DMD č. 10. pro 10. 4. 2026. Téma: Kdo hledá, toho najdou

Snape horečně listoval manuálem pro nouzové situace. Co chvíli přitom uhnul očima k přístrojům.

Black ze všech sil přitahoval berany, na pažích už se mu rýsoval i ten nejmenší sval, přesto dál klesali. Díky zvýšenému výkonu motorů dokonce tak rychle, že podle Severusova výpočtu zbývala do střetu se zemí necelá minuta. 

„Hergot, pomoz mi!“

„Podle manuálu –“

„Na manuál se vyser! Přitahuj se mnou!“

„PA113, jste ve výšce 5 000 stop a klesáte! Potvrďte!“

„Potvrzuji!“ zařval na dispečerku Snape. „Vyhlašujeme stav nouze!“

Pak podle manuálu stáhl motory na volnoběh, chytil trimovací kolo a začal s ním otáčet dozadu.

Letadlo se srovnalo.

Jak se rychle objevil v klubu, tak skoro stejně rychle skončil zády na stěně a žena před ním v pokleku.

"A-ah-" Uteklo mu z úst, když... On se na ni nedíval a jen zavřenými očky užíval.

Zajel jí rukou do vlasů, zatáhl a...

"Finne... Co tu děláš!?" Známý hlas, otevřel oči. V dálce stal Vincent, jeho společností byl černovlasý - polonahý - mladík.

"Uhm... Hledám tě. Proč ses schoval sem?"

"Dáváš si pauzu na oběd?" Popíchl ho.

"Ne, tohle..."

"Nah. Uvolnění, zábava. Ta naše mě přestala bavit."

Finnovi utekl tichý vzdych.

"Užívej, Finne." Řekl Vincent a s mladíkem odešli. Žena stále pokračovala.

Zaklet byl rytíř ve skále, zaklet byl celá staletí. Mechem zarostla jeho přilba, zezelenala novotou přírodního koberce. Meč už žádným mečem není, aby bránil bezbranné. 

Rytíř ve skále, němý to bojovník, dříme svým věčným spánkem. Tikat srdce neslyšíš, to jen cvrlikání ptáčka život mu zdánlivě vrací. 

Zapomenut nehybný strážce na své objevení čeká. Za mlhou, za horou, za říčkou trpělivě rozjímá o tom, jak se probudí.

Májové ovzduší protíná svěží vánek, ale hrdina necítí jeho pohlazení. Přehnala se další zamračená bouřka, kapky stékají po tvářích.

Živáčka mezi podzimním listím hledá – duši dobrou, která ho vytrhne ze snění. Budeš to ty?

Hledal ji tři dny. Říkali mu, že je mrtvá. Prý ji někdo viděl skočit z útesu a utonout.

Ale to by přece... 

Našli její nové boty. Další dárek, co jí dal místo omluvy. 

Ale proč by... 

Samozřejmě, řekl pár hloupostí... Třeba, že do toho, kde budou bydlet nebo kolik budou mít dětí, nemá co mluvit... 

Ale neodporovala... Proč mu nedošlo, jak moc se jí to nepodobá?

Hledal ji tři dny. Tři dny o něm nikdo neslyšel. Sám si sotva uvědomoval, co dělá. Hádal se s příbojem. Usínal vyčerpáním na mokrém písku. V slzách.

Čtvrtý den ho našli s prostřelenou hlavou.

Ňadra se zdárně snaží vymanit z výstřihu. To ale opravdu k svedení mladíka nestačí. Oči cikánky se dívají úkosem na nezkušeného hocha. Říkají: „Pojď, panáčku. Neboj se. Žena vyhodnocuje situaci. Úsměv je na vážkách. „Tak copak. Víc se stydíš, nebo bojíš?“ Její pohled podotýká: „Vím, jak to chodí. Dlouho se ostýchat nebudeš.“

„Pojď, podej mi ruku,“ pokračuje svůdnice medovým hlasem. "Přečtu ti, co tě čeká. Určitě hledáš, co máš napsáno osudem. Neříkej, že to nechceš vědět. Víš, osud si tě stejně najde. Nezdráhej se. Je dobré znát pravdu. Že nemáš peníze? Nevymlouvej se. Slyšela jsem, jak ti chrastí v kapse. 

V pravičce mapa, na sežmoulaném papírku v levé dlani adresa a telefon. Zkoušela volat z budky, ovšem v Paříži už netelefonují přes spojovatelku, nýbrž přes automatickou předvolbu – nejspíš proto tohle staré číslo vůbec nefunguje… 

Krákalovi bylo dnes skutečně strašně špatně, ani nedokázal opustit hotel. Eliška takovou jedinečnou příležitost musí využít! Grimlovi a ostatním se šikovně vyhnula, nepotřebují vědět, kam se ztratila. Pokud se budou ptát, zalže o Montmartru…

„Rue de Fleurus,“ přečte z papírku snad už po sté.

„Za rohem, madam,“ napoví kolemjdoucí. 

Cizí muž, asi čtyřicátník. Přejede ji pohledem.

„Nejspíš vím, koho hledáte… hledáš,“ řekne k jejímu překvapení česky.

Žluté vozy v modrých záblescích, policejní pásky, ustrnulé tváře za okny.
Evžen polkne naprázdno. Zahlédl seškvařený obličej, než zmizel v černém pytli.
Dlouho čeká v zákrytu za kašnou, horečná netrpělivost se mísí s mrazivými obavami.
Konečně jsou všichni pryč. 
Opuštěné místo krutě zbytečného zločinu křičí a žaluje. Ze spár vzlíná zápach spáleniny. Dlažba se pod prsty mění v palčivé třasovisko. V neviditelných pórech kamene bublá vařící krev. 
Řady propletených šlépějí neodrážejí vůbec nic. Vydlakovy stopy jsou němá temnota, stezky černých sluncí na oslněné sítnici. Rozcházejí se, míří do všech koutů náměstí. Evžen si uvědomuje obrovskou vydlakovu sílu.
„Ztratil jste něco?“

Už nějaký ten pátek byl lovcem odměn, přesto nikdy nevystihli jeho chlapáckej knír. S doutníkem v hubě a podrážděným zabručením zmačkal plakát přilepený na dveřích salónu.

Došel k baru, mávl na barmana a na tři doušky vychlastal půllitrák. Pak pořádně s džbánem praštil o stůl.

"Ale, ale," začalo se pár chlapů plížit za jeho zády. "Koho pak to tu máme? Že by dnes Nezdolný Kníráč přišel konečně o svůj knír?"

Věděl, že na Lesklého Plešouna je vypsaná odměna. Proto byl tady. Hold, kdo hledá, toho najdou. Ve stínu klobouku očima spočítal své nepřátele a během mžiku všechny postřílel. Knírač přetrval.

„Proslov! Dej ňáký kecy!“

Zatracená Meadra! To mý vyprávění se jí tak líbilo, že sehnala publikum. A dřepí v první řadě!

Shinigami s hlavou jako dobře rostlý meloun zašvitořila: „Ryuuku! Jak to ten tvůj člověk udělal, že na něj nepřišli?“ 

„Hele, smrtelníci jsou divný. Hledáš moc, najdou tě. Něco podceníš, prokecneš se. Můj člověk mluvil fakt málo. Kdyby dělal, že ho to nezajímá, taky ho najdou brzo. Běhá tu vrah a toho to nezajímá… jó, to je podezřelý. Dělal to chytře…  celou dobu honil sám sebe. Geniální, jak všechny oblbnul! Děsná sranda. Si to taky zkuste.“ 

A mně dejte pokoj!

„Holly, když vypneme Rimmera, dálkový světla a vytápění sedadel, bude to stačit?“ zeptal se Lister pragmaticky.

„Heeej, vytápění sedadel koukej nechat! Přece mi nebude mrznout můj perfektní zadek,“ nesouhlasil Kocour.

„Před chvíli jsi nechtěl umřít,“ zvedl na něj Lister obočí. „Tvoje logika je děravá jak zahrada po nájezdu krtků.“

„Říká ten, kdo byl tak paranormálně vožralej, že když ho kamarádi hledali, hledal s nima…“ ušklíbl se Rimmer. „Ale zpět k tématu. Jsem kategoricky proti svému vypnutí.“

Lister se začal rozhlížet.

„Co děláš? Jestli má cenu se ptát…“ odfrkl si Rimmer.

„Hledám někoho, koho zajímá tvůj názor, ty brzy vypnutej holograme.“