DMD č. 02. pro 2. 4. 2026. Téma: Loutkohra

Když se na to člověk podíval zpětně, bylo to jasné jak tatooinské poledne. Někteří se na to ani nemuseli dívat zpětně, jenže pokroutit vlákna osudu tak, aby to nikdo nepoznal, je běh na dlouhou trať. A možná předem ztracený běh.
Za sloupy v Senátu, nad ostrůvky nabooského a alderaanského senátora, v přítmí a nezjistitelní, stáli kluci a Gwen. Sledovali, trochu frustrovaně, trochu rezignovaně a v případě Tyrose trochu vztekle, nejnovější vystoupení Kancléře Palpatina.
"Vodí si je, kam chce," řekl Mimas po skončení představení,"u některých je div, že nevidím lanka."
"A na přestřižení nemáme nůžky."
"Taky je možnost opustit divadlo."

"Chápu, že loutkové divadlo je pro trpaslíky fascinující, ale nemyslím, že je to pro tebe to pravé," narovnal se v židli ředitel loutkohereckého kroužku.

"Vždyť se ani nic tak hrozného nestalo," oponoval Henrik.

"Ta loutka draka, co jsi vyrobil, je celkem hezká, a systém chrlení plamenů je vážně důmyslný, ale hodil by se spíš do technického kroužku než na jeviště."

"Stejně nevidím problém. Na oponu plameny nedosáhnou, to jsem měřil důkladně. A z kovářství mám samé jedničky, s ohněm umím pracovat klidně i se zavřenýma očima..."

"Je mi líto, ale vážně nemůžeme dát draka šlehajícího pravé plameny do maňáskoveho divadla."

"Nahoru dej víc těch zelených oliv," instruoval manželku Aristides Protopsaltis. Vyloupené regály se zaplňovaly jen pomalu.

"Tatí, ty jsi koupil loutkové divadlo?" udiveně vyjekla malá Eleni, která rozbalovala další bednu se zbožím.

"To není na hraní," vysvětloval Aristides. 

Loutky byly jedna jako druhá, samí vousatí muži v černých oblecích. 

"Tatí, to jsou ti loupežníci, viď?" 

"Těchto sedmnáct, ano. Ale tyhle dva upravíme. Martho, máme ještě ten zelený sprej?"

"Pod pokladnou."

Devatenáct loutek stálo na prázdné polici, na dvou zasychala zelená.

Aristides znovu sáhl pod pokladnu a vytáhl palici. 

"Strážmistra Vajzhaupta a kapitána Konopáska prvního," navrhla Martha.

Loutkohra měla ovace vestoje.

"Vaše Eminence, přece nemůžeme odmítat Anglického velvyslance po více než dva týdny."

"To je právě to, v čem se pletete Vaše Výsosti, mohu. A pokud se nemýlím, zahraniční politika nepatří mezi vaše oblasti zájmu..."

"Vaše Eminence...!" 

Kardinál mu beze slova nastavil ruku s prstenem. Králův bratr tiše zavrčel, ale nakonec se dle etikety uklonil a prsten políbil. 

Pak odešel.

"Proč je musíte vždy tak vytáčet, Eminence?"

"Teď pujde za velvyslancem, budou intrikovat a já pak svolím ke schůzce. Oni budou přesvědčeni, že jsem slabý...a pak jim unikne to podstatné."

"A to je?"

Úsměv.

"Že dělaji to, co chci já."

"Zazvonil zvonec," deklamoval loutkový kašpar. Děti ho odhodily spolu s princem a šly na oběd. Stejně ho neměly rády, byl trochu divnej, s těma nehybnýma očima, a tak. 

Rodiče se zase hádali, jestli si budou moci po jídle na chvilku schrupnout, nebo ne.

Adámek vůbec nejedl, a to ani špagetky. Jeho táta bouchnul pěstí do stolu a dal mu pohlavek. Máma se rozbrečela. Takhle smutno jí nebylo od té doby, co se do Náhorní přistěhovali. Tehdy, jak umřela babička. Bude s tím muset něco udělat.

Kašpárek se smál, brzy bude mít děti na delší dobu, než jen na předobědovou půlhodinku.

Člověk se nemá setkávat se svými idoly.

Někdy na ně narazíte po letech, když už jste zapomněli, že jste nějaké idoly měli.

Vždycky jste si ale mysleli, že fungují na základě jistých pravidel, že temné pozadí, které provází každý jejich čin, skrývá obratné loutkoherce, bez jejichž vedení by idol neudělal krok.

Bez nápovědy cizího hlasu by sám nevydal ani hlásku.

Proto nás překvapilo, když jsme oba načapali na cigáru za místním kulturákem. V celé jejich zeleno-oranžové nádheře.

Dočista vykolejený jsem vyhrkl: „Ať si nezapálíte srst.“

„Hele,“ řeklo Jů varovně.

„Kamarádi,“ zasáhlo Hele, „máme vás rádi, ale teď máme sakra pauzu.“

Brzy ráno tam, večer zase zpátky 
Hnána jsem - a čí vlastně vůlí? 
Den, týden, měsíce, nejhorší jsou pátky
Stres, pláč, úsilí, a to všechno kvůli…

Svázaná do lanek nemůžu tam či zpět
Cítím se jen jako postava bez tváře
Co všechno je ještě nutné si vytrpět
Ve stínu krutého temného loutkáře?

Sama jsem splétala všechny ty provazy
Stvořila toho, kdo za nitky tahá
Z volnosti zbyly jen ubohé odrazy
Každičká půjčka je nakonec drahá

Mění se sen v hroznou noční můru?
Každým dnem ztrácí se víc moje jistota
Kde ještě sním a kde už jsem vzhůru
Klopýtám jevištěm vlastního života

Dotýkala se stromů a hledala v nich život. Nebo nicotu. Dřevěné kmeny, ze kterých prýštila zelená koruna. Byly neskutečně nádherné. Buď to bylo tím, že už roky žádné neviděla. Nebo prostě tím, že skutečně nebyly skutečné. 

Obcas potkávala i lidi a někteří z nich jí říkali různé věci. Očekávané, pochopitelné a v rámci situace i obyčejné věci. Někteří se ji stranili. Věděla, že i oni přemýšlejí o skutečnosti. O tom, jestli je ona skutečná. Protoze tady nebylo skutečné nic. Alespoň takhle jí to dole na Zemi řekla Kateřina. 

Nicméně, Mara si své definice reality, opravdovosti a života pořád ještě promýšlela.

Máma říká, že velký kluk jako já nebude spát s rozsvícenou lampičkou. A že mě hlídá můj nový kamarád. No jo. Hlídal mě, už když byla v práci. Koukali jsme spolu na ninja želvy. A on se v té chvíli pohnul. 
Viděl jsem to. Přísahám.  
Otočil hlavu. Zamrkal. A vůbec přitom nevypadal hezky. Smál se, ošklivě. 
"Je to jen loutka, Andy," řekla máma, když přišla domů. "Není živá. Vyčisti si zoubky a alou spát."
Ležel na polštáři. 
Zalezl jsem od něj co nejdál. Máma se usmála. 
"Mami?" zakňoural jsem. Nelíbilo se mi, že zním jako malé dítě.
"Copak, zlato?"
"Nezhasínej..."
 

Smála se divoce. Milovala divoce, nestoudná, nestoudně dráždivá. S prvním podzimním chladem odešla bez rozloučení.
Vrátil jsem se do města a bylo mě jen půl. Vláčen rodinou, společností, zvyklostmi, od plesu k zábavě, od pitky k honu, byl jsem směřován, přitesán – loutka s dřevěnou tváří.
Se stejnou loutkou jsem se oženil, vodicí šňůrky jí stříhali od dětství – rodiče, guvernantky, vychovatelky, internát, šmik, šmik, šmik, jednu za druhou, až zůstala bezduchá, bezkrevná, moje.

A přece: Když z petrohradských krčem zazní divoká hudba, krev se mi zpění a srdce rozbuší. 
Dokud poslední tón cikánských houslí neumře v prachu a šedi mých dnů.