DMD č. 30. pro 30. 4. 2025. Téma: Myš dobré naděje

„Jakápak myš,“ komentoval Myšák. „Kdyby tam bylo myšák dobré naděje, to by bylo!“
Sovátko mlčelo.
Mělo pocit, že už k dubnu řeklo úplně všechno.
Že je půl dubna nemocné, půl dubna ospalé, půl dubna naštvané na Ní (čímž samozřejmě myslelo ejáj), půl dubna sedí na dalším vejci, celý duben je přepracované a půl dubna je…
Pak Myšák poznamenal, že Sovátkovy dubny stačí na několik let.
Načež Sovátko chvíli mluvilo VELMI nahlas.
Potom bylo pár dní ticho.
A teď byl duben na konci.
„Tenhle duben,“ řeklo tiše Sovátko. „Prostě se mi nevyvedl. Promiň.“
„To nic,“ mávl Myšák tlapkou. „Budou další dubny!“

"Jsem zvědavý, jestli tam bude."
"Kdo?"
"No ta malá, myška."
"Myška?"
"Posledně, když jsem jel na Slabochy, shodou okolností jsem tam byl úplně sám. Asi byl jinde potlach."
"No, dobře. To děláme občas všichni."
"A jak jsem tam byl sám, dělal jsem si jídlo. Klasika, chleba s játrovkou. Ale ani jsem to moc nejedl, bylo mi nějak divně."
"No?"
"A pak jsem se probudil a na stolku seděla myška. Koukala na mě, pak na játrovku a pak ji shodila dolů. Chtěl jsem ji... Jenže jsem si uvědomil, že mi bylo zle. Tak jsem ji tam nechal celý pecen. Za záchranu."

"Everything will be just alright," said lord Henry, and Dorian grinned.
"What the hell are you talking about?"
"No hell. Not for us, dear boy. There is still hope." He was slurring his words. Dorian smiled at the young man sitting half-naked on his lap, rubbing his thigh.
"He told me," continued lord Henry, unbothered.
"Who?" Dorian asked.
"The mouse."
Maybe, if they weren't already in an opium haze, this conversation would sound strange to Dorian and his boy toy.
"He came to me and told me there is still hope. Even for us."
"He was a liar," Dorian laughed.

Na hlavní Chrámové nádvoří se vstupuje branou zasvěcenou naději. Je pevná a bohatě zdobená. Přesto v místech, kde se zdivo potkává se zemí, zahlédnete několik myších děr. Než ten, kdo má ulehnout na oltář, branou projde, každý se na okamžik zastaví. Několik nádechů, pár úderů srdce. Rychlý pohled na ústí myších děr.
Existuje pravidlo. Když myš opustí temnotu tunelů a postaví se obětovanému do cesty, je to Boží pokyn. Obětování se nekoná. Pro každého existuje naděje.
Co ovšem žádný obětovaný neví je, že před každým obřadem přijde jeden z kněží a do každé z děr vloží kus lákavé otrávené návnady.

Ty časy byly dávno pryč.
Dnes už je kromě elfů pamatoval málokdo živý. Časy, kdy vládl zlý král Galbatorix, kdy Dračí jezdci byli jen báchorkou pro děti. Kdy ostrov Vroengard existoval opuštěný a nasycený temnou magií, místo nepřístupné pro cokoli živého kromě obrovských snalglí.
Pak Galbatorix padl a magie se rozplynula jako jedovatá mlha. Vítr zavál na ostrov semena rostlin a ta se uchytila v půdě a začala růst.
O mnoho měsíců později na vlnách připlula loď. Nebyla to lidská noha, nýbrž myší, kdo z ní vystoupil první. Zvířátko se postavilo, zvedlo hlavu a začenichalo.
Vzduch voněl jako nový život.

Obíhala skladiště a sbírala techniku, co si tam na cvičení natahala. V jednom z koutů se něco mihlo. Zasekla se, protože si byla jistá, že už je tu sama.

Pomalu vyrazila tím směrem. Z hromady haraburdí něco vyletělo a zmizelo za lodním kontajnerem vedle. Zahlídla jen ocásek.

"Myš?" problesklo jí hlavou. To nedávalo smysl, vždyť všechny už dávno vyhynuly. A žádná laborka, ze které by mohla utéct, tu poblíž není.

Že by z nějaké utekly a zvládly venku přežít? I když jen havěť, naděje, že by zas v tomhle světe mohly existovat divoká zvířata... Docela absurdní myšlenka. Ale můžeme doufat...

Karmínina magie nečekaně vybuchla a nad Kozlovem se přehnala prudká bouřka s mnoha blesky. Nikdo nebyl zraněn, ale několik domů ztratilo střechu.
Karmína seděla v koutě a hleděla do prázdna. Pala ji mlčky objala. Nebýt Karmíny, nepřišla by do Kozlova, nepotkala Raxina, neměla svého vraboše…
Vraboš na jejím rameni začal pípat.
„Copak se děje, Kaštánku?“
Pak si všimla, že má u nohou malou myš. Myš pískala, vraboš pípal. Povídali si! Pak myš odběhla. Vrátila se po chvilce s krásným vlčím mákem a položila ho před Karmínu.
Ta se usmála. „Vím, co o vlčím máku psala maga Lorea. Dáváš mi naději.“

Planeta byla v nebezpečí. Co planeta, celý vesmír rámusil předsmrtnou křečí intergalaktických rozměrů! Všechny brzdné a záchranné systémy selhaly. Jen jedna jediná osoba mohla tento svět zachránit.
Ona.

Konečná stanice, prosíme vystupte!

Kruci! Dívka si založila knihu prstem a plula s davem ke dveřím metra. Za chvíli bude doma, a pak se dozví jestli - a jak - zachránila svět. Prozatím musí překonat rozbité eskalátory - ouch! - a vyhnout se monstrozním blokátorům v podobě revizorů. Ještě, že je tak nenápadná. Smykne myškou před příšerou a už je na druhé straně. Uf, tak tohle dopadlo dobře. Přitiskla si knihu k sobě a pelášila domů.

Vedro. K zbláznění. Pláň se peče.
Hlodavci plánují, jak bezpečně napojit pelechy na historické potrubí.
Ornitologové jsou zmatení. Všichni ptáci nosí čepičky, citlivější i sluneční brýle.
Frustrovaní psi nedostávají nové zprávy. Moč se vypařuje už ve vzduchu.
Vajíčka se smaží na cestě z krámu.
Obyčejné máslo vystřídalo ghí, stačí sebrat vysráženou bílkovinu.
Zahnědlé okraje volebních plakátů začínají doutnat.
Zbylo J! a Čilo! Hranatá čelist změkla, ANO se změnilo v NO.

Barevné míčky víří vzduchem a kolemjdoucí je ladně vracejí na oběžnou dráhu.
Lenka se usmívá.
Svět je v pořádku.

Pod platany vesele pobíhá po slacklině jednorožec s korálky kolem krku.

Buch, buch, buch. Srdce vytrvale odbíjí vteřiny, to srdce mnohokrát zlomené a znovu neobratně poslepované, tiché srdce člověka, který se snaží neztratit sám sobě.
Buch, buch, buch, buch. Pod srdcem dítě, s dítětem druhé srdíčko, zatím netušené, ale mnohem rychlejší. Jen shluk buněk, ne větší než slepičí vejce nebo malá myš, přesto nese dosud nepoznanou naději.
Buch, buch, buch. Třetí srdce člověka, spojeného jen dlaní svírající dlaň, srdce odhodlané probít se hradbami nejistot a být pevnou skálou.
Je noc.
První srdce zpomaluje, jak ho zvolna objímá spánek.
Druhé ještě spánek nezná, ale následuje rytmus prvního.
Třetí srdce bdí.
Pozoruje.
Miluje.