DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

To je tedy ráno! Skoro vás, dámy, ani nevidím.

Tak si jdi zase lehnout.

Nejdu! Už vás vidím. Některé dokonce dvojitě.

Jo? A kolik nás vidíš?

Nenuť mě sčítat, to prostě nedám!

Zkus násobit. Ale potichu, řešíme důležitější věci!

Jaké? 

Pány, přece!

Hm. Ty jsem včera nezahlédla. Jenom rozjívené kluky, kteří neumí ani tancovat!

Pravda.

Tohle je pro mě opravdový chlap!

Ale za obrázek se nevdáš.

A tenhle...

Co je tohle?

Ještě že nesedí na koni, mohlo by mu to překážet.

Holky, nechte toho!

Prosím tě. Ty se bav s ptákem!

Klidně! Tenhle papoušek má víc rozumu než průměrný nápadník.

„Úkony po nouzovém přistání,“ ohlásil první důstojník Snape, když se znovu usadil a rukávem košile otřel zvratky z úst. „Vypnutí záložního napájecího systému, vypnutí ventilace, vypnutí baterií…“

„No do prdele, to byl mazec,“ zahučel kapitán Black, když si připálil cigaretu a z čela otřel pot. „Chvilku jsem myslel, že zhebnem. Vodvaz jak sviň!“ 

„Zahajujeme evakuaci,“ zavolal Severus vedoucímu kabiny. „Otevřete všechny východy a pomozte lidem ven. Pak je spočítejte.“ 

„Myslíš, že nám jako někdo cestou vypadl?“ uchechtl se Sirius.

„Ani bych se tomu nedivil,“ opáčil Severus. „Mít padák, vypadnu odsud hned.“

„Nebuď taková cíťa. Lítal jsi u RAF, ne? Cígo?“ 

Z umírajícího tvora odlétly kousky kostí a masa společně s hnilobnou tekutinou a zbytky jeho zkažené krve. Část z nich zasáhlo i Geraltova záda, který se svým tělem snažil krýt Marigolda. 

"Jste všichni v pořádku, žádné zranění?" Geralt se jako obvykle místo o sebe staral o druhé. 

Z padlého těla Rotfienda se šířil příšerný smrad mrtvolné zkaženosti.

 "Elzee, Marigolde, jste tu? Utíkejte, ten zápach je nebezpečný!"

"Rychle odtud." 

Poslechli bez zaváhání.  

---------------

"Ukaž se Geralte, musím se podívat co ti způsobil."

"Nevypadá to vůbec hezky," pronesla Elzee dívaje se na zaklínačova záda. Propálenými otvory kazajky prosakovala krev spolu se zbytky příšery. 

“Kolik nás letos bude?” zeptal se Vašek.
“Jako vždycky,” zamyslela se Anna. “Tak… třicet. My všichni dospělí, děcka a jejich kamarádi…"
“Dobře, mami, diktuj nákupní seznam.”
“Maso. Osm kilo krkovice, osm kuřecí stehenní. A osm kilo klobásek. Pak zeleninu. Rajčata, papriky… a pečivo. Chleby a rohlíky. Buchty neřeš. Holky donesou a taky něco napečeme.”
“Fajn, beru raději tvoji dodávku, tohle už do našeho sandera nenaskládám.”
“Nějaké slané zobání taky přidej. A hlavně: piva, tak šedesát. A děckám limču. A víno, Darja pivo nepije. A ještě zmrzlinu a …”
Vašek se podrbal za uchem: “Tak myslím, že nakonec vezmu traktor s valníkem.”

Pohupovala se na křesílku a pokuřovala si z vaporizéru. Většina party se tu taky jen poflakovala, jen pár příliš aktivních mlaďochů v koutě probíralo nějakou akci.

Dveře se rozletěly. "Sorry, se nám to zas protáhlo. Jsme tu všichni?" Rozhlédl se po místnosti.

"At počítám, někdo nám tu chybí." Zamyslel se.

Mávla na něj. "Jo, Paulie se asi bude chvíli dávat dohromady. Vzal ten první den docela letmo. Jak rychle tam vletěl, tak zas vyletěl ..." Ušklíbla se a udělala dramatickou pauzu. "Ale neboj, bude cajk. Měl docela haluz, že z toho nebylo nic až tak velkýho ... Tak snad ho to naučí ..."

Ludvík Stanislav Xaver usadil své těžké tělo do křesla. Spokojeně vydechl. A pak nespokojeně vzdechl.

"Ten hadr si přejeme sundat."

Sluha, jehož livrej jen zářila novotou, s mnoha úklonami přiběhl a jal se strhnout trikolóru ze zdi.

Ludvík mohl být opět spokojený.

"Votre majesté," oslovil jej Talleyrand opatrně, "k vaší restauraci je ještě radno vybrat správné jméno a pořadové číslo."

Ludvíkova mysl se ztratila u slova restaurace, ale včas se vrátila na správnou trať.

"Jsme Ludvík a není lepšího jména pro krále Francie. A jsme sedmnáctí toho jména." Pak si vzpomněl na chlapce zemřelého v rukou lůzy. "Ne, připočtěme jednu."

Kolik protestantských šlechticů se postaví náboženské nesvobodě? 

Kolik popravených poslouží jako exemplární případ? 

Kolik křesťanských měst do základů vyhoří, než někdo řekne dost? 

Kolik lidí zemře, aby byla všechna jejich jména zapomenuta? 

Kolik staletí potrvá, než se země vzpamatuje? 

Kolik pálenky vypije voják, který popravil měšťanskou rodinu?

Kolik vody jeho žena nanosí, aby smyl všechnu krev? 

Kolik ran od něj dostane, když v noci nedokáže usnout? 

Kolik slz vypláče, když poprvé uhodí své dítě? 

Kolik Otčenášů za něj dá sloužit, když se zabije? 

Gevater Tod sedí na svém trůnu a v kostlivé ruce křečovitě svírá pergamen. Už dávno přestal počítat. 

Mrzena dorazí na schůzi s hodinovým zpožděním, bez motorky a bez nálady.

Vynechá obvyklé úvodní sladké řečičky a rovnou praští dlaní do stolu:

"Tak takhle, soudruzi! Tři starý báby a jeden bezzemek. Tomu říkáte družstvo?!"

Vavrečka úslužně rovná papíry: "To je teprve začátek, já bych se toho nebál..."

"Ale to bys měl, soudruhu! Vy všichni tady byste se měli bát. Protože tady už končí legrace!"

"Ano, jistě," blekotá Vavrečka statečně, "všechno bude, jen nám dejte čas, ani Řím nepostavili za den, že ano..."

"Vavrečka," zasyčí Mrzena nebezpečně, "nech si ty výmluvy. Mě nějakej Aniřím nezajímá, to není v  mým okrsku."

"Pojďte všichni sem, mám to!" zahalekal Mossi nevojensky a nerepublikově.
Osazenstvo Nameless přišlo. Někdo z můstku, někdo z pokoje a Berek z nové ostřelovací věže, kterou mu velení konečně povolilo.
"Takže, co pro nás máš?"
"Poslední sčítání, k datu... ééé...," Mossi se chvíli přehraboval v papírech a datapadech.
Dnešnímu suše podotkl Com.
Pokud tedy počítač může podotknou suše.
"No, asi tak. Takže jsme na čísle 48 541. Z toho 32 774 je umístěno. Dále tu máme 6339, které jsme ještě nevylovili."
"Tak je nepočítej. Počítej těch 48 541."
"Jo."
"Počítej, nepočítej. Stejně budem potřebovat pro ty... ehem... padlé další křižník."

"Jak?" zeptala se sekretářky.
"Zle. Šeptá."
To zlé bylo. V dobré náladě vedoucí hlaholil, ve špatné řval. Pokud mluvil potichu, bylo bezpečnější zamknout se do tygří klece a zalézt za tygra.
Oba laboranti vypadli ven, červení jak raci.
"Teď ty!" houkl. "Jak chceš učit? Dva jsem ti svěřil a skoro jsme měli smrťák! Ty uhlídáš třicet fakanů?" Podíval se na její obvázanou ruku. "Zlomená?"
"Naražená."
"Na," podal jí sáček s ledem a pokračoval: "Jenže, holka, i tak máme problém. Počítej se mnou: šest projektů, osm lidí. Když někoho nepřibereme, nezvládneme je úspěšně uzavřít. Já tě na ten půlúvazek pustit nemůžu."