DMD č. 04. pro 4. 4. 2026. Téma: Sečtěme se

Princ si znechuceně otřel oslizlé rty, svěsil hlavu a udělal si do deníčku další černý puntík. 

„Podtrženo sečteno,“ zamumlal, „to vypadá na jeden obrovský milostný debakl.“ Vyvrátil oči v sloup a počítal: „To máme dvacet osm probádaných močálů, tisíc a jedna od srdce políbených žab, identický počet líbacích neúspěchů a tři luxusní opary.“

Zadíval se do vodní hladiny. Výsledek ho rozhodně nepotěšil. Pusa mu natekla a vytvarovala se do podoby rozkošné ropuší tlamičky. Opary vystoupily a zdárně simulovaly puchýře. Vyplázl růžový vyšlechtěný jazyk.

„Bzzzz.“

Rychle polkl. 

„Jestli nenajdu tu pravou, vyvolám velký mezibažinový skandál, jakože se Alberto Cuisse – Grenouille jmenuji."

My netopýři sladce prospíme zimu se zásobami tuku nasčítanými už na podzim, ale někdy uděláme výjimku. 
Zejména, když se nestihneme dostatečně vykrmit do krásy. 
Echogram doporučuje několik hotelů s polopenzí, kam musíte vlétnout a počkat na lidský odvoz. Jeden se nachází v hotelu pro lidi, kde se lidi taky nechávají vykrmit, odparazitovat, vypřezimovat, vykrmit a vypustit. Další jsou nespočetná lidská obydlí, tři nemocnice, dvě kavárny a jedna škola pro lidská mláďata.
Od lidí ale není pokoj ani při spořádaném zimování v jeskyni. Každoročně nám tam vleze banda v overalech a chtějí nás sčítat!
Copak nevědí, že se umíme sečíst sami?

Zahradou prostupoval puch spáleniny. Lípa se vznítila, vzplála vysokým oranžovým plamenem. Připomínala hranici. Vzduchem létaly jiskry a do trávy s rachotem dopadaly veliké ohořelé větve spolu se zbytky doutnajících křídel. 

Metoděj se narovnal. Usmál se, upravil límec uválené školní uniformy a smetl si z ramene popílek. Začal počítat. 

„Jedna, dvě, tři…“ rozesmál se nahlas. 

Roj prořídl. Nemohlo jich být víc než padesát. Vířily nocí a sametová křídla se jim chvěla. 

„Bojíte se?“ obrátil se k nim zády a vyrazil do tmy.

Můry ho následovaly. Poletovaly mu nad hlavou a opatrně si udržovaly bezpečnou vzdálenost.

Kráčel zahradou. Za ním vybuchovaly sny. 

„Ahoj,“ zvedne Roman rychle telefon. „Voláš kvůli Adamovi?“  
„Kvůli něčemu jinému. Před chvílí mě navštívila další Markova loutka a chtěla odblokovat. Myslím, že dlouho váhala, protože jede v neobjasněné vraždě.“
„Počkej… ale nám žádná vražda nechybí. Měli jsme dvacet čtyři na celou republiku, z toho devět ve stádiu pokusu. Plus ta rvačku opilců a sražený adolescent u diskotéky. Ještě po nás všechno kontroloval GIBS.“  
„Mohlo se to stát někdy dřív.“
„Do háje. Víš detaily? Kdy, kde, jména?“
„Ne, ale Adam zahlédl oběť.“ 
Adam dodá: „Žena, asi třicet, odbarvené vlasy. Černé tričko, modré džíny. Celá od bahna, s modřinami na krku.“

O půlnoci je městská knihovna místem duchů. Tehdy se ze stránek knih začínají vynořovat tykadla následovaná pergaminovitými křídly. Schůze knihomolů začíná. Nejvyšší knihomol se postaví na telefonní přístroj v informacích jako na řečnický stupínek:

„Postupujeme dobře, ale naše snaha je stále roztříštěná! Každý si prochází jiný žánr.“

Odpovídá mu tiché mumlání z davu:

„Být, či nebýt…“

„Hynku, Viléme, Jarmilo…“

„Šedé buňky mozkové…“

„Od žida nebo ze spolku?“

„Ne, taštičku ne…“

„Kolegové, takhle to nepůjde. Budeme navštěvovat jednotlivé sekce hromadně. Začneme s klasickou literaturou…“

Můrky vzlétají a řečník končí motivační proslov:

„Naším primárním cílem je být sečtělý, takže pánové: Sečtěme se!“

Desítky, stovky, miliony identických bytostí. 

Horské svahy, kde obvykle roste víc pelyňku než trávy, si přivlastnily něžné a křehké fialové květy. Chvějí se v ranní rose, přes poledne se chtivě natáčejí za sluncem. Za mrazivých nocí schoulí blizny a sní o dlouhých, chlupatých sosácích.

Tančí v davech. Tlapy ani kopýtka je nevyděsí, predátorům se ubrání jedem. Sílu skrývají pod zemí. Cibulka vedle cibulky, po generace na stejném místě. Nájemní smlouva se skálou je nezrušitelná. Za vodu a nepatrný díl minerálů dodávají do Prokletije jarní poezii. Účinek spočívá v nadbytku. Jedinec tu neznamená nic, masa je nesmrtelná.

Jen drak je jeden.

„Prváci!… eeh, co to… dámy a pánové!… Ke mně!!!“ hulákal lehce zmatený Hagrid na nádraží v Prasinkách. Zvláštní bylo všechno. Nebylo prvního září, ale třináctého dubna. Pátek. Kouřící lokomotiva nepřitáhla několik vagonů, ale jen jeden. A na perón se ze zvláštního vlaku nevyhrnuly desítky hlučících studentů, ale tichý, rozpačitý hlouček několika dospělých lidí. 

„Dobrej den, já sem Rubeus Hagrid, šafář, hajnej a klíčník na hradě Bradavice a budu celej tejden vaším průvodčím.“

„Průvodcem,“ napověděl hlouček.

„Jo, průvodcem. Teďka si vás spočítám, esli ste šeci. Mělo by vás bejt štrnáct.“

„Třináct. Kamarádka onemocněla, takže nepřijela,“ ozvala se malá blondýnka. 

Hagridovi zatrnulo.

„Tak to by bylo,“ oddychl si Pluto, když mu počítač nahlásil explozi posledního droidího stíhače a ve vesmíru kolem letky Sirius zavládl klid. „Kdo přežil, hlaste se!“
„Sirius 2 v pohodě,“ zahlásil kapitán Trent.
„Sirius 3 taky,“ přidal se King.
„Sirius 4 má pár děr v plášti, ale žije,“ pravil Junk otráveně.
„Sirius 5 v pořádku,“ navázal Kress a Ozu, jehož kokpit momentálně připomínal saunu, ten správný čudlík po chvíli šmátrání našel taky.
„Sirius 6 nic moc, ale na Mstitele doletí.“
Komandér Zane tak mohl být spokojený, a taky byl.
„Zase všichni, jo? To mi Abby dluží dalších pět kreditů.“

Pan Barkley s panem Miltonem přecházeli po velitelské palubě, když jeho zrak padl na skupinu vězeňských lodí. Chiméra a Atlas se držely na závětrné straně fregaty. Třetí však na první pohled neviděl.
„Pane Miltone, vidíte Charlotte?“
Pan Milton se zastavil a zaměřil svou pozornost na severozápadní horizont.

Charlotte je dohnala v pozdním odpoledni. Kapitán Slaight si dal na čas, když se na stěžni Skřivánka zatřepotal signál vyžadující jeho přítomnost. Přivítání nebylo vřelé. 
„Kapitáne Slaighte, uvědomujete si, že svou liknavostí ohrožujete nejen svoji loď, ale celý konvoj?“
Snůška výmluv ji popouzela ještě víc.
„Pro příště už na vás nebudeme muset čekat.“

Sečtěme se, kamarádi, jestli nás je dost, 
taky jestli nepřebývá nevítaný host. 

Chceš srovnávat vybavení, nebo co tě tíží? 
Na značky a připravme se, výstřel už se blíží, 

Hnáni touhou po vítězství toužíme být první v cíli, 
jen Ypsilon předvádí všem vlastní intelekt a píli.

To sis chlapče spletl soutěž, zde není nač čekat.
Nežvaňte a připravte se, už začíná hekat!

Spermie se s vejcem střetly, všem rychlíkům popřál skon,
vejce dalo přednost jemu – zpožděnému Ypsilon. 

Že si zvolí zrovna jeho, kdo by to byl řek? 
Tohle dítě bude chytré, ale děsný šnek. 

Takhle, Rychlá střelo, vznik
tvůj bratříček Pomalík.