DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

“The discipline of reading,” Rand lectured the newest group of scholar- initiates, “requires dedication and concentration. You must learn to absorb yourselves into the text, deconstruct its layers of meanings in order to understand them, and put them to the test against your own beliefs, instead of just skimming on the surface, and… What’s this?” He approached Purple, whom he noticed was leafing through a booklet way too fast.

He took the book from him and read the title on the cover: The Talos Principle – the comic book.

Rand sighed inwardly. The youngest generation had no appreciation for proper scholarship.

Jango si promnul oči a znovu kadety přepočítal. Nahlas. Ukazoval si přitom na prstech.

Vyšlo mu šest. Byl si poměrně jistý, že jich mělo být pět.

Po chvilce přemýšlení mezi nimi našel Bobu a odvlekl ho do pokoje. Neobešlo se to bez nasupeného prskání. Znovu je přepočítal.

Čtyři.

“Prosím, Zi… CT-3569 se šel vyčurat.” Pípnul jeden z kadetů.

Našel ho. Dotáhl zpátky. Přepočítal. Pět.

“Mě jste počítal dvakrát, pane.”

Další přepočítání. Vyšťáral jednoho kadeta z pod stolu a znovu uklidil Bobu. Nějak mu vyšlo sedm.  

Složil hlavu do dlaní a zakvílel. Možná bude lepší nechat pozici trenéra na někom povolanějším.

„Výborně, dokázali jsme to!“ vítězoslavně ze sebe vypravil udýchaný Prófa.

„Kde je Šmudla? Viděl někdo Šmudlu?“ zeptal se flegmaticky Dřímal, když se porozhlédl po ostatních, a zaklimbal.

„Já věděl, že vykrást muzeum v Louvru a sebrat královské klenoty zavání sakramentským průšvihem. A tady to máte!“ obořil se Rejpal a promnul si naštvaně nos.

„Jeden, dva…“ začal přepočítávat Prófa v počínajícím záchvatu paniky.

„Skutečně je nás jen šest,“ vydrmolil ze sebe zdrceně.

„Já, já, já ho viděl, jak se zaháknul za kšandy o tu samozdvižnou plošinu,“ ždímal paměť Stydlín.

„U krumpáče svatýho trpaslíka! Ale Šmudla jim přece nic neřekne!“ zahlaholil Štístko.

"Á raz dva tři. Raz dva tři. Otočka.

Raz dva tři. Otočka. Stát!

Raz dva tři. Raz dva tři. Spočítat!"

Mohutný neutron zaburácel tak, až se tanec elektronů zastavil.

"Prvý!" "Druhý!" "Třetí!" "Čtvrtý!" Křičely elektrony jeden za druhým.

...

"Šestnáctý!"

Nastalo dlouhé ticho.

"Šestnáctý," zamumlal neutron nespokojeně. "Kde  je sedmnáctka?"

"Šel spát. Prý stejně nemá nikoho do páru, tak že ho nepotřebujete," pípl bázlivě Šestnáctka.

"Nepotřebuju... Já, že ho nepotřebuju!" zařval vytočený neutron. "A kdo mi vytvoří vazbu se sodíkem! Jak teď budu dělat anion?!"

Na neutronovém "čele" vyskočil jeden tepající kvark. "Okamžitě jsem přiveďte toho lempla. Konfiguraci mi likvidovat nebude!"

Samota byla příjemná. Všeobjímající nic ale netrvalo nikdy dlouho.
Bolest nebo strach?
První ucítil strach. Nebyl to jeho strach. Jen mírná ozvěna pocitu někoho, kdo u něj probděl noc. 
Bolest? Nepřišla. Tepání v hlavě. Ztuhlá záda. Ani svíravý pocit kolem srdce. 
Takže morfium ještě působí. 
Otevřel oči. Velmi nerad. Nenáviděl to. Pohladil stolek, zvedl sklenici s vodou. Oddechl si. 
Nejdřív si mysleli, že je slepý, ale on jenom nic nepoznával. Až dotykem. 
Nepoznával ani slova. Rozuměl, ale když chtěl promluvit, nedávalo to smysl. 
Následovaly výbuchy vzteku z frustrující bezmoci. 
Ale doktor byl trpělivý.
"Lepšíte se, pane Reuss," opakoval mu denně. 
 

„Jedno neúplne zdravé dievča. S kým prišla?“

Starec natŕčal ucho s bielymi chlpmi. Strašidelnejšie pôsobili jeho oči. Šedivé, pravdepodobne sklené, rozpukané ešte šedivšími žilkami. 

„Som Pauli,“ ovládla sa. Je slušné sa predstaviť. „Toto je potkan!“

Ten sa labkou štuchol do ňufáka. Poklona mu vyšla.

„Prepáčte, nebudete Boh, však?“

„Miau, toto dievča potrebujem? Či ty hlodavca?“ 

Spoza sutany vykročil agresor z lúky. Obtrel sa o muža a zatiahol dlhé mňau. 

„Váš slepecký kocúr?“ Paulina neznášala, keď ju ignorovali.

„Tvoj vodiaci potkan?“ neozval sa starec, ale kocúr. 

„Kšš,“ jedno ostré syknutie. Kocúr zmizol, ako to kocúry vedia. 

„Som hvezdár. Spočítate mi hviezdy.“  

Křída skřípá o tabuli. „Jedna a jedna je jedna.“ 

Klouček vrtí hlavou. Do školy půjde v září, ale tohle už přece umí. 

„Chyba,“ vyhrkne nahlas. Mužův pohled ho zmrazí.  

„Jedna a jedna je jedna, Filipe,“ opakuje lektor. „Muž a muž jsou jednotná síla. Žena je nula.“ 

Filipovi se pod lavicí potí prstíky. Táta (1) plus on (1) rovná se dva. Máma a Markétka jsou v téhle nové matematice prázdná místa. I když je má rád. Nebo nemá. Nemá mít. 

Ruka zavadí o tlapku Markétčina plyšového králíka. Zastrkuje ho hlouběji do kapsy.

Stín na podrážce boty ztěžkl. Jedna nula pro tmu.

"Dál nejdu!" prohlásí Michal a složí se na batoh. Přikývnu, sama mám dost. Michal vybral dobré místo - máme výhled na Velký Tribeč. Radek vepředu cosi šteluje na foťáku. Před hodinou začalo sněžit, takže půda vypadá jako pocukrovaná. 
Cukrem vedou unavené šňůrky k mým a Michalovým pohorkám. 
Jedna, dvě...
Tři?
Mám nejspíš mžitky. To ten sníh! 
Zamrkám. Počítám. 
Opravdu jsou tu troje stopy. 
Radek ale ty své ještě nepřidal, stojí u lesa. 
Jsme tu jen dva. A troje stopy. 
"Radku!" zavolám. Hlas mám přidušený. "Vyfoť nás!"
Polaroid cvakne. 
Vidím, jak Radek mává fotkou, dívá se na ni - a přestává se usmívat. 

 
 

Motto: 
Matouš 15:14
Nechte je být. Jsou to slepí vůdci. Pokud slepý vede slepého, oba spadnou do jámy.“

Terén se obtížně zdolává, když nevidíš. I menší prohlubeň nebo naopak nějaká hrouda, úzká stružka, či kamenitá stezka se stává nástrahou. Na každém kroku číhá nebezpečí. 

A tak klopýtáme životem. Nevidíme světlo. Známe jen tmu. Opatrně. Krok sun krok. Škobrtáme. Držet se toho, kdo jde před námi, nám dává pocit bezpečí. Zaslechl jsi výkřiky? To nic. Neboj se. Máme přece vůdce. Je někde vpředu.

Ouha! Rozšklebená ústa jámy zase někoho polkla. Past je téměř plná. Kolik z nás do ní ještě spadne?

Tvrdá rána do tváře ukončila váhání. Švihl mečem a kruh útočníků se rozevřel. Ovšem neulevilo se mu. Poznal, že mu úder vnesl do úst jakousi nákazu. Hlodala, kousala, štípala. Cítil, jak se mu zuby začínají uvolňovat. Záhy plival zežloutlé stoličky, řezáky, špičáky do dlaně. Zděšeně hleděl, jak mu další a další zuby padají z úst na zem a odlétávají k nohám jeho sousedů,

A oni se pro ně začali shýbat. Zvedat je a cpát do pusy. Do svých dásní. Mezi své zuby.

„Sečtěte se, každý má jeden,“ syčel soused Goran.

„Dostaneme taky oči?“

„A jazyk?“

„Ano, dokud s námi nesplyne.“