DMD č. 08. pro 8. 4. 2026. Téma: Padák

Z rozházeného pultu se snáší chumel papírových deštníčků. 
Drahoš se houpe nad propastí jako jedna z těch barevných skvrnek. Skutečně použil smrtící kletbu? Pokusil se zabít?
Vzlykající Sylvie se snaží ošetřit Slávčino zranění. 
Dívka sykne a Drahoš se zatvrdí. Udělal by to zas. Kvůli ní? Tolikrát, kolikrát bude muset.
„Vraťte se do Budče,“ šeptá Sylvie. 
Slávka sebou trhne: „Nemůžeš tu zůstat sama.“
„Nějak se s nimi dohodnu. Drahoši, nevidíte, že Slávce hrozí nebezpečí? Odveďte ji.“
„V nebezpečí jste i vy a celé město," uvažuje Drahoš. "Bez pomoci vydlaka nezvládnu. Nevím jak". 
Slávka tázavě vzhlédne.
Mladík se rozhodne: „Smím použít studnu?"

Sledovali, jak se blíží.
“Hele, ona táhne celý batoh! O co, že jí ho seberou!”
“No jasně, už ho odkládá!”
“Moment, ona z něj tahá druhej, menší!”
“Ani ten jí neprojde, vsaď se!”
“Jak ji znám, má tam minimálně výškoměr. A tlakoměr. A rychloměr. A…”
“A stejně jí všechno sebrali! I mobil!”

Přihlížející na chvíli ztichli. Pak zdvihli hlavy a napjatě sledovali tmavou, neustále se zvětšující tečku.

Z nebe se na padáku snášela Alex, pevně připnutá k mladému instruktorovi. Šťastná jak blecha a vzteklá jak hrom. Jaký to mohl být krásný vědecký experiment, kdyby nahoru propašovala aspoň jedno dvě čidla!

Jako malý měl oblíbenou hračku. Nebylo to autíčko či vláček, ale panáček s padákem. Natáhla se gumička, panáček vylétl a snášel se pomalu na zem.

Hrál si na zahradě, když se jeho mamince poprvé neudělalo dobře.

Opakovaně vystřeloval panáčka do vzduchu, když ji odvezla sanitka do nemocnice.

Pevně svíral malého letce při návštěvě v bílém pokoji. Když se vraceli zpátky domů, tatínek posmrkával a nenápadně si utíral slzy.

Když se dozvěděli tu smutnou zprávu, dlouho si tiskl panáčka v ruce, až mu v dlani zůstal obtisk.

Poklidil hračku do krabice. Jeho dětství skončilo.

Nedávno ji při úklidu v podkroví našel.

Potřebujeme dopravní prostředek.

Koně jsme zavrhli - jsou s nima starosti, a Klíšťák ani Fleuriot nikdy na zvířeti neseděli (von se jich navíc F trochu bojí).

Nakonec jsme se shodli na lítajícím koberci. Však jsme si trochu vydělali.

Ovládání takové vymoženosti, to ale není samo sebou.

Zkoušíme tedy - bezpečně na poli za městem - jaké k tomu kdo z nás má předpoklady.

Nebudu lhát, neexceloval jsem, ale nebyl jsem ani nejhorší.

Nakonec padla ona ožehavá otázka: "Kdo tedy bude náš letec?"

Fleuriot vlažně: "No, tak ehm…"

Klíšťák nadšeně: "Já, já!"

Jorcha nevěřícně vytřeští oči: "No to ani vomylem! Potřebujeme letce, ne padáka!"

Přemýšlel, jestli ho matka vůbec kdy měla ráda.

Když se narodil, nesnesla ani pohled na něj, a raději ho shodila dolů na smrtelný svět. Padal dlouho. Naštěstí ho z mořských vln zachránily Ókeanovny.

Tisíckrát prokázal své schopnosti. Nehnula ani brvou.

Když pro svého otce vykoval jeho symbol a zbraň, ani se na ně nepodívala. Když sestrojil pohyblivé zlaté služebné, ignorovala je a raději se nechala obsluhovat nesmrtelnými.

Byl zvědavý, jestli její pohrdání obměkčí dar přímo pro ni. Nádherný, velkolepý, dokonalý zlatý trůn. Trůn vpravdě pro paní všech olympanů.

A jestli ne, tak ji o tom zabudovaném vystřelovacím mechanismu prostě neřekne.

Tuhle křižovatku si pamatuješ. Z podzimu, z Rob Roy Way.
Pohladíš rozcestník.
Lesní cesta vede nahoru, dolů a ještě nahoru, stromy ustoupí, rozsvětlí se. Conic Hill opět vykoukne a už nezmizí.
Tady, tady jsou krávy.
Tady, tady se nesmí brát voda z potoků, ani s filtrem. Kadí do ní krávy.
Krávu nevidět, asi hrají doma prší.
Prší.
Conic Hill se tyčí, čím dál blíž, stoupání začíná schody za (pokaděným) potokem. Někdo ale opravil stezku, bahnité jámy nahradil pevný štěrk a ty stoupáš nečekaně rychle.
Výhled na Loch Lomond z vrcholu tě ohromí.
Pohled na ten krpál dolů ale naplní nejistotou.

Nejenže nespal celou noc, ale půl dopoledne hledal ty pitomý klíče. Byly zapadlé pod vrstvou listí. Bolela ho hlava. Stojí mu ta nána za to? 
Vlezl do sprchy. Vzpomínal, jak ji prvně viděl. Světlo z lampy jí prosvítilo lehké šaty. Jeho první oběť měla podobné, z padákového hedvábí… 
Olízl se a udělal si dobře. Ještě mokrý vyšel ze sprchy.
Sáhl po foťáku, zapnul ho a zmáčkl čudlík prohlížení fotek. 
Zamrkal. 
Nic. Černá fotka, druhá, pátá… Zapomněl snad sundat krytku?
Pak se displej rozsvítil. Foťák mu vypadl z ruky a udeřil o zem.
Roztřeseně vytáhl kartu a vložil ji do notebooku.

Člun s panem Chapmanem a tesařem Prestonem vyslala k Charlotte nazítří po poledni. Vrátili se až po setmění.
Pan Chapman se chmuřil, když za nimi zapadly dveře kapitánovy kajuty.
„Je div, že se ten vrak vůbec drží na hladině,“ pronesl, když se na Charlotte zeptala. Preston jeho slova podpořil mnohem nevybíravějším slovníkem.
„Dá se s tím něco dělat?“
Preston pokrčil rameny.
„Snad bych s chlapci zvládl ucpat to nejhorší…“
V lepším světě by Slaightovi nesvěřili velení ani na říčním člunu. Svět měl však k dokonalosti daleko. Nezbývalo než napravit, co se dá, a doufat, že Charlotte dopluje do nejbližšího přístavu.

"Věděl jsi, že v roce 1783 skočil tady z observatoře jakýsi civilský věděc?" vypadlo najednou ze Sylvaina při pohledu na její vysokou věž.
"A přežil, bez runy?" zajímalo Matthewa.
"Měl vynález, parachute. Takový..." hledal Sylvain vhodná slova v angličtině, "hedvábný deštník."
"Aha," kýval Matthew.
"Od té doby jsou Pařížané jako posedlí padáním. Když jsem byl dítě, byl jsem z toho nadšený. Je to úchvatná podívaná. Jednou jsem, ještě s maman, viděl, jak se k zemi snášela různá zvířata opatřená parachute."
"Ehm a proč to říkáš?"
"Že bych raději skočil z té observatoře, než abych znovu mluvil s otcem," vzdychl Sylvain.