DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

"Tak, dobrý den třído, posaďte se..." začal pan profesor Šedina hodinu jako obvykle. Všichni to už znali. Teď si spočítá žáky, zkontroluje kdo chybí, pak zapíchne obávanou tužku do seznamu a vyvolá žáka na zkoušení. 

"Dnes chybí jen Petra, Henrik, ti mají omluvenky, ale měl by tady ještě být nový žák..."

"Další nový žák... Kdo to bude teď? Žeby třeba Gandalf?" rýpl si Tomáš, který se stále nedal přesvědčit, že Henrik je trpaslík.

Klika práskla, dveře letí, do dveří nevchází táta, ale vysoký, štíhlý, blonďák s podezřele špičatýma ušima.

"Omlouvám se, nemohl jsem najít třídu. Mimochodem, jmenuji se Nils Leafson."

Lura se připravovala celé dopoledne. Vybírala šaty, náušnice, česala se.

Konečně byla spokojená. Lehce se nesla ulicemi Ísdalu. Občas si poskočila. Na všechny kolem se široce usmívala.

Korak už na ni čekal na rohu sirotčince. Lura mu bez váhání vtiskla dlouhý polibek na rty.

"Cítíš to? Jak to mezi námi jiskří?"

"Luri..." zašeptal Korak znepokojeně. Pozoroval, jak mezi nimi jiskří drobné modravé blesky. Z prstů, z nosů, z tváří, navzájem se proplétající.

Mnohem jasnější modrý záblesk se objevil ve dvou dalších oknech sirotčince. Korak polknul. "Další anomálie... kolik jich ještě bude?"

"Pojď," řekla Lura. "Musíme zjistit, kolik dalších je zasaženo."

„Je čas sehnat posledního člena.“ oznámí týmu Felix. „Bohužel je toho času v márnici.“

„To je práce pro Waltera," zachechtá se Vincenc. „Má s kradením mrtvol rozsáhlé zkušenosti.“

„Já je nekradu,“ ohradí se Walter dotčeně. „Jen si občas nějakou půjčím.“

„No, my si ho taky jen půjčíme,“ kývne Felix spokojeně. 

„Koho... Ty s sebou chceš táhnout toho mrtvého kamaráda!“ vyjekne Klaudie, když jí to dojde.

„Jinak by nám nesedělo jméno," pokrčí Felix klidně rameny. „Boží kvintet, toho sis nevšimla?“

Klaudie neodpoví, jen bezhlesně pohybuje ústy. Možná je počítá. Možná ale jen počítá do deseti, než se Felixe pokusí vlastnoručně uškrtit.

Rodina Protopsaltisových měla napilno.

Malá Eleni, ukrytá pod pultem, ztracenou pistoli detektiva Ocelota v ruce, hlídala obchod.

V nemocničním pokoji Martha položila na noční stolek květiny a misku koulourakií. 

"Nebojte, paní Martho," blábolil René Ocelot, "řekl jsem policii, že to bylo v sebeobraně." Martha vzdychla.

Aristides se vplížil na dvůr, kde šestnáct mužů v kostýmech toreadorů nakládalo kradené zboží do náklaďáku. Jeho zboží! Šlo jim to od ruky.

"Nastupujte," zavelel jeden. Zarazil se. "Spočítejte se!"

"První."

"Druhý!"

"Šestnáctý!"

Do dvora vešel poslední, s tatrankami v ruce. "Pardon, sedmnáctý!"

"Hele, ty..." začali křičet ostatní.

Aristides sedl do náklaďáku, nastartoval a odjel.

Pár rozespalých dětí se souká ze svých stanů. Protahuje se, protírá oči a zívá. 

Postupně se řadí před dlouhou tyč s táborovou vlajkou. Někteří narychlo vážou tkaničky u bot, někteří rovnají brýle na nose nebo zastrkávají tričko do kalhot. 

Vedoucí obhlídne skupinku. 

"Teď se sečteme, táborníci!"

Vyzve děti a podívá se do denního rozpisu, co je dnes čeká. Dopoledne budou stavět domečky pro skřítky a odpoledne pak batikovat táborová trička. 

"První, druhý, třetí, čtvrtý..."

Najednou se odhrne celta jednoho z dívčích stanů. Nenápadně se z něj vyplíží mladík a zařadí se na konec skupiny. 

"To je dost, Gregory."

"Dvacátý pátý."

Vyráželi všichni spolu, ale jak cesta míjela, tvořili podivné útvary, které se slévaly a zase rozpadaly podle témat hovorů, podle toho, komu docházel dech. Ti, kterým chůze přinesla na mysl vážnější témata, se spojovali do dvou či tříčetných molekul, ti lehkovážní, bezstarostní pak okupovali vícečetné, halasné molekuly, ze kterých vstříc hoře stoupaly nesourodé tóny výkřiků a sborového smíchu. Nahoře si ti první posedali na kořeny starého dubu a jejich hovor pořád nabíral nový dech, jak ti pomalejší postupně přicházeli a mísili se do něj. Až za notnou chvíli někteří začali postrádat ty, s nimiž po cestě mluvili. Nemohli se dopočítat.

„Kolikrát to mám napsat?“ zeptal se Potter rezignovaně.

„Tolikrát, aby se zpráva vryla,“ odpověděla a usmála se… vtipu, který dokázala ocenit jen ona.

Zatímco ten sebestředný prolhaný šmejd zjišťoval, že všechno mu neprojde, spokojeně kalkulovala.

Může se spolehnout na většinu zmijozelských. Snape sice nespolupracuje tak horlivě, jak předpokládala (udělala si poznámku - prověřit jeho pohnutky), ovšem skutečným vládcem koleje je nepochybně mladý Malfoy. A ten je její.

Všechno se vyvíjí nad očekávání příznivě. Příští rok bude jasnou adeptkou na post ředitelky Bradavic. A potom? Nebylo běžné, že by se ředitel školy stal ministrem kouzel, ale nebylo to nemožné.

Trochu se přepočítala.

- A či si mi tu, Pišík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či už si vyplnil ten dotazník, čo nám tu bol predseda nechal.
- Jarík môj, už zase nejaký dotazník? Však nedávno som mu tu jeden vypĺňal.
- Pištík môj, ale toto ti nie je len tak hocijaký dotazník. To je sčítanie obyvateľov, domov a bytov.
- Jarík môj, a to sa sčíta aj koliba?
- Veruže aj koliba.
- A vari aj ovce?
- A čo ti ja viem, Pištík môj. Ale môžeme aj tie s nami sčítať, však to nebude dlho trvať, keď sú len dve.

Voldemort předstoupil před své služebníky v evidentně dobré náladě.

„Crucio,“ mávl směrem do shluku Smrtijedů a zachichotal se.

„Dneska se sečteme. Já budu jednička,“ roztáhl bezertá ústa do úsměvu, který spíše než cokoli jiného připomínal puklinu ve tváři.

„Ty budeš co?“ ukázal na první zahalenou postavu.

„Ehm... asi dvojka, můj pane,“ sklonil hlavu konsternovaně tázaný.

„Správně! Crucio!“ hodil náhodně další kouzlo do chumlu a pochechtával se, když se ozval bolestný výkřik.

„Tak dál,“ vyzýval přítomné, kteří nevěřili tomu, co se před nimi odehrává.

„Třetí,“ ozval se ženský hlas.

„Čtvrtý,“ pokračoval další.

A tak Pán zla spokojeně přihlížel až do konce.

Vzdech při nastupování do auta, poslední nádech čerstvého vzduchu, odteď nasáváním riskuji, v autě už sedí bratři. Jedná se o klasickou cestu do kostela, to bývá těžké, než se zamkne chalupa a než si oklepeme boty od bláta, sleduji ručičku hodinek a doufám, že jdou přehnaně napřed. Osobně nesnáším chodit pozdě, ale rodinná sounáležitost je důležitější než blaho jedince. Začalo pršet, budeme muset jet opatrně. 

Tatínek se ohlíží až do druhé řady špinavého autobusového auta, maminka zamkla psa v kuchyni, okna i dveře zavřela na petlice. Jako poslední si též sedá do auta a vydává očekávaný rozkaz. ,,Děti, sečtěme se!"