvolal:
"Petrificus totalus! Pottere, je váš!"

Bystrozor sundal neviditelný plášť.
"Jste si jistý, profesore? Je to krev chiméry?"
"Pottere, jednak deset let nejsem váš profesor a jednak, jestli ještě jednou zpochybníte mou odbornost, tak zjistíte, že znám víc kleteb než Voldemort.

Padá na mne noc. Hluboká, tajemná a temná. Vzbuzuje bázeň. Modř připomíná moře. Spolu s chladným svitem hvězd vytváří na obloze abstraktní obraz.

Hvězdná mapa mne vede podivnou liduprázdnou cestou, vroubenou obrovskými kamennými sfingami. Mají nepohnuté tváře, mírně zakloněné hlavy a kamenné srdce. Z vysoka mne přehlížejí. Jejich tlapy spočívají na těžkých podstavcích. Ne všechny mají zatažené drápy. Bojím se mezi ně vkročit. Ta jejich monumentálnost mne děsí. Jsou mnohem větší než sfinga v Gíze. Střeží je souhvězdí Lva. Cení na mne zuby.

A to ticho, až děsivé. Ticho. Ani neslyším zvuk svých kroků.

Je to skutečnost, nebo jen přelud?

Vlaštovka jara spadla jako rosa na mou dlaň. Ztratil jsem se v dešti okvětních lístků. Vzápětí se ozve hlas májový, milý, vlídný, rozpíjí se v mraku dýmu na obloze.

To hoří naděje, planá, vyslyšená, povzbuzující, ztrácí se za horizontem neznáma. Peříčko ve vzduchu zná odpověď na němou otázku, nevyřčenou, tichou jako léto za poledne.

Barvy zpívají hymnu podzimu, který se odráží v kaštanech loňské úrody. Ulétlo listí, osiřely větve, teplo sebral severák dující od strnišť.

Poryv roztříštil zrcadlo zimy, dál nevidíš přes jíní na skle. Daleko je DMD, duben za kamny vyhlížím. Uhlík drabble řeřavé v duchu píše, čekání krátí.

Proklouznul jsem opačnou stranou kolem domu. Taktak jsem se vyhnul copaté holce, která se po mně ohnala sekáčkem na maso. Černé oči jí házely zlostný pohled, když minula.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily, zatímco z domu mně svíraly srdce beznadějné výkřiky ostatních členů rodiny. Každý správný filmový hrdina by jim teď šel na pomoc a zachránil by je. Já se však snažím před posledními zvuky jejich života uniknout, v uších mi zní jako ozvěna.

Doběhnu k silnici za lesem. Akorát tudy jede dodávka. Stopuji ji s úlevou. Jaké je mé překvapení, když vystoupí patnáctiletý černooký řidič třímající obrovský perlík.

Sníh v magickém kruhu dávno roztál.
Rozbahněná zem čvachtá, bublá, skoro se vaří.
Xénie zoufale udržuje kouzlo. Pokračovat, pokračovat, zní v uších jako kanonáda. Vteřinka, v níž by volání vzdala, může být ta osudná. Pokračovat.
Tmou víří podivné úkazy. Nad hranicí kruhu se zjevují neznámé tváře, jednotlivé postavy, chumel duchů, vztahují k ní ruce a zas mizí. Několikrát má prchavý dojem, že zahlédla Evžena, ale chiméra se rozplývá v padajícím sněhu. Pokračovat.
Uprostřed kruhu konečně prosákne krvavý otisk ruky.
Okamžitě přiloží vlastní dlaň. Jako sáhnout do řeřavého uhlí.
Vybičuje zbytky sil, vyčerpáním téměř omdlévá.
Náruč, která ji zachytí, není přelud.

Tmou se potácejí dvě malá těla. Dívka a pes. Na čem utkví strnulým pohledem, to se obalí bleskotavým kokonem. Vzápětí se ozve smích či štěkot a kokon i s obsahem zmizí.
Kdyby je spatřili strážci rozhraní, měli by jasno. Dualité, přísavci. Fungují jen ve dvojicích, naštěstí málokdy přes rozhraní pronikne pár. Poslední, kterému se to podařilo, tu zanechal potomstvo.
To teď v tělech Medy a Máji sílí a roste. Až budou větší, najdou si jiné hostitele. A až budou dospělí, jedním kokonem vymažou klidně celou vesnici. Tolik chutné energie všude kolem!
Pak prý, že najít vhodný svět je jen chiméra…

Manévr za manévrem odváděl Skřivánek Hermine od konvoje. Z posádek obou fregat byla cítit únava z vleklého boje. Avšak ani jedné se, napáchaným škodám navzdory, nedařilo získat převahu.
„Pane Chapmane, vidíte Chiméru a ostatní?“ zeptala se Frances, když děla na okamžik utichla.
„Ne, madam.“
„Tak nás od ní odveďte.“
Nebude své lidi a svou loď vystavovat dalšímu běsnění pro prchavou vidinu vítězství. Ne když hrají podle Bertrandových pravidel.
„Madam?“
„Slyšel jste dobře, pane Chapmane. Ustoupíme. A budeme prchat.“
Bertrand je bude pronásledovat na samý konec světa. Najde příležitost se mu znovu postavit. Za příznivějších podmínek.
Rozkazy zanikly v tříštění dřeva.

“Nicméně,” odložila mobil Alex, “napřed se umej. Potom se vrátíme. Pátrat!”
Po chvíli prolézaly křovinami dvě přerostlé světlušky. Nesvítily jim prdelky, ale mobily.
“Tady ho máme, chudáka nebožtíka,” prohlásil Antonín. “Říkal jsem ti, že je to šnek!”
“A je zelený?” zajímala se Alex.
“Spíš ne,” kroutil hlavou Antonín.
“To jsem čekala. Ze šneka bys přece nemohl být upatlaný celý. Tady musí být ještě něco,” začala Alex hledat v okolí šnečího torza. “Podívejme,” zvedla vítězně plastovou krabičku. “Guarová guma, škrob, fosforečnan disodný, fenoxyethanol, tetraboritan disodný, voda a fluorescein,” přečetla cedulku. “No jasně. Fosforeskující sliz. Dětská hračka. Honili jsme se za chimérou.”