DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

“Co to bylo za nápad lézt do strašidelného domu? Mám pocit, jako by nás něco sledovalo.”

“Nebuď takový strašpytel.”

“Jsme všichni? Neztratil se někdo?”

“Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest. Jsme všichni!”

“Nebylo nás na začátku jen pět? Co když se mezi nás něco vetřelo?”

“Ty naděláš. Však bychom to poznali.”

“U duchů nikdy nevíš. Třeba ti změní paměť.”

“Dobře, dobře. Uděláme prezenčku.”

Zašustil papír.

“Honza.”

“Tu.”

“Kuba.”

“Tady.”

“Klára.”

“Ano.”

“Já tu jsem. Pepa?”

“Jo.”

“Gromlach Dekapitátor.”

“Zzzzdeeee.”

“Vidíte, vše je v pořádku. Příště si vymyslíte, že třeba tady Gromlach je jen výplod naší fantazie.”

“Přessssněěě. Žeeee ssseee neessstydíteee.”

Malá Anička ležela v posteli a počítala ovečky.

"50... 51... 52..." Zarazila se. Další ovečka se ne a ne ukázat.

"Tak kde je ta třiapadesátka? Už tu měla dávno být."

Dvaapadesátá ovečka netrpělivě zaklepala kopýtkem. Ostatní jen provozovaly ovčí alternativu krčení ramen.

"Prostě pojďte někdo další."

"Ale já jsem měla být až čtyřiapadesátá!" Stěžovala si další ovce na řadě. "K čemu máme systém, když ho nebudeme dodržovat?"

"Někdo tu přece musel být třiapadesátý," mínila ta, která měla jít šestaosmdesátá. "Prostě se spočítáme a uvidíme."

"Jedna!"

"Dva!"

Ovečky postupně hlásily svoje čísla. Než se ale dostaly ke dvacítce, každá tvrdě spala.

"Do oddělení klasické literatury pouze ve skupinkách a ve věku od 18 let," hlásala tabule sepsaná neumělým písmem před úzkou uličkou. 

"Ty vole, Karel tam prej včera byl a dneska nepřišel do školy,"  špital Tonda Františkovi do ucha. "Musíme jít taky," dodal spiklenecky.

Na třídních schůzkách se tento čtvrtrok neřešilo nic jiného. "Žáci se nebezpečně sčítají. Beletrie je nebezpečnější než komiksy," prohlásila třídní učitelka. "Mají živé sny, nechtějí pak chodit do hodin a někteří si nosí knihy i na vyučování," vysvětlila zkoprnělcům. 

"A hrozí, že po sečtení budou odmlouvat a nebudou už chtít hrát na počítači ani doma!" dovršila tragédii.

Písečná bouře ustala, jako by nikdy nebyla. Ještěráci se stáhli, věděli, že vítr neustal na dlouho. Nearl z brnění sklepla vrstvu písku. "Elysium, jak jsou na tom vysílačky?"

"Dělám na tom. Mají tu rušičku."

"Sakra. Jako kapitán musím všechny spočítat."

V týmu jich bylo sedm, zbytek na opačné straně budovy. Nearl ji proběhla rychle.

Kolem Mizukiho ležela těla ještěráků. Tři.

Podenco kontrolovala Gummy měřák na zápěstí. Pět.

"Někde mají vlastního ostrostřelce," ze střechy řekla Kroos. Šest.

"Kde je Courier?"

Ticho.

"Tak kde je?!"

S poryvem větru prosvištěl Nearl kolem hlavy šíp. Mrak písku je dostihl, a zase nebylo vidět nic.

„Jedna plus jedna je dva. Plus dva je čtyři. Plus čtyři je osm. Plus osm je šestnáct. Plus šestnáct je třicet dva. Plus třicet dva je šedesát čtyři. Plus šedesát čtyři je sto dvacet osm. Plus sto dvacet osm je dvě stě padesát šest…“

Potkáváš ji často  Už víš, že někam ke sto třiceti tisícům to umí zpaměti. Drmolí si tuhle programátorskou násobilku, upírá oči přímo před sebe a jde Turing ví kam. Drží se řetězce čísel, aby se nezřítila do bílého prázdna. Znáš to sama.

„… plus dvě stě padesát šest je pět set dvanáct,“ přidáš se. Síla vzroste exponenciálně.

"Je nás kolik? Dva, čtyři, šest, sedm. Tak to akorát vychází." Dort se nakrájel na sedm kousků. Někdo si ulovil vidličku, někdo lžičku, a pustili jsme se do jídla. Nutella s banánem je nejlepší kombinace. A co teprve ten sypaný čajík. Slunce zapadalo za obzor a bříška se plnila. Povídalo se, smálo a hrálo. Vyprávěly se staré i nové historky. U kulatého stolu. Na světě je nejlépe, když ho sdílíte s někým skvělým. Když můžete nafouknout svou osobní bublinu jako balónek s héliem a roztáhnout ji na všechny kolem. Pak si společně lidi plují jako na obláčku. Sladkém a radostném. 

"Oběd! Všichni ke mně, najděte si svou dvojici a vydáme se na oběd!" Pronesla kouzelnice v zahradnickém hábitu, načež se malé děti k ní začaly sbíhat. Věkově od pěti až šestileté děti. Někdo se držel za packu už rovnou, další se chytly až na místě.

"Dobře... Takže to máme dva... šest..., jedenáct... Kde máme Finna?"

Vypadalo to, že z celé skupiny chyběl jeden chlapec.

"Finne! Oběd! Pojď k nám!" Pronesla trochu vyšším hlasem, avšak ne křikem žena. 

Vtom z jednoho křoví vyběhl hnědovlasý chlapec, tváře od hlíny, ve vlasech listy i jehličí. V ruce nějaká směs lučních květin.

"Tadý, hehe!"

Kroky zastali pred dverami, bolo počuť tichú vravu. Mikah si založil putá. 

Edith nestihla ani zareagovať, keď do miestnosti vošiel vysoký mohutný muž, čierne vlasy stiahnuté do chvosta len zvýrazňovali bledosť pokožky. V tmavých očiach sa mu zaleskla farba krvi.

"Dobrý deň. Mikah, Edith aj s malou spoločníčkou a ja. Vyzerá to, že sme všetci," podával jej obálku. Myška v jej vrecku sa jemne zavrtela, akoby chcela potvrdiť svoju prítomnosť.

"Máš nového maznáčika? Pes to evidentne nie je." 

Podpísala obálku a postavila sa na odchod. Atmosféra nasiaknutá zlom, už by sa neovládla. 

Zvlášť, keď si pomyslela, ako jej utýral Vĺča.

Nog beamed up at Jake, anticipation written all over his face. "Well? Did you figure it out?"

Jake shrugged. "Honestly... I don't know. I liked it," he added quickly. "But I don't get it."

"Don't worry!" Nog took the pad from Jake's hand, and began to flick through the pages. "Ferrengi murder mysteries are difficult. Let's add it all up. Start by looking at his assets, then compare-"

"No, I mean, I don't even get who the victim is."

"What do you mean? The money! He lost all his money, and the trick is to figure out how it happened." 

Odškrtáváš si:
Venkovní výstavku kamenů.
Památník hlídačů ohně, vlastně prvních skotských... trempů.
Chatu, tu červenou, s cedulí Shire a nápisem Haste ye back!
Přejdeš silnici.
Otevřeš branku. Tu první z desítek.
Zpoza stromů vykoukne Dumgoyach. Zaplaví tě radost. Tady, tady je pravý Hobitín, jak by vypadl z Tolkiena, jen hobití nory chybí. Vychutnáváš výhled. Déšť ustává, jako na zavolanou.
Oslavový strom na hraně kopce ti kyne.
Pěšinou před tebou se sune osamělá postava. Dřív nebo později ji dohoníš. Osamělost skončí.
Překvapivě, pocítíš zklamání. Nemáš Cestu jen pro sebe, tohle není jen denní výletník.
Zároveň tě ale naplní očekávání.
Budete parťáci?